Zuzana Navarová svou nemoc roky tajila. Ani její matka se o operaci, kterou dcera podstoupila, nedozvěděla od ní. A třeba hudební novinář Jan Rejžek ve svém Opožděném milostném dopisu Zuzaně Navarové publikovaném v Lidových novinách dva dny po jejím odchodu zmiňoval, jak ji jednou potkal v šátku, kterým si zakrývala holou hlavu. Odbyla to prý slovy, že miluje Sinéad O’Connor.
Odpovídalo to naturelu zpěvačky a autorky písní, která po někdy až bouřlivé etapě "své" skupiny Nerez v první polovině 80. let minulého století zjistila, že ctižádostivost může vést člověka do záhuby, a tak v životě i tvorbě čím dál víc směřovala k duchovním a přírodním věcem, jež člověka přesahují. A také k naplnění osobního kréda, na které se jí zeptali v jednom televizním rozhovoru: "Nikoho neobtěžovat."
Do posledních chvíle koncertovala s kapelou Koa, kterou spoluzaložila koncem 90. let, a snažila se na sobě nedat nic znát. Naposledy vystoupila tři týdny před smrtí, 14. listopadu 2004 v pražské Malostranské besedě. V publiku byl tehdy i herec Viktor Preiss, její kolega z Nadace Život umělce podporující především seniorní divadelníky, hudebníky či tanečníky, již dvanáct let vedla.
Všiml si, že je k smrti unavená. Když si ale obecenstvo vyžádalo přídavek, Navarová se vrátila s listem papíru a řekla: "Abyste měli pocit, že dnes večer prožíváte něco opravdu mimořádného, zazpívám vám písničku, jejíž slova ještě neumím," napsal Preiss v prosinci 2004 do Divadelních novin. Rejžek pak v televizním dokumentu Barvy všecky vzpomínal, že Zuzanu Navarovou z Malostranské besedy odvezli "rovnou do nemocnice, nebo kam, a bylo po všem". Bylo jí 45 let.
Milostnej trojúhelník
Osud to mohl zařídit jinak. Kdyby roku 1980 na studentském večírku nepotkala Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála, s nimiž následně založila obdivovanou skupinu Nerez, Vřešťálovými slovy tvůrčí "milostnej trojúhelník", mohla se Zuzana Navarová klidně stát sólovou písničkářkou typu Dagmar Voňkové či Zuzany Homolové. O jedenáct let starší interpretky a autorky vycházely z lidové hudby a originálně ji přetvářely. Už tehdejší tradicionalistický repertoár studentky královéhradeckého gymnázia by pro to byl solidním základem.
Když asi šestnáctiletou Navarovou poprvé uslyšel rozhlasový redaktor a známý konferenciér Porty i dalších folkových festivalů Václav Souček na jakémsi prvomájovém vystoupení pod širým nebem v Hradci Králové, nadchla ho tak, že ji hned oslovil a zeptal se, co by pro ni mohl udělat. Tehdy se v praxi projevil Navarové charakteristický smysl pro sarkastický humor. Respektovanému, o generaci staršímu muži odpověděla, že jí může vystát frontu na párek a na pivo. Souček to udělal, pak si spolu hodinu a půl nad tím pivem u stánku povídali.
Bylo to pro něho zásadní poznání, protože zjistil, že má co do činění s hotovým člověkem. "Na úrovni jejího věku neobyčejně zralé myšlení, neobyčejně konstantní názory na život a na muziku," vzpomínal.
Rané písně vyšly až posmrtně roku 2011 na albu Dávný příběh, jež přináší rozhlasové nahrávky autorčiných, ale rovněž lidových písní z Ruska, Maďarska, Jižní Ameriky či Valašska. Záznamy pocházejí z let 1977 až 1985 - tedy také z doby, kdy už Navarová studovala španělštinu a češtinu na pražské filozofické fakultě a zažívala s Nerezem nejslavnější roky po vítězstvích v soutěžích na festivalech Vokalíza či Porta, na niž do Plzně jezdily desítky tisíc lidí. Nerez byl pak tak žádaný, že hrál i pětadvacet koncertů měsíčně.
"Jako spousta jiných lidí v mé branži jsem se šíleně honila za společenskou prestiží, a i když jsem nikdy neměla zvlášť vyvinutý vztah k penězům, vlastně jsem se honila i za nimi. A za úspěchem. Byla jsem zkrátka ješitná," líčila Navarová roku 2003 pro Hospodářské noviny etapu, od které se později odstřihla.
V posledních dvou letech společného vystupování cítila únavu z toho, že Nerez hraje pořád totéž. Nedlouho po konci skupiny vysvětlovala v časopisu Neon, že už neviděla perspektivu, nemyslela si, že ještě vznikne něco nového. Jinde to shrnula slovy "utahali jsme se".
Poslední nová píseň, kterou do Nerezu přinesl Vřešťál, měla příznačný název: Já s tebou žít nebudu. Existence v milostném trojúhelníku, jímž za patnáct let prošlo ještě pět dalších hudebníků a který vydal tři pozoruhodná studiová alba, zevšedněla.
Přitom repertoár skupiny neměl v Československu obdobu - často pracoval s latinskoamerickými rytmy, kterým Navarová definitivně propadla během půlroční studentské stáže na Kubě. A byl také aranžérsky neobvykle promyšlený, strhující, až velmi ostrým způsobem zahraný.
Hraju si, tedy jsem
To raná díla shromážděná na "opožděném debutu" Dávný příběh podávala Navarová ještě s křehkostí podobnou mladičké Joan Baez. Jako kdyby svou intimitou měly přímou linku na první desku newyorské písničkářky z roku 1960, která co nejprostším způsobem jen s kytarou nazpívala převážně tradiční skladby své země. Pro Američany je to tak zásadní album, že jej zařadili do národního registru v Kongresové knihovně. Kdyby nějaký takový založili Češi, měla by v něm mít zastoupení i Navarová. Ne juvenilními nahrávkami, ale tvorbou pro skupiny Nerez a Koa bezpochyby.
Přelom 70. a 80. let, kdy zpěvačka začala z lidového repertoáru přebírat písně a podle jejich vzoru skládat ty vlastní, byla v tehdejším Československu pro folkové sólisty s kytarou ideální doba. Navzdory normalizačnímu režimu sílila druhá vlna písničkářů - ta první se formovala počátkem 70. let ve sdružení Šafrán.
Navarová ale nepsala protestsongy. Ostatně ty v Československu ani neměly místo. Z pudu sebezáchovy se folkoví hudebníci vyslovovali v opisech a jinotajích - a Navarová postupem času dokázala v textech pracovat s tajnosnubností jako málokdo jiný, i když už to třeba nebyly mimikry kvůli režimu, ale "jen" velmi hravý způsob psaní.
V období se skupinou Koa kolem roku 2000 vytvořila skoro kánon českého textařství ukazující, jak svobodně lze mísit poetické obrazy a suverénně používat slova i obraty, které by si posluchač v lyrizované "řeči" české písničky sotva dokázal představit. Byla sice výtečnou zpěvačkou, ale k překvapení mnohých říkala, že se za ni považuje ze všeho nejméně. Nejvíc se cítila být autorkou.
V textech Navarové tak pevně spojených s její schopností psát vstřícné melodie i se způsobem přirozeně uvolněné interpretace do sebe bez zádrhelů zapadaly věci, které by se u jiných odpuzovaly jako dva magnety stejnými póly. Navarová ale uměla natočit jižní pól k severnímu a magnety k sobě pevně přilnuly.
Bylo to odvážné a přitom prosté. Asi jako když Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem v 60. letech vyšplouchli českou populární hudbu z břehů čerstvou vodou. Písně Navarové sice nedosáhly tak všeobecného přijetí jako ty semaforské, ale v historii zdejší "zábavné" hudby jim náleží podobně pevné místo. A jejich trvající vliv na další autory i hudebníky je obdobný jako kdysi ten semaforský. Jsou mírou tvůrčích věcí, ke kterým se psaní ostatních může vztahovat a poměřovat se s nimi. Většinou ale nesouměřitelně.
A Zuzana Navarová písněmi z období se skupinou Koa poměřovala také vlastní tvorbu - tu pro skupinu Nerez. Proto v posmrtně vydané knize jejích textů nazvané Andělská počta ty psané pro Nerez chybí. Podle ediční poznámky to bylo její poslední přání. Editorka publikace Hana Svanovská v rozhovoru pro MF Dnes později podotkla, že návrat k textům Nerezu zpěvačka striktně odmítla. "To je něco, co už mám za sebou, v čem už nejsem já, to už nechci," citovala ji Svanovská. Znaly se od dětství a Navarová k ní v posledních letech před smrtí prý byla velmi otevřená.
Svanovská v její pozůstalosti neobjevila žádný rozepsaný text. "Svědčí to o tom, že Zuzana vždy promýšlela jeden. Na tom pracovala, nosila ho v hlavě a nepokročila dál, dokud nebyl ,hratelný’," vysvětlovala.
Romeo a Julie z Karibiku
Navarovou napsaný repertoár je natolik intimní a nejednoznačný, že každý posluchač se s ním musí vyrovnávat po svém. Autorka se jednoznačné interpretaci brání i dvě desetiletí po smrti. Jako by mnohé texty napsala na šifrovacím stroji Enigma. A přitom zanechala jen málo kódů, kterými bychom je rozluštili, i když říkala, že se snaží vyjadřovat co nejsrozumitelněji a nejjasněji.
Tvrdila, že žádný z jejích veršů není nahodilý, všechno něco přesně znamená, i když se vyjadřuje tak velkou zkratkou, že to na někoho působí nesrozumitelně. Přiznávala, že v textech hledá nápovědu, co si člověk může počít s duší. A tím pádem už prý ani nepsala erotické písničky, protože konečně do hloubky pochopila, že "překvapivě" neexistuje jenom erotická láska, ale také mnohem hlubší, významnější a důležitější milostný cit.
Z rozhovorů s Navarovou víme, že když psala Marii, myslela na ženy, "které se nechávají dobrovolně třískat". Že píseň V buši se odehrává v Českém ráji a Cesta dom přímo na Hruboskalsku. Že inspiraci bere zásadně ze sebe, v textech se nedokáže stylizovat a čerpá z toho, jak s ní "život zatočí". A také že v písních pro Nerez šifrovala erotická témata.
Nejvíc "erotické" ale nakonec bylo několikaleté období mezi koncem Nerezu a založením skupiny Koa, kdy Navarová nezpívala vlastní repertoár. Po rozpadu Nerezu si prý potřebovala vyčistit hlavu, byla autorsky vyčerpaná a nic ji nenapadalo. Nahrála tedy album Caribe s písněmi svých oblíbených latinskoamerických autorů, které produkoval Vít Sázavský. A především potkala kolumbijského kytaristu narozeného v New Yorku a žijícího v Praze Ivána Gutiérreze, s nímž založila uskupení Tres.
To hrálo Gutiérrezovy "latinské" písně. Ale podstatný tu byl především souzvuk Gutiérreze a Navarové. Zněli jako Romeo a Julie z Karibiku. Především v emočně silné skladbě Dia azul (Modrý den) vydané už pod značkou Koa, do níž se Tres transformovalo, představovalo splynutí jejich hlasů milostný akt neposkvrněného početí.
Jejich spolupráce se stala jednou z nejšťastnějších chvil české populární hudby, jakkoliv nebyla příliš česká. A Navarovou podnítila znovu psát písně, ale už trochu jiné než pro Nerez. Dokázala v nich s přehledem střídat tango (Zelí a prejt), židovský klezmer (Vřelé díky z pupku), blues (Zatím hodně pus), trampírnu (Cesta dom), romský odvaz (Klobouk) či třeba východoevropskou bouřlivost (Marie). Její písničkářství připomínalo knihovnu stylů, plnou přirozené lehkosti a radosti plynoucí i z těch nejsmutnějších hudebních momentů.
V měsících před smrtí Zuzana Navarová ještě nazpívala pět skladeb na album Nebe počká svého dobrého kamaráda Karla Plíhala, který ji musel vlastní hrou se slovy i hudební melancholií ovlivnit. Vždyť třeba Navarové píseň Lišaji z repertoáru Koa je tak plíhalovská.
Pro Nebe počká ale Plíhal připravil písně básníka Josefa Kainara spolu se skladbami amerických autorů, které Kainar otextoval. Co mimoděk bylo zašifrováno v básníkových slovech "Každej tu černou káru svou / si táhne sám / Kdo může znát tu píseň / co já v sobě mám", která tu Zuzana Navarová zpívá, rozluštil až smutný 7. prosinec roku 2004, jenž přišel záhy po dokončení desky. Nebe nepočkalo.
