MFF Karlovy Vary 2014 - 49. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech v sobotu po devíti hektických dnech skončil a přišel tedy čas na jeho rekapitulaci.
Vary je možné si užít několika způsoby. Večírkové celebrity ukazují, kolik si přivezly rób, Jan Bendig z nějaké zapomenuté řady SuperStar se rvačkou s ochrankou snaží opět zoufale zviditelnit, Leoš Mareš se rozchází s Petrou Faltýnovou. Mel Gibson zajímá především bulvární novináře, kteří mu ale stejně jako Marek Eben v pořadu Na plovárně, nejsou schopni položit jakoukoliv otázku, kterou by mohl vnímat jako nepříjemnou.
Tak asi festival vnímá běžný nezúčastněný divák. Ten poučený, který do Varů jezdí pravidelně a jehož zajímají především filmy a ne to, kdo se ze známých osobností se objevil na jakém večírku, se už před festivalem pídí po tom, kolik snímků z Cannes, Berlinale nebo Sundance bude možno vidět v sekci Horizonty.
Jan Gregor: Bohatý rok, skvělé filmy
Uplynulý rok byl neobyčejně bohatý na skvělé filmy. To je nejsilnější dojem, který si odvážím z letošních Varů. Dramaturgům se podařilo na festival přivézt bohatou kolekci hitů z nejprestižnějších přehlídek, která dokazuje, že kvalita filmů na festivalovém okruhu nijak nestagnuje.
Obzvlášť silné bylo letos Berlinale, a pak samozřejmě festival v Cannes. I když tu chyběly mnohé vrcholy tohoto květnového svátku filmu (vítězný Winter Sleep, Dva dny, jedna noc bratrů Dardennů, Mapy ke hvězdám Davida Cronenberga nebo Vítejte v New Yorku Abela Ferrary), pětadvacítka dalších snímků ukázala, jak nabitá byla letos nejprestižnější světová filmová akce.
Neviděl jsem řadu snímků, o kterých šly v karlovarských kuloárech ty nejlepší reference: drastický Kmen ukrajinského debutanta Miroslava Slabošpytského, minimalisticky poetické Toulavé psy tchajwanského mistra Tsaie Ming-lianga nebo čínského vítěze berlínského festivalu – noirový thriller Černé uhlí, tenký led.
Když už jsem zmínil Kmen, uplynulých dvanáct měsíců bylo na festivalech evidentně bohaté na slibné debuty – zaujaly mne například atmosférická road movie o životních zmatcích mladých Mexičanů s názvem Běloby od režiséra Alfonsa Rize Palaciose, jako mlha u rybníku Brčálníku husté školní drama Nepřítel třídy slovinského tvůrce Roka Bičeka nebo narativně radikálně vyprázdněné Příběhy strachu Argentince Benjamína Nashtata.
A o tom, jak povedený to musel být festival, vypovídá nejlépe skutečnost, že před branami mé osobní Top 5 zůstaly třeba opus magnum Richarda Linklatera Chlapectví – fascinující hraný časosběr, zachycující dekádu života jedné americké rodiny. Nebo originální seriálová komedie Bruna Dumonta Malý Quinquin, která dává slovu humor zcela nový obsah. Mezi nejlepší snímky se nevešel ani můj další osobní oblíbenec John Michael McDonagh s nihilistickým příběhem o bilancujícím knězovi s názvem Kalvárie.
1. Leviatan – nejkomplexnější film festivalu
Tohle je film – událost. Andrej Zvjagincev překonal laťku nastavenou svými předchozími třemi filmy a natočil naprosto drtivou obžalobu ruské státní moci. Přitom to ani v nejmenším není agitka. Film, v němž nic nechybí a nic nepřebývá.
2. Timbuktu – nejhumanističtější film festivalu
Vizuálně podmanivá studie fanatismu ze svatého islámského města Timbuktu, které ovládli středověcí tmáři s kalašnikovy. Režisér Abderrahmane Sissako se na příchod nového věku barbarství dívá neuhýbajícím, ale nehysterickým a smutně chápavým pohledem.
3. Křížová cesta – nejpřísnější film festivalu
Dietrich Brügemann je pro mě největší objev Varů. Jeho film o sebedestruktivní cestě čtrnáctileté dívky z fundamentální katolické rodiny do náruče Boží je formálně dokonalý (obsahuje jen 14 záběrů – kapitol, korespondujících se zastaveními na křížové cestě), chirurgicky přesně vystavěný a přitom nabitý emocemi.
4. Mommy – nejcitovější film festivalu
Dvě a čtvrt hodiny křiku, afektu a přepjatých melodramatických scén, které balancují na hraně kýče. Ale zázračné dítě světového filmu Xavier Dolan mě dostal tam, kde mě chtěl mít. Prožíval jsem každou minutu příběhu zvláštního vztahu neortodoxní matky a ještě neortodoxnějšího syna. Po režijní a herecké stránce bezchybné.
5. Nepochopená – nejvtipnější film festivalu
Asia Argento jako režisérka dospěla podobně jako Xavier Dolan. Poloautobiografický příběh o nešťastném dětství natočený s punkovou energií a odzbrojujícím humorem.
Tomáš Stejskal: Film má silný rok
Už jste si asi z průběžných recenzí a blogů Aktuální varování všimli, že nám letošní ročník přišel neobvykle silný. Obzvláště oproti loňsku, kdy těch zážitků, ze kterých se člověk ještě pár dní vzpamatovává, mnoho nebylo. Můžou za to třeba takové věci jako výjimečná kvalita berlínské soutěže. Loňský vítěz z Berlína, rumunská Pozice dítěte, byl pro mě slabším odvarem rumunské nové vlny, nevyrovnaným filmem, který pokračuje v nastavené linii, kterou spíše rozmělňuje, než že by ji rozvíjel. A i další, nutno říci povedenější snímky z loňského Berlína, byly spíše příjemnými záležitostmi – ať už je řeč o filmu Dennise Côtého Vic + Flo viděly medvěda či atmosférickém Princi Avalanche.
Z letošního Berlína se naopak ve Varech objevily zcela strhující podívané. Vítězný čínský film Černé uhlí, tenký led mísí několik žánrů a v opojném koktejlu nabízí noirový smutek i nespoutanou energii a ještě mnohem větším útokem na emoce je německá Křížová cesta, oceněná za scénář. A do třetice obdivuhodně ambiciózní a přinejmenším z režijního hlediska neuvěřitelný projekt Chlapectví Richarda Linklatera, první „časosběr“ v dějinách hraného filmu – a to píši opravdu jen s drobnou nadsázkou.
Ačkoli to vypadalo, že podobně jako loni budou chybět nejzásadnější filmy z Cannes, zpětně si říkám, že kdyby se ve Varech promítal i vítězný Zimní spánek od tureckého mistra Nuriho Bilge Ceylana či novinka Force Majeure rostoucí hvězdy pozorovatelského a s žánrovými i technickými formáty experimentujícího art filmu Rubena Östlunda, už by těch intenzivních zážitků mohlo být snad až příliš. Nenápadné Zázraky Alice Rohrwacherové či zdrcující Zvjagincevovo drama Leviatan reprezentovaly nejslavnější festival víc než důstojně.
Od vítězů z tzv. velké trojky (Cannes, Berlín, Benátky) se ovšem dá čekat, že půjde o vrcholná díla. Tudíž nepřekvapila ani forma, s níž se do Benátské soutěže dostal nejdůležitější tchajwanský režisér Tsai Ming-liang s novinkou Toulaví psi, za niž si odvezl Velkou cenu. Nutno dodat, že je to o třídu lepší film než vítězný italský dokument Sacro GRA.
K těm překvapením. Odzbrojující efekt na diváky měl ukrajinský Kmen, uvedený v Cannes pouze ve vedlejší sekci Directors‘ Fortnight. Debut Myroslava Slabošpyckého by přitom mohl suverénně bojovat v hlavní soutěži.
Největším překvapením pro mě osobně pak bylo, že ten vůbec nejsilnější zážitek nepocházel z žádného velkého festivalu, nebyl ve Varech uvedený v nejočekávanějších sekcích Horizonty či Jiný pohled a navíc šlo o středometrážní experiment. Cesta na západ, druhý snímek od Tsaie Ming-lianga uvedený letos ve Varech, nechává všechna ostatní díla přinejmenším malý krůček pozadu. Kromě fascinujícího setkání s něčím výjimečným mě donutil zamyslet se i nad různými předsudky, které jako divák mám. Automaticky chodím na filmy s garancí velkých cen a velkých jmen a nečekám, že by se ty velké věci mohly odehrávat i jinde.
Proto bych rád ocenil snahu co nejvýrazněji profilovat právě loni vzniklou experimentální sekci Imagina, kde letos nechyběla další známá jména umělecké a experimentální kinematografie jako Dennis Côté či Bruce LaBruce, ale i tvůrci spíše z oblasti videoartu či dokumentu. Právě Imagina dobře ukazuje, že žádné hranice neexistují a filmy se opravdu vyplatí třídit pouze na dobré a špatné.
1. Cesta na západ - nejčistší film
Nejsevřenější a nejčistší film. Originalita je ošemetný pojem, tady však lze o ní mluvit zcela právem – vysochat z pár scén, v nichž se postavy pomalu šinou ulicemi, tak mnohovrstevnatý a dech beroucí tvar si žádá génia. Symfonie statických záběrů, mistrovství mizanscény, esej o pohybu, meditace o kinematografii. Škoda slov, tohle je nutné vidět.
2. Toulaví psi - Nejunikavější zážitek
Nemohu si pomoci, ale Tsai letos bere vše. Jeho hraná novinka patří na rozdíl od Cesty na západ k těm nejunikavějším zážitkům. I ona však potvrzuje fakt, že nikdo neumí umístit kameru tak jako tento tchajwanský mistr. Nejpřekvapivěji vyprávěný film letošních Varů, vrchol minimalistického, fyzického herectví.
3. Křížová cesta - režijní perla
Minimalismus ve službách klasického dramatu. Opět naprostá režijní kontrola, tentokrát s cílem neukazovat abstraktní věci či tajuplné mezilidské vztahy, ale naopak vyprávět zcela konkrétní drama s až bolestně jasným koncem.
4. Kmen - odvaha vyprávět jinak
Za odvahu vyprávět jinak a přesto zcela tradičně. Drama o lásce, zradě i pomstě, napínavý thriller, drsný festivalový shocker, ale i citlivá studie jinakosti. Film beze slov, který však říká mnoho. Možná až příliš. Nejbrutálnější letošní zážitek. Křížová cesta bolela emočně, Kmen v závěru až fyzicky.
5.- 6. Leviatan - komplexní a velké drama
Velké ruské drama. Zvjagincev přirozeně a zcela suverénně propojil osudovou linku s biblickými konotacemi a drama sociálně-politické, spirituální obrazy organicky podporují naléhavost společenského komentáře. Je fascinující, že film funguje stejně zdrcujícím způsobem jako univerzální jobovská tragédie i jako společensko-kritická výpověď.
5.-6. Černé uhlí, tenký led - čistá žánrová radost
Čistá žánrová radost, mísící organicky mnoho vlivů od noiru po korejské krimi thrillery. Takřka z každého záběru však čiší vědomí, že tu jde především o postavy, bez rozdílu nejednoznačné a smutné, jakkoli přitom zapadají i do žánrových typologií. Ohňostroj na podmračené denní obloze patří k záběrům, které se vepíší do paměti, záběrům, k popsání jejichž účinku se i v dnešní době stále nejlépe hodí slovo krása.
Marek Čech: Festival ve znamení tématu „O rodičích a dětech“
Tradičně nejatraktivnější sekce Horizonty nabídla letos Zlatým medvědem z Berlinale oceněný film Černé uhlí, tenký led. Čínský režisér Yi'nan Diao v něm přichází se suverénně zvládnutým mixem filmu noir, thrilleru a romance, kde nechybí femme fatale, honičky na kluzišti i závěrečný ohňostroj.
Cenu za scénář si z Berlinale odvezl německý film Křížová cesta, který ve čtrnácti, převážně statických obrazech ukazuje, kam až může mladou čtrnáctiletou dívku zavést náboženská zaslepenost. Pod vlivem charismatického pastora a bigotní matky se dívka odpoutává od tohoto světa, plného satanistických svodů a přináší oběť nejvyšší.
Neméně poutavou kolekci nabídly i filmy z Cannes. Zatímco toho vítězného tureckého filmu Winter Sleep (Kış Uykusu) jsme se nedočkali, Zázraků Alice Rohrwacher, oceněných Velkou cenou nebo titulu Mommy, který zde dostal Cenu poroty, ano. Zázraky s realistickým příběhem včelařské rodiny, jejíž chod ovlivní účast v satiricky pojaté reality show, mě přes účast Monicy Bellucci příliš neoslovily, film Mommy herce a režiséra Xaviera Dolana ano.
Mommy o soužití atraktivní vdovy Diany a jejího nezvladatelného patnáctiletého syna, kterého si vezme z ústavu domů, ukázala, jak velká může být mateřská láska.
Tématika vztahů rodičů a dětí, v níž jsou děti těmi, kteří trpí až příliš nezodpovědným chování svých rodičů, bylo přítomno v hned několika z třiceti filmů, jež jsem měl možnost na festivalu vidět. Objevilo se jak v Nepochopené Asii Argento, tak v soutěžních snímcích Až na dno s Elle Fanning v hlavní roli nebo francouzském Dehet a peří.
V osobě otce (Ethan Hawke) se objevuje i v Chlapectví Richarda Linklatera, mém nejsilnějším festivalovém zážitku. Vždy čekám, zda se v programu objeví film, který je možno označit za výjimečný. Před třemi lety to byl Turínský kůň Bély Tarra, předloni Caraxovo Holy Motors, loni Velká nádhera Paola Sorrentina.
Letos je to Chlapectví, v němž Richard Linklater v dokumentu často užívanou časosběrnou metodu využil inovativně a přitom tak přirozeně i v hraném filmu. Vyprávění o dospívání se skvěle vybranými dětskými hrdiny i hereckými představiteli jejich rodičů stavím na první místo svého festivalového Top 5.
1. Chlapectví - unikátní časosběr
Nejlepší film festivalu a pro mne i letošního roku. Unikátní a přitom přirozený v zachycení stárnutí hrdinů během dvanácti let, kdy byl natáčen. Vím, že se to nestane, ale moc bych si přál, aby režisér Richard Linklater v zachycení oněch malých životních etud jedné rodiny pokračoval dál. Anebo se k ní vrátil třeba za devět a pak za dalších devět let, jak tak činí v případě Jesseho a Celine z jeho vztahové trilogie Before.
2. Leviatan - povinný film i pro české politiky
Cenou za scénář z letošního festivalu v Cannes ověnčené drama s biblickým přesahem, podávající mrazivou výpověď o poměrech v současném Rusku. Ukázka toho, jak místní politická mafie putinovsko-kágébáckého střihu, v součinnosti s pravoslavnou církví a mocí soudní může ničit lidské životy. Film, který by měla povinně vidět zemanovská klika v sociální demokracii (Huml, Jandák, Foldyna), která tak bezostyšně ve jménu hledání vyváženého obrazu poměrů na Ukrajině poklonkuje Rusku.
3. Nepochopená - zralý film o nezralých rodičích
Italská herečka a režisérka Asia Argento se ve svém nejvyzrálejším režijním počinu vyrovnává se svým vlastním dětstvím, poznamenaným až příliš nezodpovědným chováním jejích bohémských rodičů. Hlavní devítiletá hrdinka s taškou a černým kocourem neustále putuje mezi nimi a zakouší jaké to je být dítětem nezralých a sobeckých dětí.
4. Únos Michela Houellebecqa - dokonalá hra s mediálním obrazem
Enfant terrible francouzské literatury Michel Houellebecq v sebeironické mystifikační hře na to, jak to bylo s jeho únosem v roce 2011. Stockholmský syndrom, transformovaný do série debat s trojicí únosců, kteří se rozhodně nechovají jako nějací coenovští packalové. Naopak přítomnosti neustále kouřícího spisovatele si považují. On zas v únosu vidí povyražení a prostředek jak si pohrát se svým kontroverzním mediálním obrazem.
5. Kmen - nelítostný, tvrdý, intenzivní, syrový
Snaha o socializaci v prostředí ukrajinského internátu pro neslyšící, ovládaného kmenovou hierarchií a šikanou, ústí do brutálního aktu pomsty. Film nelítostný a tvrdý jako opakovaná rána nočním stolkem do hlavy. Ve znakové řeči bez jakýchkoliv titulků vyprávěný příběh, jehož závěrečné obrazy (domácí potrat) atakují hranici toho, co jste ochotni na plátně ještě snést. Intenzivní a syrový zážitek, k němuž se ale podobně jako třeba k Pasoliniho Saló už nikdy nebudete chtít vrátit.
Martin Svoboda: Festival objevů
Ve vlaku z Karlových varů má člověk dvě možnosti. Buď smutně kontroluje v ohmataném programu, co mu z jím vyhlížených filmů uteklo, nebo si naopak probírá přeškrtnuté položky značící úspěšné návštěvy kinosálů, i přes nutné novinářské zastávky na tiskovkách a různých ceremoniálech něco ke třiceti zářezům. Druhé je samozřejmě příjemnější už jen proto, že ztráta očekávaného titulu se později dožene, kdežto objevení něčeho nového je nenahraditelné.
A objevování nových filmů letošní festival rozhodně přál. Zatímco všudypřítomné tituly jako otevírací I Origins nebo Leviatan považuji spíš za zklamání, snímky, o jejichž existenci jsem neměl ponětí a vyrazil na ně náhodně, si mě leckdy získaly.
Íránská duchařina na jediný záběr Rybka a kočka, drsná komedie ze severu O koních a lidech, debutantské slovinské školní drama Nepřítel třídy, dokonce se díky retrospektivě takřka odnikud objevil vynikající režisér Ellio Petri. K ničemu z toho bych se bez festivalu nedostal a vlastně bych ani nevěděl, jaká je to škoda.
Našla se ale i splněná očekávání. Třeba Linklaterovo Chlapectví, což byl nejspíš rovnou nejzvučnější přítomný titul - jde přece jenom o počin na hraně mainstreamu. Vůbec to ale nevadí. Bezprostřednost, která odmítá být velkým a okázalým uměním, ale i pouhou komoditou, dělá z tohohle „malého velkého opusu“ možná nejsilnější zážitek, i když se paradoxně svou neokázalostí na piedestal moc nehodí.
Stejně tak nebylo překvapením, že akční scény ve druhém Zátahu dalece převýší vše, co dnes v žánru vzniká, a že herecká etuda Toma Hardyho v Lockovi bude příjemná, i když trochu rutinní.
Vzhledem k tomu, že šlo o mou první návštěvu Karlových Varů, jsem se až teď přesvědčil o tom, co mnozí říkali a psali už mnohokrát – všechno v mainstreamových médiích o něm, to nesympatické až iritující, tedy nutná hollywoodská hvězda na ocenění, snobské večírky v Puppu, divácká hlasování o nejlepším filmu dosazující ty nejbanálnější tituly a upejpavé Plovárny Marka Ebena, je jen pozlátko, které naštěstí nijak nepoškozuje nezkažené jádro: sledování filmů v povětšinou příjemné atmosféře.
V Karlových Varech potkáte nejčastěji mladé lidi, kteří berou výlet za filmy jako příjemnou část prázdnin, ne nějakou společenskou událost povyšující člověka nad „obyčejné smrtelníky“. Dodávají události velmi uvolněné kouzlo, jež se nakažlivě šíří přečančaným městem. Kdyby se fotografové soustředili spíš na zachycení atmosféry půlnoček a ranních front než flekatého červeného koberce a pár tuzemských hvězdiček na něm, bylo by to jedině k dobru věci. Protože za touhle atmosférou se vyplatí vrátit.
1. Chlapectví - unikátní a nepodbízivé
Dvanáct let současnosti. Unikátní a nepodbízivé, bez srdceryvných montáží a nucené gradace, a přitom přirozeně využívající patos každého okamžiku. Ne tak vděčné jako Before, ale v rámci amerického mainstreamu stejně důležité a pozoruhodné. Bezprostřednost, která odmítá být velkým a okázalým uměním, ale i pouhou komoditou, dělá z tohohle „malého velkého opusu“ možná nejsilnější zážitek, i když se paradoxně svou neokázalostí na piedestal moc nehodí.
2. Rybka a kočka - uhrančivé
Uhrančivý zážitek plně využívající potenciál jednoho záběru. Narušení kontinuity je tu velmi zajímavé a spolu s nepřerušeným snímáním to působí místy až hypnoticky. Škoda že to tvůrci trochu přehnali se stopáží a ke konci jako by už nevěděli, kam u toho jezera ještě vyrazit.
3. Nepřítel třídy
Vynikající a i přes nutné zkratky ani trochu banální film, který strká do kapsy všechna notoricky známá třídní dramata. Debut jak má být, plný příslibů a přitom plnohodnotný. Osobní, ale sdílný a pochopitelný.
4. Hrátky s peklem - půlnoční osvěžení
Sympatická a jakkoliv se to na první pohled nezdá nehloupá pitomost na osvěžení dlouhého festivalové půlnoci. Někdy nemá smysl hledat hluboké zážitky a konec dne patří k těm chvílím. Výběr půlnoček se letos pořadatelům opravdu povedl, to klobouk dolů.
5. O koních a lidech - drsný humor severu
Drsná severská komedie, ze které bude někomu chvílemi i mrazit a ke smíchu skoro nedojde – spíš cynickému pobavení. Dělat dnes celovečerní humor je strašně těžké a tahle komedie nepokoušející vyvolat hlasitý smích, ale spíš konstantní pocit zábavná absurdity, je zajímavým řešením.
