Začátkem října budou ulice okolo českého Senátu poseté plakáty nabádajícími, které politiky zvolit do horní komory parlamentu. A z ní ve stejné době zazní řeč, která v 90. letech minulého století vystihla pocit generace, jíž přišlo, že žádnou volbu nemá.
"Zvol si život. Zvol si splácení hypotéky, zvol si pračku, zvol si auto, zvol si vysedávání na gauči," vypočítával hrdina nejprve knihy a posléze také filmu Trainspotting, pětadvacetiletý mladík Renton, jenž tento předvídatelný, kariérní, řekněme konzumní život "nevolil".
Plakáty s přepisem Rentonova monologu šly na odbyt po tisících. A nehynoucí popularita Trainspottingu - vloni se dočkal filmového pokračování a tento týden nakladatelství Argo vydalo dotisk knihy - dokazuje, že dnes se s tou řečí ztotožňuje další generace. Také tu začátkem října v českém Senátu osloví autor knihy, skotský literát Irvine Welsh.
Do metropole přijede na čtyři dny coby hlavní host Festivalu spisovatelů Praha. Kromě dvou večerů v Senátu navštíví Dejvické divadlo, kde zhlédne inscenaci hry Ucpanej systém na motivy svých povídek.
"Irvine Welsh byl naším hostem před patnácti lety a Prahu si oblíbil. Od té doby ho lákáme zpět," vysvětluje prezident festivalu, americký básník Michael March.
V ruce právě třímá tlustou archivní složku s novinovými výstřižky z roku 2003, kdy byl partnerem jeho festivalu britský list Guardian. Pozvánku na Welshovo tehdejší pražské vystoupení otiskl na titulní straně.
Aby ne, vždyť Welsh byl na vrcholu popularity. V Praze hovořil o tom, jak jeho knihu čtou narkomani i vyléčení lidé, jaký je o ni zájem ve vězeňských knihovnách nebo že jde o "nejčastěji kradený román" v Anglii. Zároveň se ale autorsky vypořádával s tím, že cokoliv napíše, vždy to bude srovnáváno s Trainspottingem.
Dnes, o patnáct let později, jako by se s dědictvím smířil. Přistoupil na hru - píše, co lid žádá, a tak nedávno dokončil již páté volné pokračování svého nejpopulárnějšího díla.
"Welsh je nesmírně pracovitý. Vytváří divadelní hry, scénáře, filmy. Mnoho autorů vydalo jeden úspěšný román a pak zmizelo, kdežto Welsh je čím dál známější," míní prezident pražského festivalu March.
Co byl tedy Trainspotting? Doslova "sledování vlaků a zaznamenávání počtu vagonů", přeneseně jakákoliv pomíjivá, banální činnost. Ve stejnojmenném románu Irvina Welshe je to ovšem také metafora odvozená od narkomanů, kteří na předměstí skotského Edinburghu v polovině 80. let chodili píchat si dávky k opuštěnému nádraží.
Věkem jsou to ještě děti, tváře poseté beďary, avšak způsobem života už delikventi, násilníci. Trochu kradou, v obchodech, knihkupectvích, kabátech svých domácích, a hromotluk Begbie občas "udělá" i nějaké to zlatnictví.
Žijí ze sociálních dávek, drceni chudobou, nezaměstnaností, virem HIV. "Řádným životem" opovrhují, upřednostňují podsvětí, stýkají se spíš z nutnosti, než že by byli kdovíjací kamarádi. A většina je závislá na heroinu.
K hrdinům Trainspottingu těžko cítit sympatie, když se neustále jen rvou, zvrací, souloží, močí si do piva, žebrákům vyrážejí kelímky s penězi a násilník Begbie klidně vztáhne ruku i na svou těhotnou dívku. Snad jediné z postav čtenář tak nějak nadržuje, Rentonovi - ale proč? Že v něm tuší nenaplněný potenciál, šanci na spásu? Že Renton kdysi studoval na univerzitě, než vyhodil stipendium za drogy a prostitutky? Že jediný má předpoklady se z té bídy vysekat?
Není žádný sympaťák: celé dny prosedí v temné cimře u videokazet s Jean-Claudem Van Dammem nebo Chuckem Norrisem. Dokud je na heroinu, o svět se nestará, stačí mu stříkačka, jehla, lžíce, svíčka, zapalovač, balíček s práškem. "Věci se potom zdaj bejt tak ňák skutečnější. Život je nudnej a zbytečnej," dí Renton.
O známých smýšlí s ohledem na to, jestli je nebude potřebovat kvůli další dávce. Peníze získává podvody, je členem syndikátu, který po celé Británii švindluje s příspěvky pro nezaměstnané - Renton je pobírá na pěti adresách zároveň.
Přesto jako jediný z protagonistů Trainspottingu občas projeví sebereflexi. "Já nevěděl, co se svým životem provádím. Mám v tom bordel," svěřuje se v jednu chvíli. Matku vidět nechce, "miluju ji tak moc, že nechci, aby měla syna, jako jsem já", uvažuje jindy.
Rentonova touha zbavit se závislosti na drogách je jediným hnacím motorem zhruba třísetpadesátistránkové prózy. Dodnes panují rozpory, zda ji lze označit za román, neboť Trainspotting tvoří sedm oddílů rozdělených na krátké epizody, často historky či vtipy. Chaoticky je na střídačku vyprávějí podobně chaoticky žijící feťáci, psychopati či podvodníci - tady forma odpovídá obsahu.
Ve vypravěčích se čtenář zprvu ztrácí, než je začne rozlišovat podle jazyka. Takřka každá z postav mluví osobitým argotem z "Ediny", tedy Edinburghu. Do češtiny tu slangovou změť koncem 90. let obdivuhodně převedl tehdejší student anglistiky a dnes novinář Ondřej Formánek za pomoci irského expata Johna Comera.
Po jazykové stránce je Trainspotting ohromující, prudce originální, zvláštně poetický. Každý vypravěč jako by měl vlastní rytmus, tok řeči. Dodnes o tom vznikají odborné práce - a většina použití hantýrky vnímá jako záměrnou provokaci Skota Welshe vůči románům v tradiční spisovné angličtině.
Autor své protagonisty neoslavuje ani neodsuzuje. Nechává na čtenáři, aby si přebral, zda jsou to lidé zahnaní do kouta ekonomickou situací - politikou tehdejší premiérky Margaret Thatcherové rozkládající takzvaný sociální stát a zavírající ztrátové skotské doly -, nebo jestli se o vyhlídky na budoucnost připravili vlastní blbostí.
Doba nicméně byla překotná, prudce spotřební, individualistická, prosadil se jen ten, kdo nebral ohled na ostatní - tak mnozí vykládají závěrečnou epizodu Trainspottingu, v níž Renton přece jenom "zvolí život", avšak kamarády drsně podrazí.
Trainspottingu, v angličtině vydanému roku 1993, pomohla nejprve přízeň mladých čtenářů a následně kontroverze, když se proti knize údajně postavili porotci Bookerovy ceny. Pak ji kritizoval americký kandidát na prezidenta, republikán Bob Dole.
Irvine Welsh v Praze
◼ Skotský autor 3. října v Dejvickém divadlu uvede inscenaci hry Ucpanej systém, která vznikla na motivy jeho povídek a získala Cenu Alfréda Radoka.
◼ 5. října bude Welshovi věnován samostatný večer Festivalu spisovatelů Praha v českém Senátu.
◼ 6. října se autor tamtéž zúčastní debaty na téma Živé zlo.
Postupně Trainspotting pronikl do popkultury, časopisů, divadel, až z něj celosvětový hit udělala filmová adaptace režiséra Dannyho Boylea s hercem Ewanem McGregorem v hlavní roli. Některé poklesky hrdinů zjemnila, pár mrtvol vynechala, zaměřila se víc na drogy než situaci ve Skotsku. Na devadesátiminutové ploše nemohla jít do takové hloubky, jako když román rozebíral Rentonovu minulost, psychiku, bisexualitu, vztah s bratry a rodiči nebo rozpolcenost vůči rodné zemi.
Zato film účinně pracoval s muzikou - od úvodní písně Iggyho Popa Lust for Life po závěrečný techno hit Born Slippy od dua Underworld.
Od vydání Trainspottingu uplynulo čtvrtstoletí, ale jeho hrdinové jsou tu stále. Irvine Welsh je na začátku tisíciletí oživil v románu nazvaném Lepidlo, naplno pak v próze Porno, kde se stejně snadno jako dříve heroin "konzumuje" a především natáčí pornografie - volně na motivy této knihy vloni opět Danny Boyle natočil filmové pokračování T2 Trainspotting.
To, co z mladých mužů udělalo sígry, se Irvine Welsh s větším důrazem na politiku pokusil rozkrýt v próze Heráci. Zde mladý Renton prvně okusí heroin poté, co jej na demonstraci proti baronce Thatcherové a za práva horníků zmlátí policisté.
Osudy násilníka Begbieho, nyní žijícího v Americe, rozvádí román, který pod názvem Umělec na ostří nože vyjde česky letos na podzim. A zatím naposledy protagonisté Trainspottingu účinkují v knize Dead Men’s Trousers, která se na pultech anglických knihkupectví objevila teprve včera.
Na jejím začátku se Renton setkává s Begbiem a zjišťuje, že mu závidí. Před čtvrtstoletím si Renton "zvolil život", nechal drogy drogami, dospěl a vkročil do světa, jenž těm řádně pracujícím, řádně se chovajícím sliboval naplnění a spokojenost. Teď znovu přemítá, jestli našel, co hledal.
Pro čtenáře dobrá zpráva - dokud bude mít Renton nad čím pochybovat, Irvine Welsh má o čem psát.
