Obrazy Martina Velíška v suterénu Galerie Václava Špály odkazují k barokním zátiším označovaným jako vanitas: důrazně připomínají, že život končí smrtí. Velíškova zátiší konstatují to samé, i když bez morálních apelů. Ukazují mlčení jako důsledek zkušenosti, že ačkoli každý zná úzkost ze života směřujícího ke smrti, nemůže ji s nikým sdílet.

"Každý zobrazený účastník procesu zmaru, v tomto případě zvířata a plody stromů, hyne výhradně sám, jedinečným a osamělým způsobem, každé zahnívající jablko má jinou barvu, jinou strukturu, jiný tvar, každé zvíře má svůj vlastní jedinečný a osamělý skon. Ale zároveň lze v těchto příbězích "mrtvé přírody" uvidět ještě něco jiného: je v nich velmi silným způsobem přítomná krás," říká kurátorka výstavy Milena Slavická.

Proč se rodíme a odcházíme? Nevíme

V přízemí galerie jsou vystavené obrazy prázdných židlí, prázdných stolů, prázdných pohovek, které odkazují na nepřítomnost člověka jen velmi věcně. Z vnějšku budí dojem až strohé objektivity, uvnitř jsou ale plné chvění, pohroužené do stesku.

V prvním patře jsou pak k vidění minimalistické kresby a objekty, jejichž mlčení je opět jiné: odkazuje k aritmetice. Na bílých emailových plochách jsou horizontální linie, které se skládají z tisíců čárek. Připomínají aritmetickou číselnou řadu vedoucí z kladného nekonečna do nekonečna záporného a obráceně.

"Minimalistické kresby a objekty prostě ukazují, že události vznikají z ničeho a do ničeho se opět vrací, že zánik podněcuje vznik a naopak a že o příčinách takového dění se nelze nic dozvědět," dodává kurátorka.

Výstava potrvá do 3. září 2017.