85 let se dožívá Zdena Salivarová. Díky ní česká literatura přežila dvacet let tmy

Daniel Konrád Daniel Konrád
21. 10. 2018 14:46
Jubileum tuto neděli slaví Zdena Salivarová-Škvorecká, autorka silných próz z komunistického Československa, a zároveň ředitelka, redaktorka, tiskařka i expedientka slavného Sixty-Eight Publishers.
Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým roku 2004 při návštěvě Česka.
Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým roku 2004 při návštěvě Česka. | Foto: ČTK

Daleko za oceánem, ve čtvrti houpacích křesel na verandách a domů z červených cihel, v těch "Torontovičkách nad Ontárijkou", jak s manželem Josefem Škvoreckým kdysi počeštila svůj exilový domov, se dnes probudí Zdena Salivarová, zapálí si cigaretu, a kdyby si chtěla zkrátit pohoršlivou matematiku, může si pomyslet: "Hm! Kouřím teprve sedmdesátým rokem!"

Návštěva Prahy, 1992.
Návštěva Prahy, 1992. | Foto: ČTK

Představivost se tomu vzpírá. Dnes se pětaosmdesáti let dožívá dáma, jež kdysi pravila, že se "ani nechce vidět, až mi bude sedmdesát, jestli mi kdy bude". Bylo to krátce po sametové revoluci, v době triumfálního návratu Škvoreckých do Československa. Na dobových záběrech paní Zdena dojetím namáhá oči. "Nebreč, nemáš proč," objímá se po dvaadvaceti letech se sestrou. A později, na besedě: "Jsem šťastná, že jsme se sem dostali zpátky, my jsme v to vůbec nedoufali. Žili jsme tam jako odstrčení, vykopnutí trosečníci." Tehdy jim Václav Havel kolem krku uvázal dlouhou stuhu s Řádem bílého lva, za to, že svou prací "nejen udrželi kontinuitu české literatury", ale přímo "pomohli duchovnímu přežití národa". A ještě dál šel Milan Kundera. "Zdeničko a Pepíku: nikdo neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva," napsal. Oba samozřejmě chválili to, čemu Salivarová v Kanadě zasvětila největší část života: exilovému nakladatelství Sixty-Eight Publishers.

S Josefem Škvoreckým, svoji od roku 1958, odjeli krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy ještě legálně, na pozvání kalifornské univerzity, a za hranicemi se rozhodli zůstat, teprve když jim komunistický režim neprodloužil výjezdní doložku. Necelé dva roky nato v Kanadě usínají v nezařízeném bytě, na darované matraci, a lámou si hlavu, jak publikovat Škvoreckého román Tankový prapor. Salivarová v noci probudí manžela. "Co je?" - "Vydáme to sami!" - "Co?" - "Tankovej prapor!" - "Neblbni," řekne Škvorecký a zase usne.

Bohudík "blbnout" nepřestala, a pak následovalo už jen četné sténání, když začaly chodit první účty. Sténání se konalo na podzim 1971, vyústilo vydáním Tankového praporu a s ním počala historie exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V následujících dekádách takto Škvorečtí publikovali 224 knih, jež by v komunistickém Československu nikdy nevyšly, často rukopisů, které zachránili před zabavením či zapomněním: romány Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka či Arnošta Lustiga, sbírky Ivana Blatného, díla Ferdinanda Peroutky, vzpomínky Václava Černého, Lídy Baarové či Adiny Mandlové, prózy jejich velkého objevu Jana Nováka a desítky dalších.

Sixty-Eight Publishers se stalo životním dílem Salivarové, a byla na ně dlouho sama: vyřizovala objednávky, platby, korespondence, četla rukopisy, sázela, připravovala knihy do tiskárny, dělala korektury, nakonec na poštu ještě vozila těžké pytle s knihami. Od profesionálního grafika odkoukala, co potřebovala, a tak vytvářela obálky i grafickou úpravu, podepisujíc se z legrace tu jako Držmíšková, jindy coby Cabicarová.

Vybudovala kartotéku odběratelů, po světě rozesetých českých emigrantů, kteří si knihy dopředu objednávali z katalogu nakladatelství, a tak byly mnohé tituly zaplaceny, ještě než šly do tisku. Přesto manželé počítali každou penny: na provoz nakladatelství padl Škvoreckého univerzitní plat i honoráře za jeho knihy publikované na Západě. Žádné "swimming pooly, chaty či rezidence v nejlepší čtvrti Toronta", jak později konstatovala Salivarová, co tomu padlo za oběť. Místo vlastního pohodlí vše dali české literatuře.

Až později se Sixty-Eight Publishers proměnilo v neziskovou organizaci, která mohla přijímat dary od mecenášů typu Miloše Formana a zaměstnat sekretářku či příležitostné písařky. Až později také založili firmu Prague Typesetting, kdy na vlastním sazečském stroji s diakritickými znaménky tiskli na zakázku, co žádala polská, ruská či ukrajinská diaspora: plakáty, vizitky, dokonce srbské exilové noviny. Rodinný přítel Lubomír Dorůžka vzpomínal, že když ředitel nějaké renomované edice dorazil na honosnou adresu Prague Typesetting, otevřít mu přišla paní, jejíž úbor i ruce nesly stopy tiskařské černě. "Když mám tiskací dny, jsem špinavá až za ušima a nemůžu do společnosti dělat dámu a paní univerzitní profesorovou," vzpomínala Salivarová.

V Torontu, 80. léta.
V Torontu, 80. léta. | Foto: Art-servis

Ta však nakladatelství obětovala ještě něco: vlastní autorskou dráhu, a k té vedla cesta nesnadným dětstvím v Praze. Otec Salivarové byl sociální demokrat, chudý synek, který se ve 30. letech navzdory světové hospodářské krizi vypracoval v relativně úspěšného nakladatele a knihkupce, aby po únoru 1948, označen za "vykořisťovatele dělnické třídy", přišel o vše, podnik i byt na Pařížské třídě. Otec skončil ve vězení a později emigroval, bratr Salivarové byl za převod kamarádů přes pohraničí poslán na deset let do uranových dolů.

Salivarová tak dospívala v nuzném pavlačovém bytě v Karlíně, bez záchoda i koupelny, odmalička neprávem "buržoazní dcerunka", neustále kýmsi souzená a kádrovaná, připravená o možnost studovat. Muzikální a talentovaná, nastoupila však začátkem 50. let do Československého souboru písní a tanců, a z platu ve "Stáťasu" živila maminku, sestru i sebe. Až v 60. letech pak účinkovala v Laterně Magice nebo divadle Paravan, nakrátko se stala členkou vokálního kvarteta, jako herečka se mihla v důležitých filmech české nové vlny: Farářově konci nebo O slavnosti a hostech.

Před invazí vojsk Varšavské smlouvy ještě načala studia scenáristiky a dramaturgie na FAMU, jakkoliv už o deset let starší než spolužáci, a svému tamnímu oblíbenému profesorovi Milanu Kunderovi odpověděla na jeho Směšné lásky vlastní povídkovou sbírkou Pánská jízda. "Vždy jsem měla na psaní svědivou ruku," svěřila se později novináři Karlu Hvížďalovi, jak v těžkých chvílích začínala psát nejprve básně, "dost uhozené", později deník a nakonec povídky, "první v tramvaji, druhou v šatně v divadle".

Dnes je Salivarová spojená zejména se dvěma velkými prózami. Román Honzlová psala na počátku emigrace, odříznutá od domova, "ale stále v něm, jako bych si na tom papíře chtěla vydupat Prahu zpátky", vzpomínala. Vrcholně literární, přitom až lidsky prožitá próza pojednává o zaměstnankyni souboru písní a tanců, jež z kádrových důvodů nesmí na turné a čelí na jedné straně udavačské funkcionářské fuchtli, na straně druhé nesetřesitelnému estébákovi.

Roku 1991 při návštěvě Československa.
Roku 1991 při návštěvě Československa. | Foto: ČTK

Je to otřesně věrohodné svědectví o mravní bídě totalitních 50. let. Členové souboru na sebe udávají první poslední, vzájemně se navrhují na převýchovu, když jeden něco řekne, druhý hned uvažuje, jak se od toho distancovat pro případ, že by v místnosti byl odposlech. Člověk se krčí pod okny, aby ho neviděli z protějšího. Ze zapsaných lží se v lejstrech stávají úřední dokumenty, soudružky se na výborech zpovídají za své kosmopolitní účesy a přísahají věrnost Stalinovi. Otcové je k osmnáctým narozeninám zapisují do strany. A každý hlustvisihák má pocit, že řídí svět.

Honzlová, totální oběť, je v tom všem ostrůvek lidství. "Kdo jenom sepsal tenhle hanopis? Kdo mě tak strašlivě nenáviděl, že byl schopen vymyslet si takové nehoráznosti?" uvažuje, než dostane předvolání do Bartolomějské. "Sakra. Dneska v pět. Bylo mi hůř než před maturitou," zoufá si pak, načež ji uvnitř brutálně vydírají, dusí a nutí podepsat spolupráci. "Co když mluví pravdu a vážně mě chce vytáhnout z průšvihu?" uvažuje Honzlová nad estébáckou nabídkou, v knize zachycenou se vší ďábelskou dvojznačností a dilematy, které v lidech vzbuzovala.

Hrdinku z "rodiny třídního nepřítele" pak Zdena Salivarová vytvořila znovu v 70. letech v novele Nebe, peklo, ráj, politicky promyšlené "love story" o pražské dívce ze sociálnědemokratické rodiny a jejím krátkém románku s lotyšským basketbalistou. Ani tady nechybí hrůzná postava kariérní komunistky, "pokrokové matinky" připravené obětovat jakýkoliv ideál pro vlastní prospěch, horem dolem uplácející všechny kolem, řídící se hesly jako "nejlepší je cesta nejmenšího odporu" nebo "kdo maže, ten jede".

Pozorná studentka scenáristiky Salivarová zde nejprve načrtne ohromující expozici, aby pak na malé ploše novely rozvila všechny postavy - holky zažijí první lásky a vystřízliví, teta prospěchářka začne ironií osudu adorovat kapitalistu, zaťatá "socdem" babička se vypravuje na sovětské velvyslanectví, kde soudruhům věší bulíky na nos. A uprostřed toho všeho stojí hrdinka, zase úplně obyčejná holka, která by především potřebovala "nabalit" nějakého kluka, od kamarádek vyzvídá, "jaký to je, když se dva spolu to", tedy milují, která tak pochopitelně lidsky na večírku závidí prominentním dcerám. Nakonec zažije rychlou, horkou mladickou lásku, popsanou se vší barevností, elánem, zatajenými dechy, erotickým pnutím a mileneckými promluvami, jakož i úžasnou politickou ironií.

Zdena Salivarová začátkem října 2018 v Torontu.
Zdena Salivarová začátkem října 2018 v Torontu. | Foto: Alena Přibáňová

Tuto novelu už Zdena Salivarová v 70. letech psala s námahou, celá nespokojená prý muchlala a vyhazovala stránky, aby je vlídný Škvorecký po návratu z práce zase lovil z koše a utěšoval: "Co blázníš, to bude pěkný…" Pak už se rozjelo nakladatelství, na další psaní nebyl čas, a prozaicky se Zdena Salivarová přihlásila zatím naposledy roku 1994, románem v dopisech Hnůj země o posrpnových emigrantech. Později už jen detektivkami pro radost psanými s manželem.

Dnes, po úmrtích Škvoreckého i bratra Lumíra, žije v ústraní, komunikuje sporadicky, zprávy o tom, že by psala něco nového, nepodává. Literární historikové Alena a Michal Přibáňovi ji počátkem října v Torontu navštívili a našli prý v dobré náladě, plnou vzpomínek, elánu a chuti na milovaný tabák. Třeba ji potěší, že na ni dnes v Praze vzpomínají: jako na dámu, která prací v Sixty-Eight Publishers přispěla k tomu, že česká literatura přežila dvacet let tmy, a jejíž Honzlová, dávno součást povinné četby, dnes vzrušuje a oslovuje komunismem už nedotčené generace čtenářů.

 

Právě se děje

Další zprávy