"Skutečnost není nikdy nic jiného než bezprostřední okamžik. Minulost a budoucnost jsou z každé strany tohoto bodu jen soubory představ," říkal rodák ze švýcarského kantonu Vaud, který věřil, že "jsme skuteční jen v setkání s přítomností". Podobně jako dnes již nežijící Yves Bonnefoy byl označován za autory vracející se k lyrismu.
Jaccottet strávil mládí ve Švýcarsku, vystudoval na Univerzitě v Lausanne. Od roku 1945 psal ve francouzštině. Když osm let nato debutoval sbírkou L'Effraie (Sýček), žil už na jihofrancouzském venkově v městečku Grignan.
"Zůstat ve Švýcarsku znamenalo odsoudit se k učitelství, které mě nelákalo a které se mi zdálo jen obtížně slučitelné s básnickou prací," vysvětlil roku 1998 v rozhovoru pro Lidové noviny, proč po studiích odjel do Paříže.
Když pak poznal svou budoucí ženu, malířku, rozhodli se usadit na francouzském jihu. "Většina mých knih vypovídá lépe, než bych to dokázal já sám třemi slovy, jak podstatným darem pro mne byla tato místa," řekl o Grignanu.
Po většinu života se Jaccottet živil jako překladatel, frankofonním čtenářům zpřístupnil díla Rainera Marii Rilkeho, Friedricha Hölderlina nebo Thomase Manna. Do francouzštiny převedl také Homérovu Odysseu anebo práce Jana Skácela. S ním se před jeho smrtí osobně setkal v Itálii, kde moravský básník roku 1989 obdržel Petrarcovu cenu.
"Ten neobyčejně prostý tón, tedy zdánlivě, mne neobyčejně zasáhl: jako cosi dnes nesmírně vzácného," řekl Jaccottet o Skácelově poezii. "Drsná pokora tohoto muže, poznamenaného zkouškami osudu, potvrdila pocit pravdy, který plynul z jeho poezie," shrnul dojem ze setkání se Skácelem.
Čeští čtenáři se s Jaccottetovou tvorbou poprvé setkali krátce nato, roku 1990 v antologii francouzské poezie druhé poloviny 20. století nazvané Maximum poezie. V českém překladu Jiřího Pelána s Jiřím Pecharem pak vyšel průřez Jaccottetovým dílem nazvaný Myšlenky pod mraky a jiné básně. Autor ho koncem 90. let minulého století osobně představil v Praze.
Z jeho pozdního období Lucie Koryntová přeložila sbírky Sešit zeleně a Po mnoha letech. V nich poezii prokládají zápisky o autorech jako Dante, malířích typu Botticelliho nebo skladatelích jako Henry Purcell, kterému Švýcar některé básně věnoval.
"Není to jediná ani primární funkce poezie a existují jistě i skvělé básnické knihy, z nichž celý člověk snadno onemocní, leč čas od času se vynoří i básnická kniha, jejíž četba léčí, hojí, nadnáší," napsal o Sešitu zeleně po mnoha letech v literárním časopisu Tvar básník Adam Borzič, podle nějž Jaccottet zapisoval zejména zjitřené prožitky přírody, zachycoval její proměny i vlastní jemné reflexe. "Jsem hluboce přesvědčen, že jeho dílo by se nemělo prodávat v knihkupectví, ale rovnou v lékárnách," konstatoval Borzič.
Právě ze Sešitu zeleně před lety vyrobil literárně-hudební pásmo Český rozhlas Vltava. Podle něj v autorově poezii vykrystalizovala "subtilní poetika tichého, ale vytrvalého lyrického hlasu, usilujícího vyvažovat konečné a nekonečné, pomíjivé a nepomíjivé".
K určujícím znakům Jaccottetovy tvorby patřila pozornost upřená k viditelnému světu, materiálnosti věcí nebo otevřenost vůči prchavým okamžikům. Kromě poezie nebo poezie v próze psal také krátké básnické záznamy a haiku.
Naposledy Jaccottetovu poezii vloni na jaře otiskl opět časopis Tvar. K dalším autorovým významným sbírkám, které na český překlad dosud čekají, patří Nevědomý z 50. let nebo V zimním světle ze 70. let.
Philippe Jaccottet byl jedním ze tří básníků, společně s Reném Charem a Saint-Johnem Persem, kteří ještě za svého života publikovali v prestižní kolekci francouzských klasiků Pléiade vydavatelství Gallimard.
