Aktuální Varování: Připomeňte si festival s ozvěnami

Jan Gregor, Tomáš Stejskal
7. 7. 2013 12:25
Blog Tomáše Stejskala a Jana Gregora z karlovarského festivalu
Foto: kviff.com

7. 7., 12:00, Kultura  Ve Varech se už tradičně nedá stihnout vše, i když vrcholů bylo letos méně a letošní poněkud slabší ročník ještě zhodnotíme. A tak přijdou vhod Šary Vary, oficiální ozvěny karlovarského festivalu v pražských kinech Světozor a Aero, které začaly v sobotu a potrvají do 14. července. V programu je 37 filmů, stačí si tedy dobře vybrat.

Z mimosoutěžního hlavního programu bude uvedena Pěna dní od hosta festivalu Michela Gondryho, nový film Stevena Soderbergha Liberace!, festivalový hit Velká nádhera od Paola Sorrentina a dojde i na letní komedii Revival režisérky Alice Nellis. 

Z hlavní soutěže chybí především vítězný Velký sešit, ovšem další skvělé filmy budou k vidění - například Ať žije svoboda, který se s vtipem strefuje do italské politické scény a na příkladu politika a jeho dvojníka srovnává diametrálně odlišné přístupy k životu a politice. Vizuálně sugestivní zpracování tíživého příběhu malého amerického městečka, vyrovnávajícího se s tragickou událostí, nabídne film Ptáče, který natočil ve švédské koprodukci americký režisér Lance Edmands. Historickou lekci s prvky napětí, mystéria i grotesky připravil divákům britský režisér Ben Wheatley svým filmem Pole v Anglii.

Ozvěny neopomenou ani jediného českého zástupce v hlavní soutěži Hřebejkovy Líbánky, polskou biografii legendární cikánské básnířky Bronisławy Wajsové Papusza režisérů Joanny Kos-Krauzeové a Krzysztofa Krauzeho či expresivní a osobitý film o excesech jednoho islandského ožralého poslance XL režiséra Marteinna Thorssona.

Zastoupeny budou i sekce dokumentů; bude uveden vítěz sekce dokumentů nad 30 minut Roura od Vitalije Manského i nestatutární porotou ocenění Sametoví teroristé, nový časosběrný projekt Heleny Třeštíkové o divadelníku Jakubu Špalkovi Život s Kašparem a film o touze pomáhat Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama Venduly Bradáčové. 

 

6. 7., 19:50, Tomáš  Nejhůře se režírují děti, blázni a zvířata. Zatímco zvířecích hvězd na festivalu mnoho nebylo, zástupci dalších dvou skupin kralují novinkám dvou významných artových režisérů. Francouzský purista-provokatér Bruno Dumont, který je zvyklý natáčet v dlouhatánských záběrech a s neherci, se v novince Camille Claudel 1915 pustil do přinejmenším z hereckého hlediska velmi náročné mise.

Ve snímku inspirovaném životem malířky Camille Claudel, žačky Rodina a sestry významného katolického básníka Paula Claudela, se totiž setkává Juliette Binoche v roli psychicky zhroucené umělkyně s dalšími chovanci ústavu, v němž nakonec stráví dlouhých dvacet devět let.

Camille Claudel (Juliette Binoche)
Camille Claudel (Juliette Binoche) | Foto: Berlinale

Interakce Binoche - jakkoli skoro nenalíčené, strhané a rozcuchané, tak stále krásné fotogenické hvězdy - s opravdovými postiženými neherci představují místy fascinující střet rozdílných světů. Herecky a režijně to musela být opravdu fuška a některé scény přinášejí poměrně vzácnou směs emocí. Chování pacientů se chtě nechtě musíme smát, byť Camille na jejich repetitivně umanuté úkony reaguje velmi rozdílně, smích tu snadno přechází v pláč.

A my diváci též od smíchu přecházíme k neklidu. Čistě z krásného nasnímání a prudkých emočních změn (podaných však naprosto neokázalým způsobem) tak navzdory extrémně pomalému tempu vyvstává obraz zlomové etapy v životě slavné umělkyně i studie prostředí, jemuž vládne šílenství, ale též se tu pootvírají dveře, jimiž lze nahlédnout obecnější fenomény. Atmosféra skutečného ústavu, kde se natáčelo, přechází na publikum s nebývalou intenzitou, i když je Dumont až bressonovsky úsporný režisér a všechny scény tu plynou v jednotném tempu a jednotném naladění, ve kterém mezi nevyléčitelným smutkem a mentální poruchou není hranice.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Japonec Hirokazu Kore-eda si udělal jméno uměleckými snímky zkoumajícími stav japonské společnosti a přitom odkazujícími k nejlepší tradici humanistické kinematografie. Nikdy nepatřil k minimalistickým tvůrcům, kteří odhalují převážně odcizenost japonské společnosti, byť osamělost a porouchané vztahy jistě patří k jeho zásadním tématům. K jejich vyobrazení však rád používá metafor či fantaskních prvků - ve filmu After Life se téma paměti a vzpomínek řeší v domě, kam přicházejí lidé po smrti, a v nedávné Nafukovací panně, inspirované komiksem, jde zase o pinocchiovský motiv, oživlá nafukovací panna tu hledá lásku.

Foto: Aktuálně.cz

Novinka Jaký otec, takový syn ovšem navazuje hlavně na snímek Nikdo to neví, vyprávějící o dětech, které si musí poradit, když je jejich matka nechá opuštěné v bytě. Tentokrát jde o to, jak si dvoje rodiče i děti poradí s faktem, že děti v podstatě nejsou ve správné rodině, protože v porodnici někdo udělal chybu. Přišlo se na to až po dlouhých šesti letech.

Subtilní drama prodchnuté jemným humorem působí zprvu poměrně nenápadně. Ihned od prvních scén je nám však jasné přinejmenším to, že schopnost přiblížit se k dětským protagonistům je Koreedovou specialitou. S Koreedou jsou prostě děcka v pohodě.

Drobné interakce dospělých a dětí, dospělých s dospělými i dětí mezi sebou neřeší jen otázku, zda jsou důležitější geny či výchova, otevírají mnohem větší spektrum společenských kódů, které ovládají japonskou společnost. Důraz na vztah otce se synem, negativní aspekty extrémního pracovního nasazení a ctižádostivosti, sociální rozdíly a jejich vliv na výchovu - to jsou jen některé z problémů, jimiž se film komplexně, ale přirozeně zaobírá.

Foto: Aktuálně.cz

Při snaze o snímku vyprávět i při snaze popsat některé jeho formální aspekty, počínaje klavírním soundtrackem a konče podobně ztišeným, přesným nevzrušeným tempem, by mohlo vyvstat podezření, že tohle už jsme z Japonska několikrát viděli i slyšeli. A i ceny poroty a ekumenické poroty z Cannes napovídají spíše o závažnosti tématu než ojedinělosti zpracování.

Jenže Koreedova novinka je ve skutečnosti především naprostým režijním triumfem. Perfektní načasování, neuvěřitelné vedení (nejen) dětských herců, citlivý sled všech scén - jde přesně o ten typ nenápadného filmu, který po zhlédnutí potěší a následně roste a roste. Jedno z velkých překvapení na závěr festivalu. V Asii stále ještě velcí režiséři umí chytit druhý dech.

 

5. 7., 21:10, Tomáš  Pravděpodobně poslední z hodně očekávaných novinek, které jsem letos stihnul ve Varech ulovit, byla chilská Gloria, jejíž představitelka získala v Berlíně Medvěda. Film o rozvedené a trochu nezvedené šedesátnici, jež se pídí po drobných i větších radostech podzimu života, jen potvrzuje nižší kvalitu berlínské soutěže. Nejde sice o žádný průšvih, ale na zadek se z něj člověk taky neposadí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Gloria je tak trochu banální, tak trochu rozvleklá, kultivovaně natočená sonda do hlubin jedné duše, která si hledá náklonnost nějakých dalších duší.

Během toho hledání se dočkáme slušné porce obstarožních nahých těl, tancování, večírků, marihuany i obskurního latinskoamerického diska. A máloco dokáže publikum potěšit více než zkouřená šedesátnice, která se s jointem v ruce rozhodne postavit k problémům po svém.

Snad jen scéna, kdy se mstí chlapíkovi, kterého si nabrnkla a který se ukázal být zcela k ničemu, s paintballovou puškou v rukách.

 

5. 7., 18:10, Tomáš Na vojáky si hrají i hrdinové nejvíce protežovaného soutěžáku Pole v Anglii od renomovaného tvůrce Bena Wheatleyho, jeden z nejočekávanějších britských filmů roku. Bohužel však jejich alchymisticko-halucinogenní pouť působí, jako když si chce parta kamarádů natočit někde na louce superúchylný amatérský biják.

Ben Wheatley
Ben Wheatley | Foto: Anna Vedralová

Černobílé obrazy, stroboskopické efekty, umělé penisy a hodně peprné výrazivo. Podle ostrovní kritiky je to prý „very british" - to asi ano, připomíná to maličko nějaký béčkový výstup Monthy Pythonů říznutý s mystickou umanutostí tvůrců typu Alejandra Jodorowskyho. Až na pár vizuálně silných scén a povedených vtípků naprostá šílenost, a to nikoli v pozitivním slova smyslu. I tak je ovšem důležité, že se festivalu daří získat do soutěže známá jména. Byť zrovna nikoli ve vrcholné formě.

Letos jsem sice bohužel soutěž nezvládnul podrobněji sledovat, ale stejně jako loni se nejvíce mluvilo o dvou filmech. Zatímco s loňskou dvojkou Polski film a Chlapec pojídající ptačí zob jsem se kompletně minul, letos je to díky Velkému sešitu jedna jedna. A údajně ani další soutěžní snímky - například americké Ptáče či italské politické drama se skvělým Tonim Servillem Ať žije svoboda - nejsou vůbec špatné.

Čtěte také
Do kina lidi dostane jen šeptanda, říká Ben Wheatley

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

4. 7., 23:10, Tomáš  Letošní přesun festivalového hudebního klubu Aeroport z centra do odlehlých lesů se hezky kryje s tematikou hned několika povedených festivalových filmů.

Americký snímek Prince Avalanche byl o dvou silničářích, co kreslí čáry na asfaltky uprostřed texaských hvozdů a podivné vztahy mezi - tentokrát ženskými - postavami rozvíjel i kanadský kousek Vic + Flo viděly medvěda.

A nejinak je na tom argentinský Odliv. Vlastně jde o zápletku až zarážejícím způsobem podobnou Vic + Flo. Opět lesby v lese a opět tajemná minulost, která v závěru dožene protagonisty. Tentokrát se však jedná o mužský element stíhaný pomstychtivou minulostí, který na začátku Odlivu vpadne mezi ženy do pustiny uprostřed lesů.

Foto: kviff.com

Vše se odehrává v typickém duchu latinskoamerického minimalismu. Důraz na zvukovou složku, spousta záběrů přírody, mlčenlivost, všednodennost a tajuplné prvky. Škoda, že práce se stylem je trošku na efekt (toho bzučení a lehce démonických záběrů a pohybů kamery je kapičku moc), nicméně zrovna u takovéto kontemplativní záležitosti jsem ochoten být mnohem tolerantnější, rád si vychutnávám ono čisté, bezdějové trvání, byť jsem něco podobného už mnohokrát viděl.

Člověk si v náročném festivalovém provozu alespoň v kině odpočine, stačí jen sledovat a správně se vyladit, není potřeba moc přemýšlet, většina sdělení je tu intuitivní povahy. A i ten žánrově pojatý závěr pak až zas tolik nevadí, byť toho střílení mezi stromy už je přespříliš. Slušný nadprůměr.

Zato v Aeroportu vládne pokojná sounáležitost. Goethova vyhlídka se tyčí na vrcholku lesnatého kopce a připomíná budovu z jiných časů, vedle ní se na stromy promítají abstraktní projekce, DJ míchá house, hiphop a disco a vymódění lidé v košilích a kloboucích, které sem autobus vyvezl rovnou z kolonády, si tu opékají buřty, případně se hřejí u barelů plných vůně pryskyřice.

Opravdu zvláštní atmosféra a svébytná náhrada za secesní budovu bývalé spořitelny, kde klub sídlil v minulých letech.

 

4. 7., 16:20, Honza  Něco je špatně se současnou kinematografií, když mi zatím jeden z nejhlubších zážitků tohoto festivalu zajistil přes čtyřicet let starý film Jerryho Schatzberga Panika v Needle Parku o partnerském páru dvou uživatelů heroinu (rozhovor s touto režisérskou legendou si můžete přečíst ZDE). Samozřejmostí jsou skvělé herecké výkony a autentická atmosféra, grády ale filmu dodává vygradovaná zápletka, která člověka vtáhne svou osudovou nevyhnutelností. Tohle je pravé feťácké peklo, proti kterému jsou Trainspotting a Rekviem za sen utěšnou pohádkou na dobrou noc.

Sociální realismus vládne festivalovým filmům i dnes, ne každý film ale překročí stín pouhé registrace nebo ilustrace existujících problémů. Je to i případ nového filmu bosenského režiséra Danise Tanoviče Epizoda ze života sběrače železa, který získal Stříbrného medvěda v Berlíně. Režisér, který se nejvíce zapsal do povědomí diváků už před dvanácti lety oscarovým dramatem Země nikoho, natočil film důsledně dodržující intence „cinema verité". Inspiroval se novinovou reportáží o chudé rodině z bosenského venkova a do hlavních rolí obsadil reálné protagonisty příběhu, kteří tak ve snímku znovu přehrávají události, které se jim staly.

Senada Alimanovic ve filmu Epizoda u zivotu beraca zeljeza
Senada Alimanovic ve filmu Epizoda u zivotu beraca zeljeza | Foto: Berlinale

Diváci se stávají svědky výjevů ze života Senady a Nazifa, chudého páru žijícího ve vesnici v bosenských horách, v níž jedinou možností, jak se dostat k nějakému výdělku je sbírat železo a vozit ho do nejbližšího města. Matka dvou dětí Senada ale jednoho dne samovolně potratí a potřebuje nutně operaci. Problém ovšem je, že nemá zdravotní pojištění a bez něho je akutně potřebný zákrok tak drahý, že si ho rodina nemůže dovolit.

Film sleduje běžnou životní rutinu lidí, kteří stojí běžně na okraji zájmu nejen médií, ale i filmařů. Tanovičovi se daří vzbudit empatii k neprivilegovaným hrdinům, ale kvůli své dokumentaristicky observační metodě působí trochu chladně. Příběhu chybí vyklenutější dramatický oblouk nebo snaha o analýzu příčin, proč se lidé žijící na okraji společnosti ocitají bez možnosti domoci se svých nejzákladnějších práv.

Nazif Mujič získal v Berlíně za svou roli cenu pro nejlepšího herce, což se nedá brát jinak než angažované gesto, protože výkony ústředních hrdinů nejsou sice strojené, ale nejsou dostatečně silné na to, aby člověk při sledování filmu zapomněl na to, že jde o neherce, kteří se snaží být sami sebou.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Tanovičův film není jediný na festivalu, který tematizuje život Romů. Soutěžní snímek Papusza Krzysztofa Krauzeho a jeho ženy Joanny Kos-Krauzeové je výpravným a podle všeho nákladným pokusem rekonstruovat zaniklou kulturu romského kočovnictví, již v padesátých letech definitivně zničili komunisté.

Foto: kviff.com

Zánik nomádského stylu života svobodomyslného národa se odvíjí na pozadí příběhu romské básnířky Papuszy (Jowita Miondlikowska), ženy, jíž její vlastní lid exkomunikoval kvůli tomu, že se příliš paktovala s gádži. Konkrétně se spisovatelem Jerzym (Antoni Pawlicki), který po válce dva roky kočoval s Papusziným klanem a následně z toho využil etnografickou knihu o životě Romů. To ovšem komunita, v níž se moudrost předává z generace na generaci orálně, považuje za zradu a bere to tak, že Jerzy s Papuszinou pomocí vyzradil gádžovské většině jejich dobře skrývaná tajemství.

Elegicky laděný film má nádherně poetickou černobílou kameru, která příběh o světě, který už neexistuje, posouvá ještě více směrem k baladickému tónu. Snímek je ale ke své škodě hodně rozvláčný a i když se tvůrcům podařilo vyhnout se sentimentalitě, působí trochu didakticky.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Foto: kviff.com

4. 7., 15:10, Honza  Další historickou dobovkou v soutěži byla adaptace kultovní maďarské knihy Velký sešit Agáty Kristofové v režii Jánose Szásze. Tenhle autor je známý zkoumán se v posledním temných stránek lidské povahy a zneklidňující kniha odehrávající se v posledním roce druhé světové války na německo-polském pomezí byla pro režiséra dlouho vysněným projektem, který se dlouho nedařilo realizovat kvůli problémům s autorskými právy.

Příběh o nerozlučných třináctiletých dvojčatech (skvělí bratři András a Lászlo Gyémántovi), které rodiče odvezou na venkov k podivínské babičce, aby zde přečkali válku, připomíná svým laděním třeba Hanekeho Bílou stuhu.

Ve válce se v lidech probouzejí ty nejtemnější pudy a citliví chlapci si v pokřiveném světě plném násilí vytvoří vlastní pravidla přežití. Ambientní soundtrack, který podtrhuje všeobecnou atmosféru zmaru, a nepředvídatelné peripetie příběhu dělají z tohoto solidního dramatu jednoho z kandidátů na ceny.

 

4. 7., 15:10, Honza, Tomáš  Jedním z velkých zklamání byl pro mě i dlouho očekávaný a v bolestech natáčený snímek hongkongského klasika Wong Kar-waie Velmistr. Autor filmů jako Stvořeni pro lásku nebo Chungking Express, které by se umístily dost vysoko v mém žebříčku nejoblíbenějších filmů, už recykluje svůj nezaměnitelný styl tak, že se to blíží parodii.

V rozmáchlém vyprávěni o osudech tchajwanského mistra bojových umění Ip Mana (jako vždy skvělý Tony Leung) se objevují všechny trademarky jeho poetiky: zpomalené detaily tváří, průhledy kamery přes překážky, záběry deště skrápějícího ulice a obláčků cigaretového kouře.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Pocit úmornosti z epického vyprávění, v němž se ale takřka všechny historické souvislosti osvětlují pouze v mezititulcích, pomáhají překlenout jen skvělé a náročné choreografie bojových sentencí. Wong Kar-wai se ale v tomhle snímku projevuje jako kýčař autista, jehož estetika už působí spíše jen jako prázdné stylistické cvičení než jako plnokrevná pocta etickým hodnotám starých mistrů kung-fu.

Foto: Aktuálně.cz

Přitom už se Wong jednou úspěšně vydal na pole historického žánru, ve variaci na oblíbený hongkongský žánr šermířských fantasy wu-sia. Ve filmu Na východě ďábel, na západě jed však tento koktejl plný smutnících bojovníků, pochyb, nostalgie, hry s živly a neuvěřitelných záběrů skvěle fungoval.

Velmistr se sice snaží vyprávět o legendárním Ip Manovi jinak, než činila většina žánrovějších zpracování jeho osudů. Jenže okázalá snaha být artový i žánrový v posledku plodí jen mišmaš, ve kterém akční sekvence silně zaostávají za žánrovou klasikou (byť se to film snaží zastřít detailním, poetickým snímáním a neobvyklým střihem) a Wongovo kdysi podmanivé brouzdání mezi kapkami deště je jen slabým ozvukem dřívější stylové ekvilibristiky.

Letošek tedy sice sliboval po letech zase silnou asijskou reprezentaci, ale zvučná jména z východu zatím zklamávají. Zpravit to může asi už jen Japonec Hirokazu Koreeda se snímkem Jaký otec, takový syn. Držme mu palce. Jeho snímek Nikdo to neví patří k těm nejsilnějším dílům s dětskými protagonisty. Snad bude jeho novinka podobně civilní a působivá.

 

4. 7., 14:10, Tomáš  Karlovarský festival už je dávno ve své druhé půlce a ty opravdu velké filmy nějak stále nepřicházejí. Letos byl zjevně celosvětově celkem slabý filmový ročník a filmy oceňované na těch nejprestižnějších festivalech se často snaží, seč můžou, ale výsledky jsou přinejmenším rozpačité.

Oproti tomu se letos v hlavní karlovarské soutěži urodilo pár velmi solidních záležitostí. Ať už je to shodou náhod, slabou konkurencí či promyšlenou dramaturgií, pro festival je jedině dobře, že soutěžní snímky se mohou měřit se zástupci soutěží v Cannes či Berlíně.

Čtěte také
Ve Varech soutěží Beckett na tripu i ožralý poslanec

Maďarské válečné drama Velký sešit je přesně tím případem. Ještě se o něm detailně rozepíšeme později, ale jen zmíním, že jsem asi ještě neviděl film, který by takovým způsobem postihnul, co může v lidech probudit válka.

Navíc se vlastně válečným konfliktem vůbec nezaobírá, jen ukazuje, co se děje s dvěma kluky, co tráví nucené válečné „prázdniny" u babičky, kterou doposud nikdy neviděli, která pije jako duha a oslovuje je „parchanti". Můj tajný tip na celkové vítězství v Hlavní soutěži.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Zato včerejší ranní snímek Fruitvale mi, navzdory úspěchům v Cannes i Sundance, připadal jako špatný vtip. Když jsme o něm hovořili s kolegy, došlo mi, jak odlišné nároky každý z nás na filmy klade. Vyslechl jsem si cosi o velmi dobrém formálním zpracování a tempu, což rozhodně snímku nemohu upřít.

Důvod, proč jsem si ho soukromě překřtil na Fujtyvole, však nespočívá v nezvládnuté formě. Chápu, že ve slabé konkurenci je člověk vděčný i za málo, a tenhle film jistě nenudí a je vypravěčsky dobře vystavěný. Ale co naplat, já prostě nedovedu ocenit formální kvality, když sleduji slabomyslnou agitku pojednávající o tom, že černoši jsou milí, takřka svatí lidé a bílí policisté jsou zlí, zlí a zlí.

Foto: Aktuálně.cz

Jistě, film o jednom dni v životě mladého černocha, který se rozhodne dát na správnou cestu, jež však záhy končí kulkou z policejní zbraně, vznikl podle skutečnosti. A nepochybně skutečnost, že policie na základě šťouchanice v metru zastřelí spoutaného člověka, který leží na zemi, je alarmující. Mohl by o tom být dobrý dokument, nebo syrové drama. Ale koukat se hodinu a půl na to, jak nejmilejší tatínek na světě, který si neustále hraje se svou dcerou, mazlí se se zatoulanými psy a nakonec je i skvělým partnerem, špatně skončí? Já mám pocit, že člověk, který prodává trávu, na zádech má kérku svého gangu a ještě minulý rok trávil ve vězení, prostě zas až tak svatořečený nebude.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

4. 7., 10:00, Kultura  Vítězkou letošního ročníku české části soutěže minutových filmů Jameson Done in 60 Seconds se stala Americká krása autorky Taťány Rubášové. Na jaře se v Londýně se svým kratičkým remakem utká s mezinárodní konkurencí při vyhlašování Jameson Empire Awards.

Foto: Jameson

Porota soutěže, jejíž členové letos vybírali z rekordních 87 titulů, přiřkla druhé místo minutové verzi filmu Králova řeč, kterou natočil Michal Kupilík. Na třetí pozici skončil Forrest Gump Evy Dvořákové.

Ve finále nechyběly filmové klasiky jako Tarzan, Superman či Mechanický pomeranč. "Opět se ukázalo, jak silná je česká animovaná škola, v poslední desítce jsme vybírali z dobře zpracovaných snímků. Americká krása však pro nás byla od počátku favoritem. Film je natočený lehce, autorka v něm využila výhod animovaného i hraného filmu. Navíc její film evokuje stejný pocit, který získal divák z původního snímku," komentovala výběr členka poroty Tereza Spáčilová. Cenu vítězce předal herec Ondřej Vetchý s výkonným ředitelem karlovarského festivalu Kryštofem Muchou.

Loni v českém finále zabodoval remake hororu Vřískot od Petra Černého. Podle organizátorů jde v soutěži především o nadhled a nadsázku. Zdánlivě těžký úkol "vejít" se do jedné minuty ukazuje, jak tvořiví mohou být filmoví fanoušci. Předloni to platilo třeba o zpracování trilogie Pán prstenů, která je ve své původní podobě dlouhá téměř devět hodin.

Zájem o soutěž se neustále zvyšuje. V první ročníku soutěžilo čtyřicet videí, vloni jich bylo už dvaašedesát. Letos přišlo do soutěže v 15 zemích přes tisíc filmů.

 

3. 7., 20:02, Kultura  Oliver Stone dnes v karlovarském Grandhotelu Pupp uvedl svůj film Alexander Veliký. Původně jej natočil v roce 2004, ovšem ve Varech uvedl jeho čtvrtý a, jak řekl, definitivně poslední sestřih z letošního roku. "I když není ještě úplně dotažený, co se týká barev," dodal Stone. "Vydáte se na cestu do jiného světa. Film byl od počátku zamýšlen jako paralelní cesta, jako cesta na Východ a cesta do minulosti. Myslím, že v této verzi je příběh nejlepší," řekl před diváky Stone.

Foto: Aktuálně.cz

Stone si také postěžoval, že v předchozích verzích, když byl limitován zadáním na film do tří hodin, se mu nepodařilo do tohoto času vměstnat celý příběh. "Někdy je lepší film delší," míní Stone.

Téměř tříapůlhodinový snímek je jedinou Stoneovou výpravou do žánru kostýmního historického velkofilmu. Osudy historické postavy, panovníka Alexandra III. Makedonského, mu však posloužily jako východisko k dalšímu z jeho příběhů o politické moci soustředěné do osoby jednoho muže.

Ve velkolepé mozaice, v níž se prolínají vzpomínky i Alexandrův vzestup k moci, hrají herecké hvězdy. Alexandera si zahrál Colin Farrell, v dalších rolích se objevují například Angelina Jolie, Val Kilmer, Anthony Hopkins a další.

V rámci sekce Pocta Oliveru Stoneovi budou ve čtvrtek uvedeny další dva snímky. Odpoledne to bude v Malém sále Thermalu třetí a poslední část desetidílného střihového dokumentu Nevyřčené dějiny Spojených států věnované atomové bombě a přístupu prezidentů Bushe a Obamy k válce proti terorismu.

Pozdě večer ve Velkém sále půjde o projekci snímku Briana De Palmy Zjizvená tvář z roku 1983, k němuž Stone napsal scénář. V brutálním snímku exceluje Al Pacino. V pátek 5. července má Stone v Kongresovém sále Thermalu mluvit o své tvorbě.

 

3. 7., 16:02, Kultura  Na karlovarský festival dorazí také americký herec F. Murray Abraham, Oscarem oceněný představitel Salieriho z Formanova filmu Amadeus. F. Murray Abraham je hostem hudebního festivalu Prague Proms 2013, kde se 3. července představí v hlavní zpívané roli světově premiérovaného díla A Grateful Tail Symphony.

Foto: Aktuálně.cz

F. Murray Abraham společně s kameramanem Miroslavem Ondříčkem předá výtvarníku Theodoru Pištěkovi Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, a to ve čtvrtek 4. července v 18:30 v Karlovarském městském divadle. K poctě Theodora Pištěka bude uveden právě film Amadeus.

Role Salieriho je nejvýraznějším bodem ve filmografii tohoto herce. Kromě Oscara za ni získal také Zlatým glóbus. Za svou padesátiletou hereckou kariéru vytvořil F. Murray Abraham desítky filmových a televizních rolí. Například se představil ve Jménu růže nebo Allenově Mocné Afrodité. Intenzivně se věnoval i divadelní práci, která zahrnuje účinkování v klasických shakespearovských kusech i třeba v inscenaci Beckettova Čekání na Godota. Působí rovněž jako pedagog.

F. Murray Abraham rovněž ve Varech uvede ve čtvrtek od 22:30 ve Velkém sále hotelu Thermal společně s Oliverem Stonem film Zjizvená tvář, který podle Stoneova scénáře natočil režisér Brian De Palma.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

3. 7., 14:30, Kultura  Americký režisér Oliver Stone, který 6. července dostane ve Vrech Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, ve středu po poledni pózoval fotografům před Grandhotelem Pupp. Do dějiště přehlídky přicestoval už v úterý vpodvečer z Chicaga takřka inkognito.

Foto: kviff.com

"Byl velice unaven, dvě noci takřka nespal. Přesto se s námi zúčastnil večeře, kterou ozdobila italská herečka Valeria Golinová," řekl programový ředitel Karel Och. Podle něj je Stone další báječnou osobností, kterou festival přilákal.

Trojnásobný držitel Oscara a vykladač moderní historie Oliver Stone přiletěl do Varů přímo z konference amerických knihovníků. První rozhovor poskytl Festivalovému deníku; hovořil o dvanáctidílné dokumentární epopeji Nevyřčené dějiny Spojených států, která vyšla i jako kniha, což ho prý stálo pět let života. Zmínil se o dvou zraněních z Vietnamu (na krku a na noze), ale také o svém projektu Alexander Veliký. Na plátně ve Varech uvidí poprvé novou verzi, kterou považuje za skutečně poslední.

Foto: kviff.com

V roce 2004 podnikl Stone svou jedinou výpravu do žánru kostýmního historického velkofilmu. Osudy historické postavy, panovníka Alexandra III. Makedonského, mu však byly východiskem k dalšímu z jeho příběhů o politické moci soustředěné do osoby jednoho muže. Téměř třiapůlhodinový sestřih snímku s Colinem Farrellem v čele vznikl letos. Podle režiséra je čtvrtou a definitivní verzí. Režisér ho uvede dnes večer v Puppu.

V rámci sekce Pocta Oliveru Stoneovi budou ve čtvrtek uvedeny další dva snímky. Odpoledne to bude v Malém sále Thermalu třetí a poslední část desetidílného střihového dokumentu Nevyřčené dějiny Spojených států věnované atomové bombě a přístupu prezidentů Bushe a Obamy k válce proti terorismu. Pozdě večer pak ve Velkém sále půjde o projekci snímku Briana De Palmy Zjizvená tvář z roku 1983, k němuž Stone napsal scénář. V brutálním snímku exceluje Al Pacino.

V pátek 5. července má Stone vystoupit v Kongresovém sále Thermalu a pohovořit o své tvorbě. O den později převezme od prezidenta festivalu Jiřího Bartošky cenu za přínos kinematografii. Z jeho fotopoolu před Puppem měli největší radost lovci autogramů, kteří stále obléhají hlavní vchod hotelu. Pro tuto příležitost si oblékl tmavomodré sako a košili doplnil ostře červeným svetrem. Několikrát se podepsal, na otázky televizních štábů však nereagoval.

 

2. 7., 17:20, Kultura  Do Karlových Varů kolem páté hodiny dorazila hlavní hvězda zakončení festivalu Oliver Stone, který dostane Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.

Režisér Oliver Stone na Vanity Fair Oscar party v roce 2011.
Režisér Oliver Stone na Vanity Fair Oscar party v roce 2011. | Foto: Reuters

Při příjezdu do Puppu si nepřál být fotografován a proklouzl zadním vchodem ihned do Puppu, kde bude při svém pobytu bydlet.

Jeho tvorbu si diváci ve Varech připomenou řadou snímků. Bude mezi nimi i historický velkofilm Alexander Veliký z roku 2004 v nové autorské podobě, která bude mít ve Varech evropskou premiéru.

Oliver Stone patří k nejvýraznějším postavám americké kinematografie posledních dekád. Píše, režíruje a produkuje populární, ale i kontroverzní filmy, ve kterých se často dotýká citlivých míst americké historie. V 80. letech převzal Oscary za režii filmů inspirovaných válkou ve Vietnamu - Četa a Narozen 4. července. První pozlacenou sošku si odnesl už v roce 1979 za scénář k Půlnočnímu expresu režiséra Alana Parkera.

K filmu se Stone dostal vlastně díky armádě, která mu po službě ve Vietnamu zaplatila školu. Válce, ze které si odnesl vyznamenání, zranění i trauma, se věnoval i v Nebi a zemi (1993). Už dříve ale ukázal, že není autorem jednoho tématu. Stačí připomenout snímek o světě velkých financí Wall Street (1987) a jeho pokračování (2010).

 

2. 7., 15:20, Kultura  V divácké anketě zatím stále vedou Jasného Všichni dobří rodáci se známkou 1,16, za nimi jsou saúdskoarabský snímek Wadjda, natočený v německé koprodukci (1,30), a Velká nádhera italského režiséra Paola Sorrentina (1,37), uvedená v sekci Horizonty. Hřebejkovy soutěžní Líbánky jsou zatím osmé.

 

2. 7., 12:30, Tomáš  "Šéfe, kde jsou tady nějaký dobrý diskotéky, vy se určitě vyznáte." Nevím, čím jsem si vysloužil včera večer, když jsem před Thermalem pojídal bagetu, tuhle důvěru. Přitom, pokud nepočítám festivalový hudební klub Aeroport, tak jsem tu na diskotéce byl jednou jedinkrát, před několika lety. Bylo to v klubu Peklo přímo pod Thermalem, kolem druhé ráno, a bylo to opravdu peklo. Sedmdesátkový design, devadesátkoví upocení taxikáři, bílý parket. Vydržel jsem tam asi patnáct minut.

Letos ale nemusím ani tančit a sotva stojím na nohou. Na festivalu se člověk prostě dost nachodí. A na cestu taxíkem, kterou ujdete za patnáct minut, vám, když nestíháte a opravdu potřebujete vidět ten film, co začíná za pět minut, nestačí posledních 170 korun, které máte v hotovosti. Ale dost zlých slov o místních taxikářích.

Vic+Flo viděly medvěda
Vic+Flo viděly medvěda | Foto: kviff.com

Každopádně bydlím dost na kopci a dost daleko od centra dění a rychlá chůze dolů dost namůže holeně. Když jsem včera ráno spěchal na film Vic + Flo viděly medvěda kanadského solitéra Denise Côté a při každém kroku se kroutil bolestí, musel na mě být celkem komický pohled. Ale ta muka se vyplatila.

Po chlapském pobytu v lesích ve snímku Prince Avalance se tady do lesa vypravily pro změnu dvě ženy. Ale vyznění, forma i způsob vyprávění tohoto snímku jsou jinak naprosto odlišné. Dvě propuštěné trestankyně se rozhodnou žít na samotě u lesa, ale od minulosti se nedá utéct - tak by se v kostce dala popsat zápletka.

Uměřené nenápadné drama s občasnými záchvěvy absurdity a žánrových prvků je však výsledkem naprosté režijní jistoty a velkého citu pro načasování. Vic hned z kraje filmu v lese možná zahlédne lišku, ale jak je to s medvědem? Neprozradím, ale už samotný název je součástí elegance, kterou tento kanadský film oplývá.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Po milém překvapení však následovala poněkud ledová sprcha. Mám hodně rád rumunskou novou vlnu a když navíc snímek vyhraje hlavní cenu v Berlíně? Očekávání zkrátka byla relativně vysoká, jenže Pozice dítěte ve skutečnosti působí jako slabý odvar toho, co Rumunsko před nějakými sedmi osmi lety vytáhlo na mapu světového filmu.

Poziţia Copilului
Poziţia Copilului | Foto: Berlinale

Jsou tu rychlé švenky ruční kamery, je tu důraz na procedurální záležitosti i typický způsob vyprávění, který uniká od nastolených témat k jiným rovinám, v tomto případě od kriminálního případu k rodiným vztahům. A nechybí ani silný závěr, který jde proti srsti předchozího. Ale stále je to nějak málo, všechno jsme to už viděli v mnohem působivějším pojetí. A až banální jednoduchost příběhu nemůže ani finální změna perspektivy zvrátit. Sice nikoli průšvih, ale určitě velké zklamání. Oproti loňské novince Cristiana Mungiu Na druhé straně kopců vysloveně druhořadá záležitost.

Zkrátka a dobře, zatím je to oproti loňskému ročníku o kousek slabší káva. A do i do toho Aeroportu daleko - letos se přesunul doprostřed lesů, na Goethovu vyhlídku. Ale hned, jak se holeně vzpamatují, tak se tam vypravím a povyprávím.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

1. 7., 16:30, Kultura  O tom, že ve Varech je opravdu čas na radostné nicnedělání a vysedávání a diskuse nad všelikými pochoutkami jsme psali už vícekrát. Ovšem pozor na místní šejdíře. Jako každoročně restaurace zkotrolovali "čoikaři". A polovina kontrol nedopadla pro majitele místních restaurací právě povzbudivě.

Restaurace už tradičně šidí na míře i váze. Asi nejbizarnější bylo zjištění z restaurace, ve které kontroloři nenašli vůbec žádnou váhu, v další je pak "natáhli" o 90 korun! Jinde zase byla porce hranolků o 50 gramů menší a číšník z nejmenované nálevny zase nepoužíval sklenice s cejchem a naléval pití "od oka".

Možná se vyplatí ve všeobecném ruchu a shonu si dávat pozor na to, co jíte a pijete...

 

1. 7., 12:50, Kultura  Kdo letos vyhraje cenu fanoušků? Obvykle to bývá velmi sdílný film pro masy. Letos ovšem zatím vede restaurovaný film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, který získal známku 1,16. Za ním je německý soutěžní snímek Prameny života (1,40), komorní tragikomedie Jerryho Schatzberga Strašák, oceněná v roce 1973 v Cannes (1,45) a soutěžní Hřebejkovy Líbánky (1,46).

A protože fanoušků stále přibývá - akreditovaných už je 7960, dají se čekat ještě nějaké změny i v hlasování..

A ještě jedna dobrá zpráva. Renomé českého dokumentu roste. Mezi deset finalistů Cen LUX 2012, které posedmé udělí Evropský parlament, je i projekt Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské Pevnost, který se loni stal nejlepším snímkem mezinárodního festivalu v Jihlavě. Tak uvidíme, jak se film bude politikům líbit.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

1. 7., 11:50, Tomáš  Koukat na hromadu filmů denně a ještě o nich psát, to už samo o sobě je práce pro celého člověka. Jenže co naplat, ve Varech ten celý člověk navíc ještě potká všechny kamarády, kolegy a známé, na které si v Praze nenajde chvilku, jak je rok dlouhý. Jednou za festival se probdít do rána je zkrátka povinnost.

Foto: Aktuálně.cz

Obzvlášť když někteří obětaví dramaturgové přijedou na otočku uvést svůj půlnoční film pro otrlé diváky a prvním ranním busem míří zase zpět do hlavního města. Taková oddanost se musí podpořit. Ale o tom, kde se dá ve Varech v noci najít podnik, kde si slušný člověk může dát pivo, aniž by se musel stát gamblerem, se rozepisovat nebudu, přeci jen bych tu raději psal především o filmech.

Vedle Otrlého diváka, který tu v sobotu s velkou pompou představil snímek dle vlastního notně otrlého vkusu, je pravidelným hostujícím festivalem ve Varech i Fresh Film Fest. I letos představuje výběr krátkých studentských filmů, které už stihly posbírat nějaké ty ceny na různých světových festivalech.

Z kolekce vypíchnu alespoň dva. Určitě se vyplatí zhlédnout domácího zástupce, snímek Pandy slovenského tvůrce Matúše Vizára, který vzniknul na FAMU a s úspěchem byl uveden v Cannes. Ve dvanácti minutách se tu odehrávají opulentní animační hody, jde o alegorickou, nostalgickou, cynickou, vtipnou i agresivní podívanou. Dozvíte se přinejmenším to, že pandy jsou krysy budoucnosti.

Čtěte také
Matúš Vizár: Pandy uspěly v Cannes, na FAMU je odmítali

Londýnská National Film and Television School patří ke špičkovým filmovým školám. Jen za letošek jsem viděl několik skvělých studentských filmů z její líhně. The Mass of Men už posbíral několik festivalových cen, mimo jiné v Locarnu a San Sebastianu. Je v něm britský sociální realismus, k němuž patří brilantní, autentické dialogy i porce francouzského umění šokovat. Však je také režisér Gabriel Gauchet původem Francouz.

Během nedělního odpoledne jsem se musel postavit čelem k probdělé noci, takže jsem si po vynikajícím kančím se šípkovou a neméně chutné nefiltrované jedenáctce v pivovaru Karel naordinoval tříhodinový klid na lůžku, abych byl svěží na večerní program.

Emile Hirsch a Paul Rudd ve filmu Prince Avalanche
Emile Hirsch a Paul Rudd ve filmu Prince Avalanche | Foto: Berlinale

Ještě před hlavní událostí dne, Sorrentinovou Velkou nádherou jsem stihnul suverénně natočenou americkou romanci Prince Avalanche, která v Berlíně celkem zaslouženě získala cenu za režii. Komedie s melancholickými tóny si nepohrává jen se žánrem kámošského filmu či chlapské romance, ale tento příběh o dvou silničářích, co kreslí čáry doprostřed vozovky a kempují v texaských lesích, povolává vedle staré dobré romantiky i o kousek starší pojem se stejným kořenem.

V detailních výjevech panenské texaské přírody totiž ožívá duch romantismu, který navzdory tomu, že jde o kraj spojovaný se svéráznými burany (jak se ostatně můžeme ve filmu několikrát přesvědčit), vyzařuje z místních lesů. Vyděděnci dávných literátů a pošahaní texaští opilci k sobě nemusí mít daleko. Dvojka Paul Rudd (stálice kámošských filmů) a Emile Hirsch (který tu vypadá jako mladší a šarmantnější klon Jacka Blacka) zase vyvolává ducha osmdesátých let, v nichž se snímek odehrává. Příjemné překvapení.

A Velká nádhera ve mně rezonuje ještě teď v noci, kdy sepisuju tyhle řádky. Ale ta si zaslouží samostatný text. Snad se ho brzy dočkáte. Jde totiž o jeden z těch filmů, o kterých by člověk raději psal v klidu a s rozmyslem, ideálně po vícerém zhlédnutí. Já se o to pokusím hned zítra, bez odstupu, zato s nadšením.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com


 

1. 7., 06:50, Tomáš  Třetí den festivalu a už je tu stará známá, spánková deprivace, v plné síle. Nicméně se vyplatilo počkat na uvedení Frankensteinovy armády, v produkci hostujícího Festivalu otrlého diváka bylo velkolepé. Umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och netajil své nadšení, ředitel kina Aero představil svůj seriózní dramaturgický tým, sestavený se samých odborníků, jeden z jeho zakládajících členů David Čeněk poté pohovořil opravdu zasvěceně a uprostřed jeho "fluidní" promluvy plné "disjunkce obrazu a zvuku", v níž byl zavržen Sergej Eisenštejn i Dziga Vertov, vtrhnl na pódium i zbytek otrlého týmu.

Foto: kviff.com

V jejich vystoupení figurovala nacistická a rudoarmějská uniforma, krvavá řeznická zástěra, prasečí hlava, tanga, toaleťák a především plastový dětský sporáček My Little Kitchen, který byl usazen na hlavu hovořícího Davida Čeňka. Je dobře, že festival zve na svá pódia i takovéto muže na svých místech, velevážené pedagogy našich filmových kateder a dramaturgy naší neméně velevážené veřejnoprávní televize.

A samotný film? Kombinace found footage, amatérismu a psychopatického Karla Rodena, který se i v angličtině prošeptal do skvostného finále, v němž figurovala velkolepá operace nacistického a komunistického mozku, během níž byl s výkřikem: "I can make them stop!" vyroben nový politicky vyrovnaný prototyp pravo-levého člověka.

Foto: kviff.com

Ještě před tímto vrcholem večera jsem stihnul debut Zlatá klec, uvedený v Cannes v sekci Un Certain Regard. Přes občasné záchvěvy prvoplánového lyrismu jde o zdařilou kombinaci silného příběhu a nemilosrdně realistického přístupu. Cesta několika náctiletých napříč latinskou Amerikou do vytoužené kalifornské destinace není nikterak sugestivně krutým vhledem do tamní reality.

Díky přirozenému projevu všech neherců (po právu oceněných v Cannes) a chytrých zvratech ve vyprávění, které bez lítosti nechávají postavy mizet z příběhu - navzdory tomu, co by si žádala klasická dramaturgie a přesně podle toho, co si může žádat skutečnost, která se nemusí chovat jako příběh - však v sobě spojuje realističnost s emoční působností dost uvěřitelně. A ty záběry na krajinu, jíž plují oceloví oři se svými příživnickými cestujícími, kteří okupují každý volný kus železné konstrukce, se jen tak neokoukají.

O příjemném překvapení, snímku Prince Avalanche, o tom, jak jsem bojoval se spánkem, a o tom, jaké se vaří v místním pivovaru Karel IV. pivo a jídlo, zase příště.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

30. 6., 16:20, Honza  Tyhle řádky píšu před salonkem Beethoven v Puppu, kde s kolegy čekáme na rozhovor se skvělým italským režisérem Paolem Sorrentinem. Film Velká krása, který tu představí, předchází zatím skvělá pověst a mohl by se stát prvním skutečně velkým festivalovým hitem. Jako všechny filmy předchozí režisérovy filmy by měl být velmi vizuálně působivý a velké plátno v Thermalu dnes večer od půl jedenácté dojem určitě umocní.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Už bych ten velký filmový zážitek potřeboval jako sůl. Ne že by filmy, které bych tu zatím viděl, byly nějaké velké průšvihy, ale také žádný zázrak. A to ani film Juraje Lehotského, který se přesně takhle jmenuje: Zázrak. Předchozí film tohoto slovenského režiséra přitom malým zjevením skutečně byl. Slepé lásky vyprávěly poeticky o několika nevidomých protagonistech a mixoval přitom prvky dokumentárního a hraného filmu.

Foto: kviff.com

Zázrak je Lehotského prvním čistě hraným filmem a vybral si příběh modelovaný podle skutečného osudu patnáctileté dívky, již matka s otčímem nechají poslat do pasťáku a ona se snaží vyrovnat s novou životní situací. Režisér vytvořil se svým dvorním scenáristou Markem Leščákem solidní drama ve stylu sociálního realismu, který vládne evropské artové kinematografii. Opírají se o velmi dobře hrající neherečku Michaelu Bendulovou v hlavní roli a i ostatní výkony vypadají přirozeně. Podobně autenticky vyznívají i dialogy. Na Slovensku podobný film může být klasifikován jako událost.

Oproti špičkovým evropským tvůrcům typu Kena Loache, Andrey Arnoldové nebo bratrů Dardennů ale Lehotskému filmu chybí nějaký ten „faktor X", který by jeho scénář odlišoval od desítek podobných. Na rozdíl od nedávných slovenských titulů Můj pes Killer nebo Až do města Aš je i natočený formálně spíše tradičně. 

Žádné velké stylistické hrátky neskýtá ani soutěžní film 11.6. Snímek francouzského režiséra Phillipa Godeaua rekonstruuje události kolem loupeže více než 11 milionů eur (odtud název filmu).

Režisér se soustřeďuje na psychologický profil pachatele, dlouholetého řidiče bezpečnostní firmy Toniho Musulina, a může se přitom opřít Francoise Cluzeta (naposledy zazářil jako paraplegik v úspěšné komedii Nedotknutelní. Sleduje, jak se v mlčenlivém muži hromadí vztek na šikanující vedení firmy a začne připravovat svůj loupežný plán, který zaujal později celou Francii, jak byl vlastně jednoduchý. napětí filmu ale pramení i z toho, že skutečné pohnutky Musulinova činu zůstávají záhadou.

Film díky Cluzetově ztvárnění ambivalentního hrdiny udrží pozornost, jeden se ale tak nějak nemůže zbavit pocitu, že by mu charakterem slušela spíš televizní obrazovka. Francois Cluzet může být jedním z kandidátů na cenu za nejlepší herecký výkon, film sám ale asi do bojů vítězství v soutěži nezasáhne.

Večer se chystám ještě na exhibici kontroverzního filozofa Slavoje Žižeka ve filmu Perverzní průvodce ideologií a potom už na Sorrentinovu Velkou nádheru. Očekávám, že to budou filmy, které na rozdíl od mnoha jiných na festivalu, nenechají člověka klidným.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

30. 6., 02:50, Tomáš  Ve Varech opravdu není problém trávit čas ve frontách. Když už nečekáte na filmy, jde si o půl sedmé ráno najít i jinou zábavu. Přesně v tolik hodin totiž prý usedli ti nejvytrvalejší před pokladny kousek od Poštovního dvora, kde se měly začít v jedenáct prodávat lístky na večerní koncert Lucie.

Musím říct, že ta čtveřice, co se dala po letech zase do kupy, na mě nepůsobila dvakrát soudržným dojmem. Když je člověk chvíli pozoroval v zákulisí, přišlo mu kapku, že hlavní pojítkem pro zakopání válečných seker, nebo vlastně kytar a bubnů, je především série megakoncertů, co se chystá napřesrok.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Ale naštěstí se tím nemusím moc trápit, večerní koncert jsem si rád nechal ujít a radši vyrazil do kina. Výhodou novinářské akreditace je, že člověk nemusí stát fronty. Ale vzhledem k tomu, že jsem už stihnul najet na klasický karlovarský mód, takže jsem v sobotu v šest ráno neměl nic lepšího na práce, než vstát a jít psát první blog, tak si tu spánkovou deprivaci supluju celkem obstojně. Tři hodiny v posteli přeci musí na festivalu stačit.

Moudře jsem vyrazil na pásmo krátkých experimentálních filmů - druhý ze dvou bloků kraťasů v sekci Imagina - tam je šance, že když člověk klimbne, tak si znehodnotí jen jedno dílo z pěti. Ale vydržel jsem. Imagina mě začíná zajímat čím dál tím víc. Vlastně jde v určitém smyslu o navázání na snahy posledních let vyprofilovat soutěžní sekce, dát výraznější podobu soutěži Na východ od západu i soutěži dokumentárních filmů. Nyní má samostatnou, byť nesoutěžní sekci i film experimentální, tak trochu vyděděnec, který není ani dokument ani fiction, a jeden neví, jestli by ho nakonec neměli promítat spíš v galeriích.

Foto: kviff.com

Hned první snímek však dal jasně najevo, že do sféry kinematografie nepochybně patří. Odchod dělnic z továrny odkazuje nejen názvem na slavný snímek bratří Lumiérů, jeden z vůbec prvních filmů. Minutový jednozáběrový snímek je tu rozveden na plochu deseti minut, téma zůstává stejné, ale forma se radikálně změnila. Poblikávající světla v chodbě továrny suplují střih a boří tak definici toho, co je to jeden záběr. Audiovizuálně opojný experiment, na který je radost koukat i o něm přemýšlet.

Druhý nejvýraznější kousek v bloku byla řecká Kapsle. Ta už se rozkročila mnohem výrazněji mezi oblastí filmu a výtvarných umění. Jednu nohu zabořenou v nové vlně současného řeckého filmu, pro níž je klíčový střet s jinakostí a vytváření světů, které se vymykají logice a racionálnímu uchopení. Zároveň však světů velmi konceptuálních. A v konceptuálním světě současného videoartu stojí druhá noha, Kapsle připomene kupříkladu dílo Mathewa Barneyho či Vanessy Beecroft. Nepopsatelný, zneklidňující i citlivý a vtipný snímek, plný dech beroucích záběrů.

No a o jednom z vydařených debutů, které se letos hrály v Cannes, o mexicko-španělském snímku Zlatá klec napíšu zase příště. Už teď kolem půlnoci, když tyhle řádky dopisuju, se mi nebezpečně klíží zrak…

 

29.6., 16:50, Honza  Musím se omluvit za ironická slova na adresu Johna Travolty z předchozího zápisku, ale po zážitku z tiskové konference s touto hollywoodskou ikonou musím přiznat, že civilně vypadající chlapík působí v osobním styku opravdu sympaticky. Docela mě přesvědčil, že plachý a nesmělý úsměv, který měl po dobu pětadvacetiminutové novinářské seance nasazen na tváři, není předstíraný.

Foto: kviff.com

Otázky, s nimiž se musel potýkat, nebyly povětšinou z nejduchaplnějších, ale přesto se mu podařilo působit dojmem, že ho hrozně zajímají. Nezačervenal se ani, když musel reagovat na dotaz, jak se mu podařilo vymanit z muzikálové škatulky (to už snad víc než třicet let není aktuální otázka) a trpělivě vysvětloval, že v ní vlastně nikdy nebyl, že v New Yorku umí každý herec tančit a zpívat a že někdy holt udělá muzikál, někdy drama a někdy komedii.

Na adresu aktuálního filmu Sezona zabíjení, v němž hraje válečného veterána, jenž kdesi v amerických lesích bojuje se svým někdejší protivníkem z balkánské války v podání Roberta De Nira, prohlásil, že to byl projekt, který byl dlouhá léta na blacklistu a že roli vzal i proto, že v dnešním Hollywoodu není příliš prostoru pro charakterní role. Z filmů, které ho v poslední době oslovily, vyzdvihl Divoká stvoření jižních krajin, což lze slavnému herci jen schvalovat.

Foto: kviff.com

Sympaticky se vyjádřil i k otázce, která mířila na dobré a těžké chvilky v jeho dlouhé kariéře. Definoval se coby člověk z prostředí dělnické třídy, jehož by v životě ani nenapadlo, že se nakonec bude živit tím, čím se živí a co ho pořád strašně baví. Přesto pro něj filmy nejsou vším, a proto nějaké vzestupy a pády ve své kariéře příliš neprožívá.

Podobně mluvil o svých režisérských ambicích. Řekl, že možná v budoucnu natočí krátký filmy podle své autobiografické knihy popisující dobrodružství malého chlapce s vášní pro létání, do nějž by chtěl obsadit svého vlastního syna.

Na kariéru tvůrce celovečerních filmů ale údajně nemá zálusk, protože režírování je práce, která zabírá člověku každou minutu času ve bdělém stavu a on má v životě spoustu jiných aktivit, kterým se chce věnovat. John Travolta se opravdu představil jako hvězda bez manýr.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com
Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

29.6., 15:20, Honza  Říká se, že festivalový provoz dokáže člověka pohltit natolik, že úplně zapomene na běžnou realitu. Jeden lítá z filmu na film, po pár dnech nabude pocitu, že potkává jen pár desítek stejných lidí, a přestane se zabývat takovými nepodstatnostmi jako třeba jaká zrovna vládne vláda.

Kdo první zahlédne Travoltu... Hlava nehlava.
Kdo první zahlédne Travoltu... Hlava nehlava. | Foto: Anna Vedralová

Tenhle pocit odvozující mentální nirvány ale jde těžko zažít v zahajovací den. Před Thermalem se nakupí hromada mimozemšťanů s foťáčkem v jedné ruce a táckem s umaštěnou klobásou v druhé a z nějakého nepochopitelného důvodu se mačkají před policejními zátarasy před červeným kobercem jenom proto, aby mohli radostně vřískat, když z limuzín před kinem vystoupí nějaký papaláš nebo nedej bože célebrita.

Prý to ale nejsou emzáci, ale skutečně lidé, tzv. místňáci. Ale mně se tomu nechce věřit: Nechápu proč by dav složený ze zástupců druhu homo sapiens, tedy člověka moudrého, přívítal jen vlažným potleskem jednoho z nejlepších současných režisérů Michela Gondryho (asi proto, že nechal doma tu krásnou Amélii) a mohl se místo toho pominout při příjezdu jednoho obstarožního scientologa. Odpusťte žertík na adresu jednoho z nejhvězdnějších hostů festivalu, odpolední tiskovku s Johnem Travoltou budeme sledovat a přineseme z ní report.

Nyní k filmům. Dojmy z filmu Dotek hříchu, čínského režiséra Jii Zhang-keho, který v Cannes získal cenu za scénář, nechám na kolegovi Tomášovi, který připravuje podrobnější recenzi. Ale i jako milovník východoasijského filmu a předchozí tvorby tohoto tvůrce jsem z kina odcházel docela zmatený. Dílem tarantinovský krvák, dílem sociálně kritická agitka vyprávěná v polopatických dialozích a natočená v ostře saturovaných barvách působí jako zvláštní festivalový kýč. Pořád si ale uchovávám naději, že ten film není špatný, ale že mi jen k jeho uchopení chybí ten správný kulturní kód.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Koňskou dávku nezávislého minimalismu nabízí snímek Philipa Martina Hladový muž. Vystačil si jen s pár proprietami: mlčenlivým zraněným mužem, bandou dětí, které vyrůstají bez jakéhokoli náznaku přítomnosti dospělých v rumunské deltě a majestátně působivou krajinou. Je to impresionistický film, v němž se vlastně nic neděje a naladit se na jeho volné tempo vyžaduje slušnou porci divácké pokory.

Foto: kviff.com

Nejvíc se mi zatím líbil debut izraelského režiséra Toma Shovala nazvaný lakonický Mládí. Je to jednak variace na profláklou zápletku únosu, který se ne zcela povede, ale také docela sugestivní komentář k ekonomické krizi, jež postihuje střední třídu. Dva bratři ve věku kolem dvaceti (skvělí David a Eitan Cuniové) unesou vyhlédnutou dívku ze školy pro boháče a zamknou ji ve sklepě domu, kde bydlí se svými nic netušícími rodiči. Právě pro ně chtějí sehnat peníze, protože jak matka, tak otec jsou nezaměstnaní a reálně hrozí, že přijdou o byt. Napínavý děj se rozvíjí nepředvídatelnými směry, režisér přenáší na diváky sympatie pro všechny zúčastněné a i proto po většinu filmu svírá člověka pocit, že to, co se před ním odehrává, nemůže dopadnout dobře. Empatií pro postavy a ambicí vystihnout na půdorysu situace jedné rodiny společenskou atmosféru navazuje Shovalův povedený snímek na to lepší z rumunské nové vlny.

Právě v tento okamžik zpracovávám pocity z nového Hřebejka, který měl v poledne novinářskou projekci, a snad proto jsem barmanku v Thermalu oslovil dobrý večer a místo kýženého pressa s mlékem si málem objednal pivo. Bude hůř.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com
Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

29.6., 14:50, Kultura  Režisér Vojtěch Jasný převzal v Karlových Varech Cenu prezidenta festivalu. Stalo se tak na projekci digitalizované verze filmu Všichni dobří rodáci z roku 1968. Snímek byl obnoven díky Nadaci české bijáky, světové premiéry se zúčastnili i herci Drahomíra Hofmanová a Pavel Pavlovský.

"Jsem šťastný jako malej kluk," řekl sedmaosmdesátiletý filmař zaplněnému sálu, který mu aplaudoval vstoje.

Čtěte také
Všichni dobří rodáci zazáří ve Varech digitálně

Vojtěch Jasný přebírá Cenu prezidenta.
Vojtěch Jasný přebírá Cenu prezidenta. | Foto: kviff.com

Při digitalizaci svého snímku v pražském studiu UPP, na kterou dohlíželi odborníci z Národního filmového archivu (NFA), se Jasný projevil jako perfekcionista. Na výsledku se mu například nelíbilo, že některé černé barvy byly příliš tmavé - a tak se opravovalo. Ocenil však profesionalitu všech, kteří se na této práci podíleli. I proto tu chce stříhat s Aloisem Fišárkem svůj příští film Nebe na zemi, který natočí napřesrok. Bude to film o lásce; je přesvědčen, že svět zachrání jen duchovno a láska.

Jasný natočil přes padesát filmů včetně dalšího legendárního snímku Až přijde kocour z roku 1963. Po roce 1968 byl politicky perzekvován, brzy poté emigroval. Točil v zahraničí a přednášel na univerzitách včetně New Yorku. Domů se vrátil předloni. Žije v Bystrém u Poličky, kde před 45 lety dokončil Všechny dobré rodáky.

Hrané filmy natáčí na klasický materiál a věří, že bude zachován. "Kodak je Kodak, tím se dá malovat," tvrdí filmař, který to ale umí i s digitální technologií. Její nevýhodou podle něj je, že ji lze upravovat a výsledek je pak příliš hezký a technický. "Film nemá být moc hezký. Proto i ti Rodáci získali podobu, jakou měli koncem šedesátých let," dodal.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

29.6., 08:50, Tomáš  Zatím je ve Varech všechno tak nějak při starém. Každoroční předsevzetí, že halušky před Thermalem si už příště dávat nebudu, jsem stihnul porušit hned první noc, ty se špenátem byly rozhodně o několik tříd lepší než to, co odpoledne v pizzerii hned vedle nad schody nazývali spaghetti carbonara a co ve mně vyvolalo vzpomínky na školní jídelnu v Havlíčkově Brodě. Tam za neosolené a neochucené těstoviny ovšem nechtěli 165 korun.

John Travolta vtančil do letního kina.
John Travolta vtančil do letního kina. | Foto: Profimédia

V Irish Pubu v jedné z postranních uliček stále dávají lišky dobrou noc, na zdi tu mají ceduli Staropramen, čepují Rychtáře z Hlinska a v lahvi mají belgické Leffe. Místní štamgasti se však Irům rovnají přinejmenším v hladině alkoholu v krvi a ochotně zvou holky „z Prahe" na panáky.

Jinak si ale na alkohol dávejte pozor. Jinak vás dostihnou bdělí karlovarští strážníci, jako se to stalo dvěma opilcům hned na úvod. V půl páté ráno ráno vyjeli k podroušenému, který šplhal na vrchol záhonu s datumem. Vzýval prý boha, aby nabral dostatek sil na festivalový rej, jak sám hlídce uvedl. Po sedmé ráno pak u mostu ve Dvořákových sadech další opilec spadl do koryta řeky. A to jsme teprve na začátku...

John Travolta vypadal při večerním zahajovacím ceremoniálu fakt dojatě, hovořil o tom, že herci to mají těžké, protože musí reflektovat humanitu, až to skoro vypadalo, že jde o hvězdu artových filmů a ne o chlapíka, který soustavně s Nicholasem Cagem soutěží o to, kdo získá podivnější roli a podivnější sestřih. Ale konec konců, jak jinak odrážet lidskost než skrze to, co je podivné a jinaké.

Na Pomádu jsem do letního kina nevyrazil - na rozdíl od rekordních 2238 tancechtivých obdivovatelů zašlého kýče z napomádovaných i normalizačních časů - zato se dnes chystám na pásmo experimentálních krátkých filmů ze sekce Imagina.

A když už jsem se zmiňoval o podivnostech, tak musím rozhodně ještě vypíchnout jednu lahůdku ze závěru dnešního programu. Několik autorit letos dostalo od festivalu tzv. carte blanche, tedy možnost uvést filmy dle vlastního výběru. Vedle režisérů ze slavné nezávislé distribuční společnosti Borderline tuto možnost získali i dramaturgové populárního Festivalu otrlého diváka.

Ti dnes v rámci půlnoční sekce přijdou s opravdovou bizarností. Frankensteinova armáda je americko-holandská koprodukce, v níž zásadní roli hraje Karel Roden, found footage záběry z druhé světové války a eklektická žánrová mixáž. A nejen to, včera jsem měl možnost poslouchat bojové přípravy dvou členů otrlého dramaturgického týmu a věřte mi, že i uvedení filmu bude stát za to. Možná prý přijde nejen nacista, ale i speciální zadní projekce.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Svět celebrit na zahajovací party. Poznáte je?
Svět celebrit na zahajovací party. Poznáte je? | Foto: Hermina

29.6., 06:50, Kultura  Na zahajovací párty karlovarského festivalu by nás asi nikdo nedostal. Nicméně z doslechu víme, že pozvaní hosté na ní v Grandhotelu Pupp lahůdky z Francie. U venkovního grilu na ně čekali patnáctikilový mořský ďas a sladkovodní dvacetikilový sumec. Bujaře nazdobené sály Puppu nabízely například do růžova pečený telecí krk v solné krustě, pečenou vepřovou panenku se špenátem, roquefortovou omáčkou, jehněčí kýtu na česneku s mátou a zeleninovým lečem Ratatouile a samozřejmě i mořské ovoce s česnekem a černými olivami. Kdo ještě neměl dost, mohli zvolit konfitované kachní žaludky s kořenovou zeleninou a smetanou, dušené medailonky z kuřecích stehýnek na zázvoru s vínem, králičí hřbet s oreganem či nugetky z krůtích prs s libečkem.

Samotný karlovarský festival ale organizuje pouze opulentní rauty při zahájení, ukončení a takzvanou Media Party pro novináře. Další party už pořádají výhradně partneři festivalu, tedy sponzoři, a filmové delegace. Ovšem ani tam se běžní diváci nedostanou.

Ale řekněte sami, šli byste, kdybyste tu možnost měli?

Řekněte nám svůj názor v diskusi na facebookové stránce Kultura Aktuálně.cz

 

28. 6., 09:45, Kultura Amerického herce Johna Travoltu přivítal v noci na pátek na letišti výkonný ředitel karlovarského festivalu Kryštof Mucha. Držitel dvou nominací na Oscara večer převezme v Karlových Varech Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Hodinu před půlnocí pak v Letním kině uvede projekci muzikálu Pomáda.

John Travolta s křišťálem.
John Travolta s křišťálem. | Foto: Hermina

Právě tento snímek z roku 1978 a také o rok starší Horečka sobotní noci Travoltu proměnily v obletovanou hvězdu. Muzikál natočil režisér Randal Kleiser, milostný příběh ze střední školy mezi světáckým Dannym a slušnou dívkou Sandy se odehrává v 50. letech. K tomu, že se stal diváckým hitem a byl chválen i kritikou, přispěla řada chytlavých písní, jejichž kolekce se stala jedním z neprodávanějších soundtracků. Podle prezidenta filmového festivalu Jiřího Bartošky si diváci mohou během projekce i zatančit. Vstup je zdarma.

Travolta uvede také v sobotu 29. června od 22:30 ve Velkém sále hotelu Thermal premiéru svého nového filmu Sezona zabíjení. Při příjezdu pozdraví diváky na červeném koberci.

Do Karlových Varů dorazil také francouzský oscarový scenárista a režisér Michel Gondry, aby v rámci slavnostního zahájení 48. ročníku MFF uvedl v evropské premiéře svůj nejnovější snímek Pěna dní. Na pódiu však bude sám. Původně ohlášená herečka Audrey Tautou, která v poetickém a fantaskním příběhu o schopnosti a odhodlání přinést pro lásku k milované bytosti jakoukoliv oběť ztvárnila s Romainem Durisem hlavní roli, do Varů nepřijede.

Film Pěna dní Michela Gondryho vstoupí do české kinodistribuce ještě během karlovarského festivalu ve čtvrtek 4. července pod hlavičkou distribuční společnosti Aerofilms.

Padesátiletý rodák z Versailles Michel Gondry patří k nejoriginálnějším filmařským osobnostem současné světové kinematografie. Jeho hrdinové se vymykají jakémukoliv začlenění a díky tomu je jejich život někdy až bláznivou alternativou ke stereotypu tradičních hodnot. Filmařskou profesionalitu získal na desítkách videoklipů a reklam. Právě tyto "malé" útvary ho naučily hutnosti vyprávění a přesnému využití všech formálních postupů. V Gondryho videoklipové filmografii jsou hudebníci různých stylů. Od Björk, přes Paula McCartneyho, Sheryl Crow až k Radiohead či Lennymu Kravitzovi.

Čtěte také rozhovor s Michelem Gondrym.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

28.6., 06:20, Tomáš Tak a je to tu zas! Balím si pár košil, ale tradičně k nim přihazuju svetry a bundy, dumám nad tím, jestli je festivalové logo divnější než loni, nebo jde o dotažení předchozího minimalistického konceptu, a vyrážím na autobus.

Protože sliby se maj plnit dřív než o Vánocích, musím hned zkraje letošního blogování poděkovat dvěma milým dámám: díky Aleně Hauberové z Hotelu Festival a její trpělivosti mám kde bydlet. Letos jsem totiž vše nechal na poslední chvíli, na spacák už se přeci jen necítím, v Puppu či Thermalu bych si zase připadal nepatřičně. A stejně už byly dávno plné. Takhle si opět užiju festival nablízku mládeži, co se chce bavit až do rána - slibuju, že ty nejlepší historky si nenechám pro sebe.

A aby zmatků nebylo málo, tak jsem na poslední chvíli řešil i akreditaci, protože jsme se v redakci nějak nedohodli: za vstřícnost a ochotu tudíž patří mé neskonalé díky i Zuzaně Janákové z tiskového oddělení festivalu.

Letos je ve Varech přinejmenším pár novinek, na které jsem zvědav. V útrobách Becherplatzu vzniknul nový restaurační minipivovar, kde vaří šest různých druhů piva, takže mám pojistku, kdyby náhodou program nestál za nic. Ale to zcela jistě nehrozí.

O všech hlavních hitech budeme ještě informovat, na začátek vypíchnu, že jsem dost zvědav na podobu nové sekce Imagina, která potvrzuje snahu posledních let uvádět vyhraněnější a experimentálnější filmy.

A letos se, pevně věřím, zlomí prokletí hlavní soutěže, jejíž filmy většinou přeci jen zaostávají za výběrem toho nejlepšího z Cannes či Berlína.

Naděje vkládám především do netradičně pojatého maďarského válečného dramatu Velký sešit a do nezávislé pumelice Pole v Anglii, které od historického žánru uteče ještě mnohem dál.

Sám umělecký ředitel festivalu Karel Och mi říkal, že je fakt zvědav, co na něj řeknu. A stačí kouknout do anotace, abych byl pln očekávání. Zfetované anglické vojáky jsem v karlovarské soutěži doposud nepotkal. Bude to kruté, špinavé, zemité a mysteriózní. To stále ještě mluvím o Poli v Anglii - tedy aspoň doufám.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com
 

Právě se děje

Další zprávy