Modleme se k pop-artu. Cate Blanchettová v Národní galerii ztělesnila umělecké manifesty

Hana Slívová Hana Slívová
19. 10. 2017 7:00
Hlavním tahákem podzimní sezony v Národní galerii v Praze je vizuální projekt Manifesto berlínského umělce Juliana Rosefeldta. Na třinácti plátnech představuje třináct podob herečky Cate Blanchettové, která ve zhruba desetiminutových minipříbězích "hraje" umělecké manifesty 20. století od futurismu přes surrealismus, Fluxus až po konceptuální umění. Divák si v sále užije různé polohy téže herečky a také absurditu kontextu. Ne všechna plátna jsou ale pro neznalého diváka zcela čitelná.
Cate Blanchettová se modlí manifest pop-artu.
Cate Blanchettová se modlí manifest pop-artu. | Foto: Národní galerie

Ta situace je absurdní sama o sobě. V bytě, kde místo obrazů trůní vycpaní medvědi a lovecké trofeje, usedá ke stolu matka se třemi dětmi. Oběd je na stole, z mísy se kouří. Děti se lehce ošívají, otec se pro jistotu opozdil. 

Rodina spíná ruce pod bradou, začíná modlitba. Místo ní se ovšem z úst konzervativní matky ztvárněné herečkou Cate Blanchettovou ozývá monolog I Am For An Art neboli Óda na možnosti - text, který v roce 1961 zformuloval a do katalogu ke své výstavě napsal dnes šestaosmdesátiletý švédsko-americký popartový sochař Claes Oldenburg. 

"Jsem pro umění, které imituje člověka, je legrační, a je-li to nutné, tak i násilné. Nebo jakékoliv jiné," odříkává Blanchettová, zatímco děti se stále tak trochu ošívají. 

Cate Blanchettová káže manifest dada Tristana Tzary.
Cate Blanchettová káže manifest dada Tristana Tzary. | Foto: Národní galerie

Výjev je součástí filmové instalace Manifesto od německého umělce Juliana Rosefeldta. Spolu s "dadaistickou" situací na pohřbu, kde Blanchettová řeční, a epilogem, v němž jako zasněná kantorka vyučuje výtvarku školou povinné děti po vzoru Dogmatu 95 Larse von Triera ("Děti, optické filtry jsou zakázané, ano?" "Ano."), patří popartové okénko z celého snímku k tomu nejlepšímu. 

Manifesto je nyní hlavním lákadlem podzimní nabídky Veletržního paláce Národní galerie. Film ve třinácti dílech a na stejném počtu samostatných pláten, umístěných v potemnělém sále, představuje manifesty, které stály u zrodu moderního umění.

Julian Rosefeldt

  • Narodil se v roce 1965 v Mnichově.
  • V Mnichově a Barceloně studoval architekturu.
  • Věnuje se výtvarnému umění a filmu. Mezinárodní uznání si získal vizuálně opulentními "pohyblivými" díly s detailní choreografií, nejčastěji v podobě složitých instalací s několika obrazovkami.
  • Inspirují ho dějiny filmu, umění a popkultury, často pracuje se satirou a humorem.
  • Manifesto vzniko na společnou objednávkku několika světových institucí.
  • V Praze bude ve Veletržním paláci k vidění do 7. ledna 2018.

Vychází přitom z písemných materiálů futuristů, dadaistů, hnutí Fluxus, suprematistů a dalších uměleckých úvah jednotlivých umělců, architektů, tanečníků a filmařů. S manifesty si Rosefeldt podle vlastních slov pohrával, různě je kombinoval a krátil a projektem, který šel také v kinech jako dvouhodinový film, "vyzývá k akci" i diváky. 

Žena, která překvapí muže

Výsostně mužský svět těchto manifestů narušila právě herečka Cate Blanchettová, jejímiž ústy jednotlivé teze na pozadí vizuálně perfektně zpracovaných příběhů zaznívají. 

Celý projekt vznikl v roce 2014 během čtrnácti dnů. "Klade si otázku, jestli tato slova a postoje obstojí i dnes, jestli je lze uplatňovat obecně a také jak se změnila dynamika mezi politikou, uměním a životem," říká kurátor Národní galerie Adam Budak. 

Jednotlivé manifesty můžeme přes touhu autorů vykřičet názor a zároveň pohnout světem vnímat jako politické akty. Slovo "politický" ostatně v souvislosti se snímkem v letošním rozhovoru pro magazín Elle zmiňuje i samotná Cate Blanchettová. 

"Manifesto představuje ženský náhled na názory mužů, kteří nyní patří mezi umělecký establishment. Film ale nevnímám jako protest, spíš jako svého druhu narušení mužského světa," řekla. 

Další nové výstavy ve Veletržním paláci

  • Baifra ducha. Studenti z třetího světa v Československu. Interaktivní výstava zkoumá, jak mladé lidi z Afriky a Asie, kteří v 60. a 70. letech studovali v Československu převážně film, pobyt u nás ovlivnil a jak se následně odrazil na jejich další práci v domovských zemích. Řeší i otázku rasismu. 
  • StartPonit 2017. Výstava 25 umělců z 39 škol 17 zemí, kteří soutěží o kurátorskou cenu. 
  • Introducing Pedro Henriques: Půst. Národní galerie vystavuje objekty mladého portugalského umělce, který pracuje s tělesností a své instalaace často dává dohromady z předmětů zakoupených v běžných obchodech.  
  • František Skála Hala A. V nově otevřeném prostoru v přední části Veletržního paláce je k vidění malá část Skálovy výstavy, která byla letos ve Valdštejnské jízdárně. 

Zároveň dodala, že to pro ni jako pro herečku, která se celý život pohybuje ve světě režisérů-mužů, není nic nového. "Jsem na interpretaci jejich slov zvyklá."

O tom, jak se Blanchettová dokáže do mužského světa ponořit, mluví ostatně i deset let starý film Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. V něm si zahrála hudebníkovu postavu v druhé polovině šedesátých let. 

Kde je humor, tam je to dobré

Manifesto se ale dá vnímat i zcela nezávisle na politice. Nejpoutavější je totiž v momentech, kdy se bouřlivé teze střetnou s obrazovou a dějovou složkou v absurdním bodě a "bez mrknutí oka" posouvají jejich význam do kontextu cynického 21. století.

Zmíněné dada či pop-art to mají lehčí, neboť ze své podstaty pracují s humorem a nadsázkou. Při pronikání do poetiky (a pointy) kupříkladu abstraktního vorticismu, tematického dílu o architektuře či konceptuálním umění se však divák musí snažit o dost víc. A je možné, že od plátna nakonec odejde zmatený a rozčarovaný.

Nic na tom nemění ani fakt, že Blanchettová je skvělá herečka a subverzivní humor se Rosefeldtovi podařilo propašovat i mezi statické kamery v televizním studiu. 

 

Právě se děje

Další zprávy