Nečekaná nebo téměř zázračná uzdravení se bezpochyby stávají, ale ať o nich svědčí ten, kdo je zažil, píše v úvodu knihy Petr Třešňák. Novinář týdeníku Respekt se svou ženou Petrou, jež do publikace také přispěla, vychovává autistickou dceru Dorotku, nyní patnáctiletou slečnu s těžkým mentálním postižením.
Titul, který loni vydalo nakladatelství Druhé město, představuje nejspíš nejemotivnější knižní svědectví o životě s autistickým dítětem, jaké kdy v Česku vyšlo. Nyní je jedním ze tří nominovaných na cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. Laureáti budou vyhlášeni 8. června.
Petr Třešňák dopředu varuje, že příběh, který s manželkou sepsali, nenabízí řešení ani návod, jak zvládnout projevy autismu kombinovaného s mentální zaostalostí. Osobní zkušenost, schopnost sebereflexe a také jazyková obratnost výborného novináře ověnčeného například Cenou Ferdinanda Peroutky, podepřená otevřenou výpovědí jeho ženy, profesí psychoterapeutky, i tak přináší mnoho: povzbuzení pro rodiče s podobnou diagnózou svého dítěte a neobyčejně silný vhled ostatním.
Vařený dech
Je jasné, proč si Třešňák dal záležet na varovném úvodu. Při psaní myslel na matky a otce prožívající vyčerpávající zápasy nejen s nemocí, z níž se potomek nikdy neuzdraví, ale také se sebou a vlastními pochybnostmi. Navrch i s odmítavou společností.
Sám si vyzkoušel, jak je v zoufalství snadné propadnout víře v zázračnou metodu, lék či doplněk stravy, jež by mohl přinést uzdravení, nebo alespoň vymizení příznaků. K těm ve vážných případech autismu, s nímž se potýká i Dorotka, patří nespavost, neklid provázený křikem a sebepoškozování.
Třešňák vyzkoušel například autopatii, metodu "vařeného dechu", při kterém se lahvička s esencí dechu nemocného nejprve nahřeje nad plamenem a potom se prolévá stále větším množstvím destilované vody. S lehkým humorem popisuje setkání s necharismatickým léčitelem i to, jak podle jeho pokynů připravoval léčivý nápoj dceři. K žádné změně nedošlo, přesto namáhavý postup opakoval deset dní, až do vypotřebování všech zásob destilky, které předtím domů navozil.
Léčitel stál na konci dlouhé řady pokusů, při kterých Třešňákovi hledali cokoli, co by mohlo zabrat. Nechávali si posílat bylinné směsi z Amazonie, vzácné řasy z Japonska, aminokyseliny z USA. Teprve když novinář každý večer držel v koupelně desítky minut ve vzduchu nakloněný barel s vodou, kterou proléval šíleně úzkým hrdlem skleněné nádoby, cosi se změnilo. Ne s Dorotkou, ale v jeho vnímání.
"Prošel jsem údolím zklamání až na konec a znal v něm každý kámen. Stal jsem se šaškem, kterého nic nedokáže zesměšnit, dokonce ani on sám," píše Třešňák, kterému provozování autopatie pomohlo smířit dva vnitřní postoje. Skeptickou, jedovatou část svého já a tu naivní, která se najednou přestala upínat k zázrakům.
Z toho důvodu ani zpětně nepovažuje zoufalé pokusy a lpění na nich za zbytečné. I sebebláznivější hledání mu pomáhalo zvládat život s autismem, který Dorotce bránil cokoli se učit, dokonce i základní komunikaci.
Přivázaná k posteli
Z dalších stránek je patrné, že ani oficiální nabídka rodině nepřinesla kýženou pomoc. Lékaři disponují pouze tlumicími léky se silnými vedlejšími účinky, sociální podpora je minimální, institucí, které by pečujícím rodičům mohly odlehčit, existuje mizivé množství a jsou přetížené. Ještě jsou tu psychiatrické léčebny, kterých se ovšem Třešňákovi hrozili.
Kolem sedmého roku věku se Dorotka propadla do psychické krize. Neustálé a zhoršující se záchvaty spojené s nespavostí a sebepoškozováním přivedly vyčerpané rodiče k rozhodnutí zavolat záchranku. Dorotka skončila v bohnické psychiatrické léčebně přikurtovaná k posteli a se silnou dávkou antipsychotik v těle.
Souběžně s vývojem Dorotčiny nemoci autoři popisují vlastní zápasení s naplňováním rodičovství. Píší o pocitech selhávání, studu a bezmoci. "Stáváme se nepříjemně křehkými, vydanými na pospas systému, o jehož kvalitě máme předem pochybnosti," píše autor, podle kterého se každý rodič postiženého dítěte cítí jako v zemi nechtěných. "Budou se vás štítit. Jste připomínkou toho, že život se může ošklivě zvrtnout."
V jedné kapitole Petr Třešňák líčí, jak při psaní reportáže o posttraumatickém syndromu paní, která přežila vlakové neštěstí ve Studénce, našel podobnost se sebou. Když mu žena líčila, jak ji zvuk mačkaného plechu nebo skřípání brzd i po letech způsobuje paralýzu celého těla, uvědomil si, že také on má jeden zvuk, který mu pokaždé sevře útroby: pleskání kůže o kůži. Dokonce i potlesk v divadle je mu nepříjemný.
Pleskání je totiž zvuk, který jej probouzí ze spaní, když Dorotku ve vedlejším pokoji přepadne záchvat. Dívka se při něm surově bije do tváře. Jsou věty, při kterých čtenáři zatrne. Cítí se blízko. Autorům se v knize podařilo vzbudit víc než soucit. Je to blízkost a snad i láska k jejich dceři, o které mluví s nemizící něhou.
Záchranná síť
Když ji přivezou z psychiatrické léčebny domů, začíná největší zápas. Pokud se jim nepodaří sice uklidněnou, ale léky předávkovanou dceru stabilizovat natolik, aby byla znovu přijata do speciální školky v Praze, zbývají jen dvě možnosti: manželka zůstane s Dorotkou doma, vzdá se práce a bude jen otázkou času, než jí dojdou síly a zhroutí se. Nebo dceru pohltí dlouhodobá léčebna pro nejtěžší případy kdesi na jihu Čech.
"Dorotku nezvládali lidé ani instituce, odstředivá síla jejího postižení ji znovu a znovu dostávala na okraj," vzpomíná Petra Třešňáková na dobu, kdy se dceru snažili za každou cenu udržet v "normálním světě". Dopadlo to dobře. Rodičům se podařilo zorganizovat záchrannou síť asistentek, které se střídaly u dívky ve školce, jež také vyšla vstříc.
Jako sladký happy end zní věta, kterou rodiče po čase uslyšeli: "Vadilo by vám, kdybych si Dorotku vzala na víkend k nám domů?" zeptala se jedna z asistentek a v jejích slovech prý nebyl ani náznak sebeobětování. S podobným nápadem přišel ještě jeden rodinný kamarád a Třešňákovi si uvědomili, že nejen jim přináší společnost autistické dívky vedle permanentní péče i obohacení. "Dorotka je čarodějka, bytost s mimořádným potenciálem, která neúprosně rozbíjí zatuhlé představy o tom, jak věci mají být, aby pak letmými gesty demonstrovala, jaké v čiré bezprostřednosti doopravdy jsou," píše její otec.
Život s Dorotkou přivedl její rodiče i ke spiritualitě. Třešňák se cítí být člověkem, "kterého osud poslal na cestu, kde před Bohem nebylo vyhnutí". V poutavých kapitolách oba autoři líčí indiánské rituály, které jim pomohly zažít stav rovnováhy a harmonie. Naučili se také modlit. "Vnímám to mnohem víc jako nástroj smíření s tím, co je, než požadavek na to, co by být mělo," píše novinář, který si po rituálu navažského medicinmana uvědomil, že nedostal to, co žádal, ale co potřeboval.
Na konci knihy, kterou začal psát před šesti lety a dokončil ji loni, je situace rodiny stabilizovaná. Čtyři odpoledne v týdnu přicházejí o Dorotku pečovat asistentky, každý druhý týden dívka jezdí na "odlehčovací víkend" mimo domov. S financováním pomáhají nadace a dobrovolníci. Třešňákovi tak využívají sociální služby "tvrdě vybojované rodičovskými aktivisty", ke kterým se v posledních letech připojili: založili spolek Děti úplňku, podporující i další rodiny, v nichž žijí děti s autismem.
Kniha
Petr Třešňák, Petra Třešňáková: Zvuky probouzení
Nakladatelství Druhé město 2020, 296 stran, 349 korun.
