Když před pěti lety vydal elektronický hudebník Milan Havrda alias Boris Carloff debutové album The Escapist, bylo to jako zjevení - za které si také odnesl ceny Apollo a Anděl.
Carloff ale tehdy už nebyl nováček, měl za sebou singly pro zahraniční labely, ambiciózní nadžánrový projekt kNot Photogenic a zkušenosti z práce na deskách popových hvězd. Jeho alba shrnují všechno, co se předtím naučil - cit pro popové melodie, groovy černé hudby i precizní produkci elektroniky. Pop s velkým P.
Na aktuální novince The Solipsist je to cítit asi nejvíce, jde o jeho nejpísničkovější - byť pro Carloffa typicky introvertní - nahrávku.
Kdo je ten solipsista z názvu desky?
Především já. Je to ale i dnešní moderní člověk sociální. Lidé dnes žijí v bublinách stejného postoje a vkusu, lajkují si statusy a názory a pak se diví, že svět venku je jiný. Ale vlastně proč ne, i to může být cesta ke štěstí. Zavřít oči a zatáhnout závěs.
Název nového alba komunikuje i s titulem vašeho debutu The Escapist. Solipsismus - tedy přesvědčení, že existuje pouze moje vědomí, a nic jiného - mi přijde jako radikálnější forma eskapismu. Je utíkání od světa tím nejlepším řešením problémů?
Je určitě jedním z nejpříjemnějších. Když jsem byl dítě, nechodil jsem do školky, takže moje sociální dovednosti byly nulové, a na druhou stranu jsem uměl ve čtyřech letech číst. Od té doby jsem byl zavřený v pokoji, odmítal chodit mezi děti a četl a četl.
Trvalo to i celý první stupeň základní školy, četl jsem čtyři nebo pět knih týdně. Miloval jsem světy z knížek, byl jsem v nich a nic mi nechybělo. Občas tuhle šťastnou izolaci postrádám.
Jsou vaše dosavadní tři studiové desky nějak tematicky propojené?
Je to vlastně trilogie. Útěk před něčím, pokus o morfózu a nakonec vytvoření vlastního světa. Uzavření se. Vlastně tím nemyslím jen reálný svět, ale i hudební.
Tahle deska je nejvíc o mně a pro mě. Při její přípravě jsem měl radost, hrál jsem si jak dítě. Udělal jsem si svůj svět harmonií, tónu a zvuků, do kterého jsem se uzavřel a do kterého si nenechávám kecat. Šťastně.
První deska byla ovlivněná smrtí v rodině. Ta nová jako kdyby se nesla v duchu hledání místa ve světě. V textech je cítit nebezpečí jakési přicházející temnoty. Je ještě naděje?
Naděje je vždycky, až do konce. Myslím, že tahle deska je i o smíření. Se smrtelností, s tím, že člověk je nakonec vždycky sám, že ideály a to, co člověk chce a po čem touží, se nemusí vůbec slučovat s realitou. Smíření je asi ta nejzazší naděje. A nebo smíření s tím, že žádná naděje už není.
V promomateriálech píšete, že album je ovlivněné anglicky psanou poezií, obzvláště Williamem Yeatsem. V čem konkrétně desku inspiroval?
Poslední rok jsem prostě strávil hodně času četbou, nejenom Yeatse, ale i básní Coleridge a Kiplinga v angličtině.
Když jsme s hudebníkem Alasdairem Bouchem procházeli moje texty, abych v nich neměl nějaké chyby, říkal, jak zvláštní je tahle kombinace ultramoderní elektroniky a textů psaných knižní básnickou angličtinou, kterou se samozřejmě normálně nemluví. A že je z toho strašně cítit ta poezie "fin de siècle" (doba na přelomu 19. a 20. století - pozn. red.).
Když jsme u inspirace, na desce je hodně cítit vliv soulu, r’n’b a černé muziky obecně. Co vás v ní tak baví?
Je to velmi starý příběh, soul a černou muziku jsem měl už v kNot Photogenic. Hrozně mě baví melodika, harmonie a skrytý groove, který je slyšet i v obyčejném samotném acapella hlasu od gospelu přes rhythm and blues až po soul.
Před natáčením druhé desky jste absolvoval pěvecký kurz na Berkeley a The Solipsist je hodně postavený na vokálu, který byl dříve spíše v pozadí instrumentální složky. Byl to vědomý posun? Začal jste svému vokálu víc věřit?
Barva mého hlasu je "love or hate". Nejsem ani Justin Timberlake ani Otis Redding. Snažil jsem se, abych zazpíval to, co chci, v kvalitě, jakou chci. V Solipsistovi jsem chtěl jít ke kořenům, ke gospelu, a ten je o prvotním lidském nástroji, jímž je hlas.
Vaše začátky jsou ale vyloženě instrumentální. Jak vás napadlo začít do své hudby zpívat?
Na konci devadesátých let jsem měl první větší kapelu Bubble Gum a v té jsem zpíval. Když pak z kNot Photogenic odešla Charlie One, bylo pro mě hledání zpěváka frustrující. Nejjednodušší bylo prostě si to zazpívat sám.
Hned na úvod kariéry, v roce 2004, jste zaznamenal velký úspěch v zahraničí s prvním singlem Good Stuff. Ucházela se o vás třeba velká značka London Records. Proč jste nakonec nezačal vydávat u nich?
Jsem hodně nezávislý člověk, držím si cestu osamělého samuraje. Nechtěl jsem a nechci, aby mi někdo říkal, jak má moje vlastní muzika znít.
O rok později přišel zmiňovaný projekt kNot Photogenic, který byl ale možná ve své době na Čechy až moc hudebně napřed. Myslíš, že dnes by kapela uspěla lépe?
kNot zněl natolik nečesky a neměl v podstatě žádný kontext v české hudbě, že ho publikum bralo jako takovou zvláštní zahraniční kapelu na českém trhu. Něco, jako je třeba N.O.H.A.
Dnes by byl kNot žánrově asi stravitelnější, na druhou stranu v české "populární" hudbě se toho zas tolik - včetně kontextu - nezměnilo. Jsou tady naopak čím dál větší tlaky na to, aby hudebníci zpívali česky. Takže myslím, že situace je pro kapely typu kNot Photogenic naopak o trochu horší.
Po kNot Photogenic je ve vaší diskografii na několik let díra. Co se tehdy dělo?
Odešla od nás zpěvačka Charlie One, která se chtěla více věnovat sólovým věcem a kapele Ohm Square. Nemohli jsme najít zpěvačku, takže kNot usnuli. Já si stavěl studio a dělal na prvotních skladbách pro Borise Carloffa. Vydělával jsem na to, abych svoje skladby mohl udělat pořádně. A sám.
Celosvětová premiéra klipu k vaší skladbě Haunted šla přes web britského časopisu Clash, což je velký úspěch. Vaše tracky hrají nejrůznější zahraniční DJové, což na Facebooku vždycky oznamujete s tagem #realczechmusicexport. Má to být šťouchanec nově vzniklé Czech music export office, která má za úkol pomáhat vyvážet českou hudbu do zahraničí?
Poukazuju spíš na to, jak se "export" české hudby prezentuje. To, že na nějakém showcase festivalu (akce pro začínající hudebníky) v cizině zahraje česká kapela, není bohužel žádný export. Je to výlet, nic jiného. Showcasové festivaly žijí z toho, že tam kapely hrají skoro za nic. Není to žádná charita, ale normální výdělečný podnik.
Byl jsem na mnoha informačních panelech showcasových festivalů, manažeři v podstatě nemají šanci si v tom množství lidí a skupin někoho vybrat a stejně tak kapely moc nemají šanci si tam něco skutečně domluvit. Hosté to mají jako placenou party, lidé ze zahraničích PR agentur si tam hledají kšefty. Je to slepá cesta.
Jak by se to tedy dalo dělat jinak?
Skutečná cesta je platit jakýmkoliv českým kapelám náklady na každý lepší festival v zahraničí, jak to mají třeba švédské kapely.
Boris Carloff (43)
- Zpěvák, skladatel a producent Boris Carloff (vlastním jménem Milan Havrda) se narodil v Brně, vyrůstal v Hranicích na Moravě.
- V jeho hudbě se míchají vlivy klasické, jazzové, indie rockové, popové a elektronické hudby.
- Hrál v kapelách Bubble Gum či kNot Photogenic, za debutovou desku The Escapist svého sólového projektu Boris Carloff dostal před pěti lety hudební ceny Apollo i Anděl.
- Jeho třetí sólové album The Solipsist je nejvíc "písničkové". Desku vydala německá firma Emerald & Doreen. "Stalo se, že mám hodně fanoušků ve Španělsku, kde funguje poměrně známá elektronická skupina Cannibal Ink. Protože se jí líbilo, jak zpívám, oslovila mě, abych jim nazpíval pár skladeb, " přibližuje Boris Carloff cestu k německému vydavatelství. "Oni mi udělali remix písně Last Runner. Tenhle singl s remixy pak vyšel u firmy Emerald a Doreen. Vydavatelství mě pak oslovilo s tím, že se mu mé věci líbí a že by byli rádi, kdybych novinku vydal u nich. Díky nim pak album vyšlo celosvětově, takže mě teď hrají na různých rádiích."
Cesta je i komunikace se zahraničními labely, navazování spolupráce se spolehlivými PR agenturami v jednotlivých zemích a pokusy umístit hudbu do místních rádií, klidně i žánrových.
Cílem by mělo být to, že český interpret bude stabilní částí evropské žánrové scény. Není to můj boj, ať si každý dělá, co a jak chce, rýpnutí si ale neodpustím.
Co podle vás český muzikant potřebuje, aby se reálně prosadil v zahraničí?
Peníze, trochu štěstí, dobrou angličtinu a kontakty na spolehlivé lidi v jednotlivých zemích.
Může se to Borisi Carloffovi někdy podařit?
Vydává mě německý label, hrají mě v rádiích po celém světě, za poslední tři roky máme asi víc koncertů venku než v Česku. Jsem na půli cesty. Nevím ale, jestli přímo s Carloffem. Přemýšlím, že The Solipsist je možná moje poslední deska coby Borise Carloffa.
Proč poslední deska? Chcete Carloffa zabít?
Přinejmenším ho uspím. Chci se věnovat instrumentální vážné hudbě spojené s elektronikou.
Skládáte doprovody k televizním inscenacím, rozhlasovým hrám, audioknihám, děláte hudbu pro reklamu. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, jestli komerční práce tohoto druhu nejde na úkor autorské tvorby?
Hudba je řemeslo jako cokoliv jiného. Snažím se to rozdělit jako grafiku a malování. Občas dělám víčka k jogurtu, občas Sixtinskou kapli.
Na Facebooku píšete, že sledujete, jak se pomalu zlepšuje situace v českém středním proudu. Jmenujete muzikanty jako Thom Artway, Lenny, Jakub Ondra a píšete, že konečně začali vytlačovat z rádií tradiční český pop rock. Čím si tento posun vysvětlujete? Je doopravdy co oslavovat, není rádiový pop vždycky odsouzený k tuctovosti a předvídatelnosti?
Nic není černé a bílé. Nečekám, že na Evropě 2 budou hrát Einstürzende Neubauten, jen mě otravuje ten klasický český rádiový pop rock, který se vyprofiloval ve specifický tuzemský žánr.
České, víc vyprávěné než zpívané texty, chvilkama trochu vtipné a chvilkama hořkosladké, pár nekonfliktních elektrických kytar, občas okořenit španělkou nebo nějakým synťáčkem. Nebaví mě to. Jsem rád za jakoukoliv malou změnu a zmiňovaní interpreti alespoň umí dobře zpívat a nebojí se angličtiny. Hitparády moc nelámou, ale alespoň něco.
Jaká bude česká hudba za deset let?
Nedělám si iluze o průlomu českých kapel do Evropy. Bude ještě více uzavřená do sebe. Česká, česky pro Čechy.
