Rozhovor - Jdete-li na rozhovor s režisérem, který se při postprodukci svého filmu poškorpil s jedním producentem natolik, že kolem snímku létaly žaloby a plánovaná premiéra se o pět let protáhla, čekali byste, že před vás předstoupí mrzout.
Americký dramatik a filmař Kenneth Lonergan je ale usměvavý a sympatický chlápek, který přesvědčivě tvrdí, že ze všeho nejvíc nesnáší hádky. Jeho film Margaret vypráví v prvním plánu o dospívání jedné teenagerky, která se musí vyrovnat z traumatem z toho, že nechtěně způsobila tragickou dopravní nehodu. V druhém plánu je to ambiciózní společenská freska, která mapuje atmosféru v Americe jen pár let po útoku na WTC.
Čtěte také
Z nechtěné Margaret se stal festivalový hit
Premiéru si film v Americe odbyl na podzim loňského roku, ale protože se promítal jen ve dvou kinech, téměř nikdo ho neviděl. V prosinci se ovšem rozběhla masivní twitterovská kampaň na jeho podporu a někteří kritici jej začali označovat za jeden z nejdůležitějších americkýh filmů sezony. Ve Varech se film promítal v dvouapůlhodinové verzi, desátého července by na trh mělo vstoupit DVD s režisérovou rozšířenou tříhodinovou verzí.
Aktuálně. cz: Postava hlavní hrdinky Lisy v podání Anny Paquinové působí pozoruhodně plasticky, i když někoho může iritovat. Jak se vám podařilo dostat se do kůže mladé dívky?
Některý charakter vám naskočí v hlavě s neobyčejnou živostí a je jedno, kdo to zrovna je. Vždycky jsem se hodně zajímal o teenagery, protože v sobě mají kombinaci citlivosti a smyslu pro dramatično. Reagují prostě silněji. Dospělí jsou otrkanější životem, už si zvykli na to, že si v něm není co užít. Ale na téhle dívce se mi líbí, že jenom nebrečí, nestěžuje si doma deníčku a snaží se vyrovnat s tím, co se stalo.
A.cz: Jaká byla primární inspirace pro ten příběh?
Slyšel jsem ho jednou na obědě od spolužačky, když mi bylo sedmnáct. Neznal jsem ji moc dobře a od školy jsem ji neviděl. Až na jednom newyorském promítání, kdy jsem po projekci vyprávěl to, co teď vám, zamávala na mě ta žena z publika. Kupodivu se jí film líbil, ale já se cítil poměrně trapně.
Režíruju, abych chránil své scénáře
A.cz: V opozici k dnešním filmům má Margaret volnější strukturu vyprávění. Záměrně jste se vymezil vůči současným filmovým konvencím?
Ne, neporovnávám se s jinými tvůrci. Napsal jsem ho způsobem, o kterém jsem přesvědčen, že se pro tu story hodí. Začalo mi být jasné, že Lisa v příběhu není sama. V centru New Yorku jsou miliony lidí a v dosahové vzdálenosti deseti minut jsou to dobré desetitisíce. Chtěl jsem ukázat všechno, co ji ovlivňuje: její vztahy k matce, ve škole, k přátelům. To všechno diktovalo nezvyklou strukturu příběhu.
A.cz: Jak pracujete s herci? Zkoušíte hodně nebo dáváte hercům svobodu pro interpretaci a improvizaci?
Neimprovizuju. S herci samozřejmě zkouším, u Margaret jsme zkoušeli čtyři týdny čtyři hodiny denně, protože na place už není čas na nějaké vážné zkoušení. Uvnitř mantinelů příběhu jim dávám prostor, aby ukázali, co v nich je. Je krásné, když se imaginace herce propojí s imaginací tvůrce. Ale jinak každý z nich má k práci jiný přístup. Někdo si chce na všechno přijít sám jako třeba můj přítel Mathew Broderick, někdo zase vyžaduje důsledné režijní vedení jako třeba Anna Paquinová. Ale berte v potaz, že jsem natočil zatím jen dva filmy, takže se pořád učím.
A.cz: Neuvažujete, že byste někdy adaptoval cizí scénář?
Kdepak. Režíruju si jen své vlastní scénáře, protože to je jediná cesta, jak je ochránit. Trvalo mi dlouho, než jsem se začal zajímat o režii a udělal jsem to hlavně proto, abych ochránil svou práci. A taky proto, že se to ukázalo být průchodné.
Chtěl bych snad jen být mladší
A.cz: Jak ta bolestná zkušenost s Margaret ovlivnila vaši pozici v Hollywoodu a šance získat další projekt?
To je dobrá otázka a neznám na ni odpověď. Když píšu, tak mě nikdo neobtěžuje, ale problém nastává ve střižně, kdy najednou všichni začnou být nervózní. Někdo se třeba umí pohádat a plynule se vrátit k práci, ale já se s někým dostanu do pře a celý den se ještě třesu. Ale nakonec to všechno dobře dopadlo, film se dostal mezi lidi. Podívejte, takové Piano se střihalo tři roky. Jsem spokojený s výsledkem, jsem rád, že se film některým lidem dokonce i líbí. Takže nevím, co víc bych měl chtít - snad jen být mladší.
A.cz: Ve filmu je spousta prostoru pro interpretaci, byl jste překvapen, co ve filmu našli někteří kritici?
Nemyslím si, že je Lisa nesympatická a taky nevnímám její matku jako sebestřednou. Myslím, že spíš otec je sebestředný, vzdálený a odtažitý. V rozšířené verzi, kterou teď vydáváme, se postava matky ještě obohacuje. To máte těžké, herecké výkony jsou tak skvělé, že nemám srdce se mnoha scén zbavovat. Ale rozšířená verze Lawrence z Arábie od Davida Leana má snad čtyři a půl hodiny.
A.cz: Ten film se právě teď promítá ve Velkém sále...
Měl by se promítat celý den, miluju Lawrence z Arábie, viděl jsem ho snad tucetkrát. Jen málo filmů vidím tolikrát. A přitom se dá říci, že do té druhé verze přidal Lean jen o patnáct minut nepodstatných scén s koňmi a velbloudy pádícími po poušti? Rozšířená verze Margaret možná bude působit taky tak.
A.cz: Vy ve filmu také hrajete epizodní roli. Jak vás to bavilo?
Nejlepší dny na place byly ty, když jsme natáčeli v opeře a pak ten, v němž jsem si zahrál. To byla paráda, nemusel jsem skoro nic dělat, protože Matthew Broderick za mě vzal režii.
A.cz: Žárlíte tedy na to, jak se mají herci?
Trochu ano. Když mají dobrou roli. Když je špatná, tak je to otrava a člověk při tom zabije hrozně moc času.
A.cz: Jaké vůbec máte filmařské vzory, třeba z těch současných?
Obecně preferuju starší filmy. Z těch dnešních zbožňuju Almodóvara, ten je skvělý, samozřejmě Scorseseho, Stanleyho Kubricka, ačkoli ten už vlastně není mezi námi. Z těch starších Williama Wylera, Carola Reeda, Johna Hustona. Je jich tak moc a v každé zemi jsou skvělí režiséři. Moje dcera se mě vždycky ptá: jaká je tvá oblíbená barva, oblíbené znamení, oblíbené auto? Ale já nemám jasné favority.
