William Shakespeare - autor, jehož texty od nepaměti podléhají nejrůznějším interpretacím a pokusům o přiblížení současným čtenářům. 

Právě snaha prokázat aktuálnost Shakespeara i po 400 letech, které uplynuly od jeho smrti, vedla slavné nakladatelství Hogarth Press k neotřelému nápadu.

Oslovilo přední současné literáty a nabídlo jim, aby se pokusili po svém zpracovat některou ze Shakespearových her. Forma i volba titulu byly čistě na nich.

Jak to mám napsat? 

Mezi oslovenými autory byla i spisovatelka Margaret Atwoodová. Kus temnoty na motivy divadelní romance Bouře, který autorka přijíždí v těchto dnech osobně představit do Prahy u příležitosti předání Ceny Franze Kafky, je názornou ukázkou toho, že pokud se do úkolu pustí kvalitní autor, může i z tak náročné předlohy vzniknout originální a působivý román.

Atwoodová prý po oslovení neváhala ani vteřinu. Problém neměla ani s volbou titulu: o Bouři, stejně jako o umělcích, iluzích, pravdě a klamu, psala už dříve.

Když si však hru několikrát přečetla a zhlédla všechna dostupná zpracování, své lehkovážnosti se zhrozila. Jak se dá přistoupit k tématu dvanáctiletého vyhnanství postaršího kouzelníka a jeho dospívající dcery kdesi na opuštěném ostrově?

Inspiraci získala až při posledním čtení, kdy se zarazila nad posledními slovy kouzelníka Prospera. Ten prosí, aby byl "osvobozen". Ale od čeho má být osvobozen? Co je jeho vězením?

Umění a jeho zázračná moc

Každý si v sobě nese "Kus temnoty", každý má své temné stránky, a to nejen Kaliban, jemuž se tohoto přízviska v jednom z překladů hry dostalo.

Parafrázujeme-li jednu z postav - stárnoucího divadelního režiséra a herce Felixe Phillipse -, právě umění má moc pozvednout světlo a bytí z hlubin temnoty a chaosu.

Felix, dotčený zradou nejbližších spolupracovníků, kteří ho připravili o místo ředitele divadelního festivalu a následně na hodinu propustili, se dobrovolně uchyluje do vyhnanství, kde pomalu, ale jistě sklouzává na dno.

Navíc ho sužují halucinace v podobě mrtvé dcery. Šťastná náhoda mu však do cesty přivede koordinátorku vězeňských programů, která shání učitele dramatiky do místního nápravného zařízení.

Felix pochopí, že právě to je jeho poslední šance: nezáleží na prostředí ani čase, ale na umění samém, které se může prosadit i na tak nečekaném místě, jakým je vězení. Felix s vězni sehraje několik povedených adaptací Shakespearových děl.

Jeho hry mají úspěch především mezi vězni samými, vítají šanci uniknout stereotypu a v soutěži tu a tam vyhrát cigarety navíc, hlavně však oceňují Felixův inovátorský přístup a možnost zapojit se do vytváření hry.

Související

Recenze: Seriál Příběh služebnice je intimní podívaná. Spíš než systém řeší vnitřní svět hrdinky

Po dvanácti letech vyhnanství nakonec přijde Felixova chvíle. Na další z her se mají přijít podívat i Felixovi dávní nepřátelé, dnes již vysoce postavení muži. Felix volí pro další představení Bouři a začne spřádat důmyslný plán pomsty.

Podobně jako Shakespeare, jehož hra je vlastně metatextem, tedy hrou o sehrání divadelního kousku, je i celý Atwoodové román obdobným, několikanásobně postmoderně zmnoženým metatextem. 

Autorka nejenže vystavěla knihu o přípravě představení jako divadelní představení s prologem, epilogem, rozdělené do dějství a aktů (pojmenovaných pomocí nejrůznějších citátů ze hry samé), ale ještě hru v samém závěru zdvojila.

Felix využije toho, že se hra vždy natáčí a představení je již sestříhaným záznamem, vysílaným na vnitřní televizní síti. Během vysílání ansámbl s jeho nepřáteli sehraje vlastní verzi Bouře, v níž se Felix jako velký kouzelník Prospero bude moci konečně pomstít.

Síla románu tkví především v originálním přístupu Atwoodové k interpretaci textu. Divadelní režisér své zdánlivě nevzdělané svěřence úkoluje, naslouchá jejich nápadům a dokonce je nechává některé scény přetvořit k obrazu svému.

Vězeňské herce musí neustále motivovat a ukazovat jim, že i v klasice se dají najít blízké motivy. Na úplném začátku například dostanou za úkol vypsat všechny nadávky, které v textu naleznou, a později se smějí pohybovat jen v rámci nich. Režisér tím docílí nejen pečlivé práce s textem, ale určí také jasná "disciplinární" pravidla.

Neméně přínosný je i závěrečný úkol, kdy má každá ze skupinek herců vymyslet, jakým směrem by se podle nich mohl ubírat děj po skončení hry. Klíčovou otázku položila vězňům nakonec sama autorka. Bouře je mimo jiné dílem o vězení, jaká však mohou tato vězení být?

Felixovi herci jich většinu dokážou najít a správně interpretovat. Tedy až na to poslední, o němž neměli ani tušení: bez jejich pomoci by Prospero navždy zůstal na pomyslném ostrově a užíral by se pomstychtivostí. Felixovi se nadto podařilo osvobodit i jinak. Když po letech opět nalezl smysl života, dokázal se konečně rozloučit s dávno mrtvou Mirandou.

Román Kus temnoty je román o pomstě. O síle umění a literatury, ale také o tom, že nic není dané a že vždy záleží na interpretovi a posluchači, jak si příběh vyloží. I ochotnický vězeňský rap nebo disneyvíly mohou díky tomu ze Shakespeara ukázat víc než sály národních divadel. 

P. S. Rozhodně doporučuji závěrečnou poznámku překladatelky Kateřiny Klabanové. Poodhaluje mnohé o románu samém a především o náročnosti (vynikajícího) překladu.