S jejich kytaristou Bradem Shultzem jsme si promluvili o komplikovaném dětství, které prožívali s bratrem Mattem v rodném státě Kentucky. O tom, jak rychle s kapelou vyletěli vzhůru. O závisti, koncertování s Foo Fighters a samozřejmě o čerstvé ceně Grammy, již skupina dostala za nejlepší rockové album.
Co si člověk odnese do života z dětství v nepříznivých podmínkách?
Máma říkala: Co tě nezabije, to tě posílí. Nebylo jednoduché vyrůstat v malém městě a nemít moc peněz. Ostatní děti se ke mně ani k bráchovi Mattovi nechovali zrovna nejlíp.
Jak to ovlivnilo váš vztah k těm, kteří dostali všechno takříkajíc zadarmo?
Na všechny, kteří bývali bohatší než my, jsem míval pořádnou pifku. Čím jsem byl ale starší, tím víc mi docházelo, že na penězích nezáleží. Ani na tom, odkud člověk je. Potkal jsem dost bohatých lidí, kteří byli naprosto skvělí, a na druhou stranu i ty míň movité, kteří lidsky nestáli za nic.
Ale vzpomínám si, že když nám bylo asi devět nebo deset, přišel za mnou a bráchou kluk a začal na nás pokřikovat: Socky, socky! Co v tu chvíli máte dělat než se začít prát.
Nejlepší lék na předsudky je cestovat a poznávat svět. Tak potkáte nejrůznější lidi, dobré i špatné. A zjistíte, že osobnost se rodí ze srdce, ne z peněženky.
Jak jste ve svých začátcích ušetřili peníze na letenky do Evropy?
Upsali jsme se indie labelu, který sídlil v Londýně. A najednou to přišlo: Sbalte se, letíte do Evropy. Pro mě bylo lítání něco neuvěřitelného. Vůbec poprvé jsem letěl v letadle, když mi bylo 22 let.
Vydavatelství vám zaplatilo letenky?
Ano. Zařídilo nám cestu a pronajalo byt v Londýně. Žili jsme tam dva roky, úžasná zkušenost.
Taková smlouva je snem spousty kapel, jak jste k ní přišli?
To je dlouhý příběh. Jezdili jsme s dodávkou hrát do okolních měst v Tennessee, pořád dokola asi pět nebo šest míst. Když jsme v Nashvillu předskakovali jedné kapele, oslovil nás nějaký chlápek. Nabídl nám studio s producentem a naši první nahrávku poslal různým labelům. A hned ten první nás v roce 2006 vzal. Rok nato jsme vydali desku.
A další rok jste se objevili v britské show Later… with Jools Holland s Coldplay či Siou.
Nic takového jsme předtím nezažili. Mysleli jsme si, že budeme objíždět pár měst v Americe a že budeme prodávat cédečka přímo z dodávky. A najednou tohle.
Lidi v Británii nás ale taky vnímali dost divně, asi nás měli za rychlokvašky. Jenže to nebyla pravda, v té době jsme už dva roky jezdili po koncertech.
A teď jste se svou čtvrtou deskou Tell Me I'm Pretty konečně vyhráli Grammy. První pocity?
Šok. Myslel jsem, že cenu v naší kategorii dostanou Weezer. Neměli jsme ani napsanou děkovnou řeč, takže jsme si šli pro cenu a zněli jak nějací burani z Kentucky. Ocenění je ale samozřejmě čest a tomu, co děláme, to dodá smysl.
Album produkoval Dan Auerbach z The Black Keys, za což jste ale taky schytali kritiku. Prý zníte jako jeho domovská kapela.
On je náš kámoš. Nemyslím, že bychom začali znít jako The Black Keys. Obecně je to tak, že lidi slyší písničku a okamžitě si ji musí s něčím spojit. Někteří to dělají dokonce ještě dřív, než samotnou věc uslyší. Ale mně je to vlastně jedno.
Sám vím nejlíp, jakým způsobem píšeme a že písničky jsme měli hotové ještě před tím, než jsme šli s Danem do studia. Dan se v naší hudbě snažil najít víc organiky a ukázat nám, že méně je někdy více. Dal Tell Me I'm Pretty tu nejlepší možnou dynamiku.
Cage the Elephant
- U zrodu Cage the Elephant stáli bratři Matt a Brad Shultzovi. Matt se původně živil jako instalatér, Brad pracoval v telemarketingu. Garážová kapela z Nashvillu se přestěhovala do Londýna v roce 2008 poté, co ji objevil agent jako senzaci pro evropskou scénu.
- Kapela prozatím vydala čtyři alba, to páté chystá na letošní léto. Na posledním vydaném albu Tell Me I'm Pretty spolupracovala s Danem Auerbachem z kapely The Black Keys a obdržela za něj cenu Grammy. Na desce se mimo jiné vrací k tématům svého rodiště. Píseň Sweetie Little Jean je o dívce, která se během jejich dětství ve městě pohřešovala.
- Brad Shultz momentálně žije v Nashvillu a je šťastně ženatý. Během rozhovoru mu pod nohama cupitala dcerka.
- Cage the Elephant jsou proslulí divokými koncerty a jsou ve svém žánru nejprogresivnější kapelou letošního ročníku festivalu Rock for People. Zahrají tam 4. července od 21:00.
Můžeme tedy říct, že vaše hudba je stále upřímná?
Vlastně jsme té upřímnosti na každé nahrávce blíž. Celé to haló kolem naší první desky jsme vůbec nečekali, a když jsme přijeli z Londýna zpět do Ameriky, dostali jsme facku. Nálepkovali nás jako kapelu jednoho hitu nebo prostě popovou skupinu, ale to bychom nikdy dělat nechtěli!
Psát hudbu pro nás bylo vždycky naprosto přirozené. Táta skládal písně celý život, s bráchou jsme byli prakticky každý den v hudebním prostředí. I praděda skládal hudbu pro němé filmy!
Nechali jsme se tou kritikou tehdy převálcovat a zase jsme se cítili jako malá děcka, na která někdo plive, protože jsou chudá. Takže jsme začali psát tak, abychom všem něco dokázali. Tím jsme ale ztráceli unikátnost. Museli jsme se zase naučit naslouchat sami sobě a tvořit upřímně. Od třetí desky Melophobia jsme to zase my.
Předskakovali jste dvěma hudebním velikánům, Muse a Foo Fighters. Kterou kapelu máte radši?
Fakt rád jsem jezdil s Foo Fighters, jsme velcí kámoši s Davem Grohlem. Stala se tenkrát skvělá i zároveň hloupá věc: náš bubeník měl zánět slepého střeva a Dave tenkrát zasedl místo něho za bicí.
Víte, že s Foo Fighters budeme letos hrát na festivalu Cal Jam? Společně s Queens of the Stone Age a Liamem Gallagherem, to bude sranda. Ale samozřejmě se těšíme i na Rock for People, už jsme v Česku hráli vlastní koncert a bylo to báječné, skvělí lidi. Doufáme, že tentokrát přilákáme další fanoušky.
