Novinka tvůrčí dvojice se odehrává v současnosti, i když většina interiérů připomíná spíše jakési bezčasí. A také téma je o dost subtilnější. Film chce vyprávět o křehkých jedincích a intimních mezilidských vztazích. Hrdinka Sára nemá dítě ani vztah, pracuje v armádě coby rotmistryně a její život působí zcela prázdným dojmem. Nestrádá, žije v bytě od rodičů, ale pokud první polovina příběhu vysílá k publiku nějaké emoce, tak jsou to drobné záchvěvy v její jinak strnulé tváři naznačující, že není šťastná.
Sáře do všeho mluví matka. Je posedlá kontrolou, neustále bez zeptání chodí k ní domů, komentuje, co nemá. V kontrastu s tím vypadá chápavě otec hraný Miroslavem Hanušem, snad jediná trochu lidská postava. Když pak Sára potká tajuplného Martina a zdánlivě začne láska na první pohled, existuje naděje, že se v jejím bezútěšném životě konečně něco změní.
Už debut autorské dvojice Já, Olga Hepnarová se pokoušel zachytit protagonistku - v tomto případě ženu, která zabila osm lidí a byla poslední ženou popravenou v Československu - jako křehkou bytost. Možná trochu v rozporu se skutečností. Zatímco tento portrét však vyvolal debaty o vyobrazování minulosti, novinka se vzdává jakýchkoli společenských souvislostí.
Celý snímek se odehrává v bytech, kavárnách či kancelářích armády, kde hrdinka pracuje. A podobně jako jsou prázdné a strohé tyto prostory, působí tak i většina postav. Vyprávění se obejde takřka beze slov, dialogy jsou úsečné, záměrně nic nesdělují, jen naznačují, ale ani s postupem času toho publiku mnoho neodhalí.
Sára i Martin mají své specifické potíže, jež mohou bránit plnohodnotným dlouhodobým partnerským vztahům, přičemž v jednom případě by mohly vést také k odmítnutí ze strany okolí a většinové společnosti.
Jenže k hrdinům si nelze vybudovat žádný vztah. Na plátně se pohybují většinou bez výrazu, scény náhle začínají i končí, kamera vše rámuje v pečlivě vystavěných kompozicích, v přirozeném světle a tlumených či studených barvách, což podporuje i hrubší šestnáctimilimetrový filmový materiál, na nějž tvůrci natáčeli.
Protagonisté často mlčky kamsi hledí v kavárnách či bytech, na stolech pečlivě aranžované talíře či sklenky bílého vína. Občas není jisté, zda jsou některé scény snem, či představou, a pokud jsou snové, jejich symbolika zůstává nejasná.
Největší potíží je, že nejde rozklíčovat, k čemu zvolená stylizace slouží. Mohou být bezduché postavy snahou o jakousi čistou kinematografii po vzoru francouzského filmaře Roberta Bressona, který používal své herce spíše jako jakési modely? Inspiraci artovou tradicí francouzského filmu by napovídal i název, který je totožný s českým distribučním názvem snímku Françoise Truffauta z roku 1959. Ovšem jiné pojítko mezi oběma díly není. A bressonovská čistota zase vyžaduje naprostou přesnost i režijní mistrovství. Jenže v projektu Petra Kazdy a Tomáše Weinreba spíše neustále tápeme a váháme, o čem chtějí mluvit.
Chvílemi to celé spíše vypadá jako nechtěná parodie na francouzskou novou vlnu. Sára a Martin působí víc jako snobové než křehcí citliví jedinci. Sice neustále čtou knihy a chodí po galeriích, nikdy si ale o ničem nepovídají, nemají žádné zájmy.
V práci Sára většinou sedí za kancelářským stolem či někde v jídelně, přesto ji to prý naplňuje natolik, že by se zaměstnání kvůli vztahu neuměla vzdát. Martin pracuje s financemi, z domova, víme jen, že usedá k obřímu monitoru s grafy, kde se cosi odehrává. Možná oba po večerech hodně čtou, ale jen těžko si představit, že bychom si právě s nimi rádi povídali o umění a literatuře.
Výslednému dojmu příliš nepomáhá ani to, že Sáru ztvárnila Slovenka Rebeka Poláková a Martina litevský herec Mantas Zemleckas. Strojenost strohých dialogů to jen umocňuje. Jakousi spřízněnost obou duší znázorňují snad jen řídké záběry, kdy jejich polonahé či nahé postavy leží na posteli či zemi za doprovodu intenzivního hudebního podkresu. Jen těžko ale takovéto estetizované výjevy mohou oživit postavy, které jinak působí takřka roboticky.
Je jasné, že za vším stojí nějaké autorské rozhodnutí. Jen není možné rozklíčovat jaké. A nedořečenost, neurčitost či tajuplnost sama o sobě nepředstavuje dostatečnou uměleckou volbu.
Člověk sedí v jakési lepší restauraci, v dalším záběru jí doma pizzu. Jindy ve stejné restauraci u stejného pokrmu usedne někdo jiný. Lze se pokoušet podobné kontrasty a jejich vztahy i symboliku interpretovat, ale divák nemá pocit, že by z té snahy cokoli získal.
Může to celé být portrét života odsouzeného k neštěstí, portrét mladé generace, či přinejmenším té její části, která sice netrpí finanční nouzí, avšak přesto má v životě naprosté prázdno. Jenže na to, jak subtilně se film tváří, používá až příliš neohrabané postupy a metafory.
Nikdo mě nemá rád je snímek, nad kterým lze jen těžko kontemplovat a ponořit se do něj. Spíše po publiku chce, aby z něj jeho umělecké záměry dolovalo krumpáčem.
Film
Nikdo mě nemá rád
Režie: Petr Kazda, Tomáš Weinreb
Bontonfilm, v kinech od 16. ledna.