Životy vašich rodin v Manželských etudách vypadají překvapivě často jako plnohodnotné fikční příběhy. Co z "děje" vás překvapuje a co dokážete vypozorovat dopředu a zaměřit tím směrem svou pozornost?
S většinou svých očekávání jsem byla úplně vedle. Samozřejmě jsem ale před každou návštěvou rodin pečlivě prošla pořízený materiál a připravila otázky vyplývající z předešlých konkrétních situací, což dopomáhá vzniku "příběhu". Jde ale o přirozený proces, jemuž se jen přizpůsobuju.
Většina motivů se ukazuje jako zásadní až zpětně. Abych podtrhla to důležité a nosné, mnoho vedlejších linek, jež sleduji, se nakonec ve výsledném střihu neobjeví.
Dnes používám dvanáctinu natočeného materiálu, čili mám z čeho vybírat. Zato v případě první série, která ještě vznikala na film, jsem musela použít celou třetinu, což je z dnešního úhlu pohledu neobvyklé.
V digitální éře točí dokumentaristé - z nedávné doby například Petra Nesvačilová se svým Zákonem Helena - často desítky hodin materiálu a snímek pak vzniká ve střižně. V případě nutnosti využít tak velkou část záznamu jako u vás musí dokumentarista velmi dobře vědět, kdy zapnout kameru.
Neobejdete se bez zkušenosti a citu. Řekla bych, že pro studenty FAMU je skutečně typické pořídit strašně moc záznamu a až zpětně přemýšlet, co vlastně natočili.
V tomto ohledu musím připomenout mého střihače Jakuba Hejnu, zásadního člověka mého života. Hodně dobrých věcí na mých filmech je jeho zásluha.
Helena Třeštíková (68)
- Narodila se v Praze, vystudovala dokumentární tvorbu na FAMU.
- V roce 2007 byla velmi krátce ministryní kultury.
- Věnuje se časosběrným dokumentům, mezi její nejznámější snímky patří Katka, René nebo šest třídílných sérií Manželských etud. Jejich třetí díly představila v premiéře na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů.
- Natočila také několik portrétů z cyklu GEN.
- Za svou práci získala několik mezinárodních cen.
Materiálu je ale třeba mít víc vždycky, protože ne všechno jde odhadnout. Například v dílu Manželských etud s Marcelou se v poslední fázi ukázala být zásadní postava jejího syna, jenž doposud figuroval spíš jako postavička na pozadí. Musela jsem tedy dost změnit směr.
V příběhu, který zmiňujete, se ukazují limity vaší metody. Matka a syn se obviňují z určitých chyb, my ale nemůžeme vědět, kdo z nich má pravdu.
Myslím, že pravda se v pozadí jemně odhaluje. Nelze očekávat, že se nám respondenti před kamerou pohádají přesně tak, jak to dělají v soukromí. Platí však, že Tomáš umí být hodně hrubý a Marcela, i vzhledem ke svým obrovským dluhům z automatů, dost nezodpovědná. Oba mají tedy pravdu, i když hlavně Marceliny dluhy jsme před diváky nepropíchli úplně brutálně.
Není právě tohle problém? Když "nepropichujete" téma se vším všudy, vzdalujete se "pravdě".
Nechtěla jsem Marcelu zcela dehonestovat. Zmiňuju, že je dlužná, jen vynechávám výši a detaily onoho dluhu. Myslíte, že jsem udělala chybu?
Určitě se nabízí otázka, proč jednou kameru vypínáte a jindy ne. Ukazujete třeba celkem drastické záběry z nemocnice, ale už nechcete ukázat velikost hrdinčiných dluhů. Jednomu šoku se nebráníte, druhému ano. Je za tím nějaký klíč, nebo prostě intuice?
Jde většinou o intuici. Pokud můžu něco označit za klíč k tomu, co vynechat, je to můj pocit odpovědnosti vůči lidem, kteří se mi mnohdy velmi upřímně otevírají.
Máte někdy potřebu zasáhnout do jejich života? Když například Tomáš studující na kuchaře projevuje literární nadání, napadlo vás tlačit ho k tomu, aby ho rozvíjel?
Nejen napadlo - hučela jsem do něj, že má na víc. Navrhovala jsem mu, aby si psal deník, aby se zkoušel trénovat. Ukázky z toho jsou i v Manželských etudách. Neříkala bych tomu ale "tlačení", spíš snahu dát dobrou radu. Tomáš bohužel u deníku nevydržel, přesto věřím, že jsem přispěla tomu, že si šel udělat maturitu.
Divák ale toto zasahování nevidí. Tomáš si prostě najednou píše deník, aniž by vyplynulo, že jste ho k tomu vybídla. Nepřipravujete se tím o zajímavou vrstvu? Nechystáte někdy film "Helena Třeštíková", v němž se ukáže, jak jste se stala součástí svých příběhů? Vyprávěla jste například i o tom, jak se Marcela setkala s jinou vaší hrdinkou Mallory a jak navzájem ovlivnily své životy. V dnešní době navíc dokumentaristé rádi vypráví o sobě, takže by takový koncept působil přirozeně.
Opět bych to nazvala spíš pošťuchováním než zasahováním. Nikdy bych s jistotou neřekla, že Tomáš šel studovat kvůli mně. Šlo o jeho volbu, k níž moje rady možná přispěly, možná ne. A jakkoliv se Mallory a Marcela potkaly, protože jsem obě sledovala, jejich interakce byla zcela v jejich režii.
Součástí trendu zpřítomňování režisérů, který se hodně projevuje i na FAMU, se ale být necítím. Občas mě potřeba mladých filmařů stavět se před kameru deptá a sama trpím, když se musím ve scéně nechat, protože by jinak nedávala smysl. Možná se to zdá při mé profesi podivné, ale jsem ráda nenápadná.
Jenže se pak vystavujete kritice, že za touto skromností se skrývá snaha neviditelně manipulovat. Manipulaci se nedá vyhnout, protože každý střih je z principu zásah. Jde ale o to, jestli se vám podařilo najít správnou míru.
Skutečně se musíme ptát, co je a co už není přirozená manipulace s pořízeným materiálem. Podotýkám, že všechna má natáčení probíhají vždy veřejně, bez skrytých kamer, a výsledek vždy autorizuju. Před uvedením čekám na souhlas respondentů.
Ideální by z mého pohledu bylo, kdyby se mi v Manželských etudách podařilo dát dohromady obraz doby pro naše potomky. Aby z nich divák třeba za padesát let pochopil, jak vypadal dnešek. Pak nikoho nebudou zajímat mé osobní názory a preference, proto se snažím vyhnout jejich vlivu.
Ano, každé zapnutí a vypnutí kamery, každý úhel, sebemenší úprava jsou svým způsobem manipulace. Ale dělám je v rámci objektivního zachycení podstaty sledovaného.
Jde o velmi obtížný úkol, protože jakkoliv se projekt jeví na pohled objemně, proběhnout třemi etapami zahrnujícími téměř čtyřicet let je vlastně velmi hektické a vyžaduje mnoho zkratek.
Přesně tak. Mimochodem, přivedl jste mě na důležitou myšlenku vyplývající z toho, že seriál se vysílá ve třech etapách.
Po první sérii se z respondentů staly do určité míry veřejné osobnosti. Začali o sobě uvažovat jako o postavách a i jejich okolí jim přisoudilo roli hrdinů v příbězích. A protože šlo o příběhy založené na jejich soukromí, obávala jsem se negativních dopadů na jejich život.
Když jsem je ale pak po dvanácti letech oslovila s nabídkou druhé řady, všichni krom jediného muže souhlasili. Jde pro mě o potvrzení, že jsem jim neublížila.
Stejným důkazem je pak posun mezi druhou a třetí řadou, kdy opět odpadl jen jediný člověk. Myslím, že v případě této ženy šlo právě o to, že po odvysílání dostala od okolí reflexi, s jakou nepočítala a jaká se jí příliš nezamlouvala. Proto mě už nikdy nechce vidět.
Další obtíž vaší metody může být nutnost zamezit takovým situacím. Musíte s respondenty komunikovat opatrně, aby se mezi vámi nespálily mosty. Chovají se někteří tak, že máte potřebu být vůči nim razantní? Nevolit smířlivost, ale naopak se proti nim hlasitě vymezit?
Že bych práskla rukou do stolu a řekla: "Počkejte, teď vám ukážu a všechno na vás řeknu!?" Samozřejmě se nevyhnu scénám, z nichž moji respondenti vyznívají jako nesympatičtí lidé, ale zatím to všichni kromě dvou lidí snesli, aniž natáčení přerušili. Někdy jde ale nepochybně o tancování na hraně.
I proto bývá vaše metoda terčem tak opačných výtek, jako je "mělkost" a "chladnokrevnost".
Uznávám, že oboje se občas objevuje oprávněně. Někdy sama cítím, že jsem mohla jít víc do hloubky, jindy nemůžu udělat rozhodnutí jinak než chladnokrevně. Pamatujete Katku?
Aby ne. Jde asi o váš nejkontroverznější počin.
Ano, po ní jsem byla označována za hyenu všech hyen, odporného člověka.
Pokud si dobře vzpomínám, problém byl mimo jiné v tom, že jste Katce za natáčení platila, přičemž se dalo předpokládat, že si coby narkomanka bude za vydělané peníze kupovat drogy. Proto někteří lidé tvrdili, že jí v podstatě platíte pervitin. Jde o složitou situaci, jíž se dalo vyhnout jedině tak, že byste dokument o ní vůbec nedělala.
S Pavlem Kosatíkem jsme právě křtili Sběrnou knihu, v níž mi Katku vyčítá a tvrdí právě to. Prý jsem ji neměla vůbec točit.
Mezi moje velké kritiky patří hlavně Karel Vachek, vedoucí katedry dokumentaristiky na FAMU. Ten tvrdí, že sledovat moje filmy má asi takovou hodnotu jako dívat se na popravu, podle něj jde o sociální porno.
Vachek je pro mnohé studenty guru, takže musím počítat s tím, že tento názor na mě není ojedinělý. Ale s tím se nedá nic dělat, nemůžu a ani se nechci bránit kritice mé osoby. Moje prvotní reakce nikdy není nesouhlas, snažím se na každé výtce hledat kus pravdy, pochopit ji a poučit se z ní.
Za svou metodou ale zjevně pevně stojíte, věnujete se jí takřka bezvýhradně. Vnímáte v ní sama nějaká omezení?
Už jsme to naťukli: považuju za nutnost svým hrdinům neublížit. Musím tudíž obrušovat některé hrany, jako tomu bylo v případě nezveřejnění detailů o dluzích Marcely: považovala jsem za nutné být taktní.
Přestože totiž mnozí označují mé respondenty jako "postavy", stále jde o živé lidi. Nemůžu připustit, aby se stali terčem nenávisti okolí za to, co o nich vyšlo najevo.
Stejné obrušování hran volíte i u jediného svého nečasosběrného dokumentu posledních let Zkáza krásou o Lídě Baarové. Baarová přeci není běžná soukromá osoba, s jejím statusem celebrity už by bylo morálně nenapadnutelné vystavit ji tvrdé kritice. Přesto mám dojem, že ani tady jste nešla pod kůži.
Lídu Baarovou jsem se nesnažila konfrontovat osobně, ale až v samotném filmu pomocí záběrů kontrastujících s její výpovědí. Zatímco naivní holka vzpomíná na svou zamilovanost, sledujeme Goebbelsovy rasistické projevy.
Vím, že podle mnohých se mi tento záměr nepodařilo naplnit a snímku se onu opozici nedaří vybudovat, což mě mrzí. Nechtěla jsem natočit nekonfliktní výpověď Baarové, právě naopak.
Proč časosběr neopouštíte častěji?
Stále mě baví v tom formátu pracovat a mám pocit, že v jeho rámci ještě dokážu objevovat a vynalézat. Navíc začínám cítit, že už mi dochází síly, takže se chci soustředit jen na svoje priority a rozvíjet metodu, v níž jsem se snad už dostala docela daleko.
Myslíte tedy, že časosběr se dá ještě někam posunout?
Jistě platí, že formálně jde o celkem uzavřený žánr, který nejde příliš stylisticky posouvat. Věřím ale, že to je možné obsahově.
Můj pokus o práci s jeho možnostmi byl třeba Soukromý vesmír. Reakce na něj byly opět velmi různé - Pavel Kosatík ho považuje za nejblbější věc, jakou jsem udělala, na druhou stranu kolega režisér Petr Kerekes mě za něj chválil.
Soukromý vesmír ale nebyl experimentální film, ostatně nemám velké "filmařské" ambice, spíš "zaznamenávatelské". Nesleduju trendy ohledně délek záběrů ani komplexní práce s kamerou, nezačala jsem používat drony jen proto, že se dostaly do módy. Nemám ambice jako třeba Vít Klusák, který v Daliborkovi hodně pracuje s formou. Mým záměrem zůstává vždy co nejpřesněji zaznamenat dobu.
Už na FAMU jsem propadla Dzigovi Vertovovi a jeho heslu Zachytit život při činu. S tím se plně ztotožňuju a uzpůsobuju tomu své vidění světa. I teď, když vedeme poměrně intenzivní rozhovor, přemýšlím, jak by se situace dala filmově zachytit. Nebyla by pro mě důležitá estetika, nezajímala bych se o to, aby byly obrazy krásně nasvícené a precizně rámované, šlo by mi o co nejpřesnější záznam.
Samozřejmě chci, aby moje filmy nějak vypadaly a formální stránka není něco, nad čím bych náhodně mávla rukou. Jen nejde o mou prioritu.
Minulý měsíc probíhaly na FAMU klauzury, kde jsme oba seděli. Když vidíte práce mladých dokumentaristů, jaký z nich máte dojem?
Většina studentů dokumentu FAMU je pod silným vlivem Karla Vachka, jenž je v mnoha ohledech mým opakem. Došlo to do takového extrému, že o filmu, který jsem prohlásila za nejhorší, co jsem kdy viděla, on záhy prohlásil, že je naopak tím nejlepším.
Jsem oproti jeho slovu ve velké menšině, mnohdy si tam připadám jako exot. Někteří jsou přesvědčení, že se ho svými názory snažím naštvat, ale ve skutečnosti se jen snažím vystupovat otevřeně, upřímně a konkrétně.
Nedá se říct, že famácké filmy jsou jednolitá masa. Některé mě těší, jiné, přiznávám, snáším jen velmi těžko. Z letošních filmů bych vypíchla observaci života na nádraží Marie Magdaleny Kochové, šlo o docela milý snímek. Popřípadě podle mě velmi originální Bude si svět pamatovat tvoje jméno? komentující fenomén selfies.
Značná část studentských prací sice neodpovídá mým preferencím, nicméně mnohdy jsou zajímavé a donutí mě přemýšlet. I to považuju za pozitivní.
Když sledujete osudy lidí, jež se někdy skutečně podobají příběhům s pointami, věříte na nějaký druh metafyziky?
Kdybyste položil tuto otázku mému muži, který je velký racionalista, odpověděl by rezolutní "ne". Já se vůči tomu trochu vymezuju. Sice se taky považuju za racionalistku, ale vidím, že někteří lidé jsou náchylnější k neštěstí než druzí. Jde o náhody? Důsledky jejich činů? Smůlu? Kdo ví. Ale jsem ráda, že mě teď manžel neslyší.
Jak vnímáte vývoj postavení žen v české společnosti? V Manželských etudách mají ženy a muži ve vztahu velmi různorodé pozice.
Jsem v tomhle trochu atypická. Moje matka byla zcela emancipovaná výtvarnice a otec právník, ale protože nevstoupil do strany, živil se jako lakýrník. Matka tedy vydělávala víc, aniž by kvůli tomu v naší rodině byl žensko-mužský konflikt. "Ženský problém" tedy pro mě dlouho neexistoval.
S velkým údivem jsem tuto problematiku začala vnímat až v poslední době díky angažovaným studentkám. Pokud vám tedy přijde, že moje etudy tuto problematiku rozvíjejí, nejde o můj záměr, protože u vzniku prvních řad to vůbec nebylo téma a dynamiku jednotlivých párů jsem vnímala jako věc individuálních povah.
Neříkám nyní při zpětném pohledu, že nejde o chybu a že jsem možná nevnímala něco, co jsem vnímat měla - vyplývá to zkrátka z mého osobního v tomto ohledu bezproblémového zázemí.
Mluvíme spolu na festivalu v Jihlavě, kde každý den trávíte tři hodiny na svých Manželských etudách, sedíte na nich celou dobu a následně diskutujete s diváky. Kontakt s vaším dílem a publikem má pro vás zjevně velkou váhu.
Není to úplně snadné, v Jihlavě jsem zatím vždycky byla tak tři dny, nikdy jsem tu neseděla šestkrát tři hodiny denně v kuse.
Zásadní to je hned z několika důvodů. Můžu například kontrolovat technickou kvalitu projekce. Zjistila jsem, že televize poslala jeden díl s nedodělanými barvami! Když jsem viděla ty křiklavě oranžové obličeje, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě, to jsem musela okamžitě vyřešit! Pak taky u sledování trpím, když vidím chyby ve střihu. Někdy vznikal za dost hektických podmínek.
Takže především sedím, hledám chyby a trpím. Samozřejmě ale vidět reakce publika je skvělé.
Působíte jako jemná osoba. Umíte si dupnout , když objevíte takovou chybu, jako je špatná kopie? Umíte být nepříjemná a důrazná?
Řekla bych, že si moc dupnout neumím, ale o tohle jsem se prostě musela postarat a důrazná jsem tentokrát byla. Když jsem přesvědčená, že není zbytí, dokážu být i urputná.
Často u vašich filmů přemýšlím, co se skrývá za tou Helenou Třeštíkovou, kterou "známe" z veřejného vystupování. Ráno jsme oba byli na setkání se zahraničními hosty, kteří vás neznali a nevěděli, že jste v Česku výrazná osobnost. Přesto jste si pár větami získala jejich pozornost a zájem. Máte na to přirozený talent, nebo jde o něco, co ovládáte vědomě?
Je roztomilé, že to říkáte, ráno jsem totiž byla ze své křovácké angličtiny dost nervózní a potila se tam hrůzou. Platí nicméně, že z podstaty své profese musím umět komunikovat, musím si dokázat zajistit pozornost a získat důvěru. Dnes jsem sice byla ráda, že dokážu vůbec něco říct, ale jinak na svém vystupování pracuju a uvědomuju si ho.
Zájem oněch hostů si vysvětluju hlavně silou časosběrné metody. Když padne zmínka o sedmatřiceti letech Manželských etud, respekt vzniká z principu.
Proto jste nejznámější česká dokumentaristka ve světě?
Ano. Nejsem domýšlivá, abych se považovala za výjimečnou osobnost, ale fakt je, že co dělám, není v téhle míře běžné a strhává to na sebe pozornost. Když cestuju po světě, zajímám se hlavně o to, jestli jsou moje dokumenty srozumitelné.
Zjišťuju, že až na místní speciality jako chataření a české country jsou příběhy přijímané takřka univerzálně. A s tím jsem spokojená.
