Polovině devadesátých let dominoval ostrovní rockové scéně britpop. Žánr který nepokrytě navazoval na slavné "swingující" šedesátky v čele s The Beatles vládl prodejním žebříčkům a naplňoval Brity hrdostí. Jenže v roce 1997 už téhle scéně trochu docházel dech.
Oasis si ve stejném roce vykopali hrob nesmyslně bombastickým albem Be Here Now a Blur s hlučným a syrovým eponymním albem už pošilhávali po Americe, kterou následně dobyli singlem Song 2. Nastal nejvyšší čas, aby na ostrovech někdo přišel s něčím úplně novým.
Tou skupinou byli nakonec Radiohead s albem OK Computer. Kdyby se tehdy dělal konkurz na spasitele ostrovního rocku, oxfordský kvintet by se nejspíš ani nedostal do užšího výběru. Většina lidí ho tehdy znala jako autora poraženeckého hitu Creep, který Thom Yorke a spol. z duše nenáviděli, a jeho druhé album The Bends bylo ve znamení ztišených, atmosferických balad, jež se od britpopového mainstreamu vlastně zase tak moc nelišily.
V září 1995 dostali Yorke a spol. pozvánku k účasti na benefičním albu The Help Album pro oběti války v tehdejší Jugoslávii. Odskočili si z probíhajícího turné k The Bends a za pár hodin natočili s výrazným použitím elektronického klávesového nástroje Mellotronu čerstvě napsanou skladbu Lucky. "Stojíme na pokraji něčeho," končí její refrén a Yorke nemohl být blíže pravdě. Tam někde se zrodila idea koncepčního alba o moderní době a rychlosti, kterou je posedlá.
Radiohead se s producentem Nigelem Godrichem nastěhovali do venkovské usedlosti herečky Susane Seymourové v Bathu a začali připravovat nahrávku, která neměla znít jako nic, co když před tím kapela natočila. S OK Computer Radiohead svůj plán splnili na sto procent.
Už úvodní distortovaný riff skladby Airbag mel připravit posluchače na to, že přijde něco radikálního. Když se k nim přidaly kovové hiphopové beaty a podivné efekty doplněné Yorkovým textem o zničující rychlosti modernity reprezentované "rychlým německým autem", bylo to jako slavobrána do nového světa alternativního rocku.
Zrychlený svět budoucnosti
Na kytarový rock Radiohead na OK Computer napojili abstraktní hiphopové beaty (velkou inspirací jim byl DJ Shadow), psychedelický folk i experimenty německého kosmického rocku sedmdesátých let.
Písně dýchají dobrodružnými experimenty - Paranoid Android je nervní sci-fi opera o čtyřech dějstvích, epické Let Down vládnou rozmazané kytary hrající v odlišných tóninách a v jedné písni, mrazivé Fitter Happier, nechali hudebníci text deklamovat počítačem. Disonantní smyčcové party v Climbing Up The Walls jsou inspirované symfonií Lament za oběti Hirošimy polského skladatele moderní vážné hudby Pendereckého.
Když na konci sedmdesátých let přišel punk, vysmál se kapelám jako Pink Floyd, které si myslely, že rock se může stát novým vysokým uměním. Tento narativ dominoval rocku i následující dvě dekády - teprve Radiohead dokázali vrátit do žánru ambice a zároveň se nebáli rozhlížet po okolí a inspirovat se experimenty v hip hopu a elektronické hudbě.
"Píšeme popové písně, nikdy jsme neměli touhu dělat umění," bránil se Thom Yorke srovnání s klasikou Dark Side of the Moon od Pink Floyd. A za pravdu mu dává třeba báječná klavírní balada Karma Police nebo až kouzelně jednoduchá melodie třetího singlu No Surprises.
Zatímco britpop se rád ohlížel do minulosti, k The Beatles, The Rolling Stones či The Kinks, Radiohead se místo toho dívali do budoucnosti. A v něm viděli báječné hudební experimenty rocku, který už vlastně tak úplně rockem nebyl.
Viděli v něm ale také na maximum zrychlený svět, kterému vládne odosobněná digitální komunikace a jehož obyvatelé jsou sužováni úzkostmi a strachem. S trochou nadsázky se dá říct, že spatřili naši současnost. Těžko se jim divit, že se přitom vylekali a působili tak smutně.
Po boku The Beatles a Michaela Jacksona
Jak ukazuje aktuálně vydaná výroční kolekce OKNOTOK 1997 2017, jež k desce přidává ještě druhý disk b-stran singlů a rarit, Radiohead se při finálním výběru nezalekli experimentů. Skladby, které skončily pod stolem, si to vesměs zasloužily: za I Promise (kdyby ji někdy napsali) by Coldplay položili život, v kontextu tvorby Radiohead je to však zbytečný cajdáček. Man of War a Lift tíží bombastické smyčcové aranže a skladby samotné by se hodily spíše na album The Bends. Z už známých "rarit" vyčnívá tíživá A Reminder, která začíná samplem z pražského metra ("Ukončte výstup a nástup, dveře se zavírají").
Když OK Computer vyšel, zamával konkurenci z čísla jedna britského žebříčku a dnes je deska na ostrovech pětkrát platinová, zatímco za oceánem se jí prodaly celkem dva miliony kusů. Nadšené recenze hudebních magazínů skoro okamžitě pasovaly album na rockovou klasiku a ve výročních žebříčcích za rok 1997 zvítězilo. Jeho kult ale jako kdyby s časem ještě vyrostl.
OK Computer zabil britpop
Dnes se OK Computer pravidelně umísťuje v anketách o nejlepší desky všech dob - jako jediný zástupce posledních dvou dekách se objevuje po boku Sgt. Peppera, Revolveru, London Calling, Thrilleru nebo Pet Sounds.
OK Computer zabil britpop a inspiroval vlnu melancholických rockových kapel v čele s Travis a zmiňovanými Coldplay, jež vládly hitparádám na přelomu tisíciletí. Ti ale - sluší se dodat - zploštili zvuk Radiohead jen na smuténku.
Skutečný odkaz, který Radiohead s touto deskou zanechali, je jinde. Spočívá v odvaze vydat se na dobrodružství mimo svůj žánr bez ohledu na možné následky. V tom Radiohead udali tón pro alternativní rockovou scénu začátku nulté dekády, kdy se skupiny jako Muse, TV On the Radio nebo Bloc Party snažily natočit vlastní artrockový majstrštyk s konceptuálním přesahem.
Samozřejmě, že marně. Jediným smysluplným nástupcem OK Computer je tak vlastně až Kid A, další studiová deska Radiohead, na níž vládne výstřední elektronika a úzkost se mění v paranoiu.
