Pretoria - Ve věku 90 let zemřela jihoafrická spisovatelka Nadine Gordimerová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 1991.
Jedna z nejvlivnějších odpůrkyň někdejší politiky rasové segregace v JAR zemřela v neděli večer ve spánku ve svém domě v Johannesburgu obklopena svými dětmi, oznámila její rodina.
Hlavním tématem tvorby prozaičky je vývoj sociální a rasové problematiky v Jižní Africe. Sama pocházela z bělošské střední vrstvy. Její otec byl židovský klenotník pocházející z Litvy, její matka byla britského původu.
Kvůli tomu, že se zabývala i tématem apartheidu, byla některá z jejích děl v JAR určitou dobu zakázána.
Už na počátku své tvorby si rozdílné životní podmínky lidí různých barev kůže neuvědomovala. Její otec pocházel z Litvy, kde jako židovské dítě nemohl chodit do školy, a matka z anglické židovské rodiny patřící do střední třídy. "Moji rodiče nebyli nijak přecitlivělí vůči rasovým předsudkům. Otec měl dokonce k černochům pohrdavý vztah," vzpomínala později. Vychodila klášterní školu a rok strávila na Witwaterstrandské univerzitě v Johannesburgu.
Věcí, které se děly kolem ní, si začala všímat kolem čtrnáctého roku života - poté, co si přečetla Džungli amerického socialisty Uptona Sinclaira. Místo svého narození a dětství, důlní město Springs poblíž Johannesburgu, zobrazila ve svém prvním románu - The Lying Days (1953). V 60. letech minulého století, kdy se po vyhlášení JAR poměry v zemi zostřily, analyzovala nespravedlivé zákony i mezilidské vztahy v románech Occasion for Loving (1963) či The Late Bourgeois World (1966). V dalších dvou dekádách vynikl její román The Conservationist, za který získala v roce 1974 britskou Bookerovu cenu.
Gordimerová jako bílá Jihoafričanka cítila, že se musí omlouvat za to, co v její vlasti napáchala generace jejích rodičů a omlouvala se nejen svými knihami, ale i svými otevřenými občanskými postoji. Ve svých knihách se uměla vžít do role dítěte, muže, starce i černocha. Za svůj příspěvek k humanitě byla oceněna v roce 1991 Nobelovou cenou. Do konce apartheidu v její vlasti v té době zbývaly ještě necelé tři roky.
Navzdory otevřenosti, se kterou rasismus ve své zemi zobrazovala, i tomu, že tři její knihy byly cenzurou v zemi zakázány, tvrdila, že na vývoj v zemi velký vliv mít nemohla. "Není tomu tak dávno, co černí vůbec neměli přístup k dobře vybaveným knihovnám. Kromě toho asi polovina bílých mluví jen afrikánsky," řekla v jednom rozhovoru.
Jejím cílem bylo v první řadě jasně a zřetelně informovat zahraničí o tom, co znamená apartheid pro lidi, kteří v něm musí žít. Jako čerstvá laureátka Nobelovy ceny doufala, že brzy rozruch utichne a ona začne zase v klidu psát. Stranou veřejného zájmu přitom nikdy nebyla.
Od 60. let posbírala řadu mezinárodních cen, 15 čestných doktorátů, spoluzakládala Kongres jihoafrických spisovatelů, byla viceprezidentkou Mezinárodního sdružení PEN-klubů a byla velvyslankyní dobré vůle pro potírání chudoby při Programu OSN pro rozvoj (UNDP).
Za svého života se snažila angažovat také politicky. Jako jedna z mála bělochů vlastnila i legitimaci černošského Afrického národního kongresu (ANC). Přesto tvrdila, že do politiky ji nevtáhly ideje, nýbrž přátelství s mnoha černými lidmi. Jedním z jejích blízkých přátel byl i bývalý prezident JAR Nelson Mandela.
V březnu 2004 zahajovala v Praze Festival spisovatelů a česky vyšly například její povídky Pátkova šlépěj či román Poutníci.
