Zákaz zrcadel a nos jako umění. Kniha líčí nevšední příběh otce plastické chirurgie

Ročně se ve světě provádějí miliony chirurgických operací obličeje a jejich počet stále roste. Většinu z nich dnes tvoří estetické zákroky, zatímco menší část představují rekonstrukční operace, jejichž cílem je obnovit podobu a funkci obličeje po úrazech, nádorech nebo vrozených vadách. Plastická chirurgie přitom vznikla především jako snaha pomáhat lidem zohyzděným válkami či nemocemi. O tom, za jakých podmínek tento obor vznikal, a o muži, který se o to nejvíce zasloužil, Haroldu Gilliesovi (1882–1960), pojednává kniha Zachránce tváří: Harold Gillies a zrod moderní plastické chirurgie. V překladu Barbory Chrudinové ji vydala Paseka. Její autorkou je Lindsey Fitzharrisová (1982), odbornice na dějiny vědy a lékařství, která se věnuje popularizaci vědy. 

Text čtenáře zve do zákopů první světové války, kde vojáci umírali, ale také byli mrzačeni, přicházeli o ruce a nohy. Asi 280 000 mužů z tohoto válečného konfliktu vyšlo podle autorky s deformovanou či zcela zničenou tváří. Na rozdíl od svých druhů s amputovanými končetinami nebyli takto znetvoření muži nutně vnímáni jako hrdinové. Zatímco na bezruké invalidy okolí někdy pohlíželo i se soucitem a respektem, člověk se zmrzačenou tváří dlouhodobě vzbuzoval ošklivost a odpor: „Deformace obličeje se celá staletí pokládala za viditelné znamení morálního a duševního úpadku.“ Znetvoření s sebou neslo takové stigma, že například Napoleonovi vojáci své spolubojovníky s devastujícím obličejovým zraněním „ze soucitu“ někdy raději zabili, než aby jejich kamarádi museli snášet útrapy, které by je čekaly po návratu domů. Byli při tom vedeni přesvědčením, že zohyzdění je „osud horší než smrt“.  

Přitom už dříve se objevovaly pokusy obličej zrekonstruovat. Fitzharrisová rekapituluje, že třeba astronom Tycho Brahe nosil mosaznou náhradu nosu, o jehož část přišel při šermířském souboji v roce 1566. O století později referoval niozozemský chirurg Job van Meekeren o případu, kdy jistý lékař implantoval zraněnému vojákovi do lebky fragment psí kosti. Církev tento chirurgický zákrok odsoudila jako „nekřesťanský“ a vojáka exkomunikovala. Když vyobcovaný pacient požadoval, aby mu byla kost z hlavy zase odstraněna, operatér zjistil, že štěp mezitím obrostla pacientova vlastní kost, takže už se nedá vyjmout. 

Chirurgové, nebo umělci? 

K významnému posunu v řešení těchto problémů došlo v okamžiku, kdy Brit Harold Gillies, původně otorinolaryngolog a po celý život náruživý hráč golfu, se svými spolupracovníky vyvinul nové operační postupy, které umožňovaly obnovit nejen vzhled, ale i funkci obličeje. Svoji operatérskou praxi rozvíjel ve specializované nemocnici, na jejímž vzniku se zásadně podílel. 

Kniha se nevyhýbá mnohdy odpudivým a děsivým detailům, které popisují, v jakém stavu se k lékaři zranění vojáci dostávali. Ale líčí i následnou mravenčí práci, kdy pomocí štěpů kostí, chrupavek i kůže z jiných částí těla Gillies nebo jeho kolegové obličej znovu vymodelovali. V tomto smyslu měly jejich operace i nezanedbatelný umělecký rozměr: „Stejně jako malíři měl i každý z chirurgů svůj jedinečný styl.“ Zakrátko se tak dalo poznat, který nos zrekonstruoval Gillies a který třeba jeho kolega, původně zubní chirurg Henry Percy Pickerill. 

Gillies vzpomínal, že jejich operatérské pokusy byly na odděleních neustále na očích, takže jejich výsledky nehodnotili jen pacienti, ale i jednotliví chirurgové navzájem. V důsledku toho pak na sebe a své výkony tito lékaři kladli stále vyšší nároky. A pokud byli pacienti trpěliví a příliš nespěchali, mohli se dočkat i toho, že když byli propuštěni z nemocnice, lidé, kteří je předtím neznali, údajně ani nemuseli poznat, že za sebou nějakou plastickou operaci vůbec mají.  

Cesta k tomu přitom bývala dlouhá a během přechodových fází mohli pacienti vypadat i hůře než před započetím léčby. I proto Gillies zakázal přítomnost zrcadel: „Šlo o to, aby pacienti nespatřili svou tvář dřív, než byla její rekonstrukce dokončena.“ 

Související

Světovou válku přece nechceme. Proto je dobré vědět, co vedlo k té první

Smutky i humor estetické medicíny 

Gillies se později podílel také na prvních moderních operacích změny pohlaví a po válce se rovněž věnoval již zmíněné estetické chirurgii, kde občas docházelo i k humorným příhodám. Jednou jej kupříkladu kontaktovala okouzlující dáma, jež se trápila kvůli svému dlouhému zahnutému nosu. Rozhodla se tedy podstoupit operaci nosu (rhinoplastiku), kterou měl hradit její milenec, londýnský finančník. Žena se ovšem Gilliesovi současně svěřila, že doopravdy miluje jiného muže jménem Hugo. Boháč i Hugo společně Gilliese navštívili, aby s ním probrali, jaký nos by si u dámy svého srdce představovali. „Hugo byl pro řecký nos a pracháč pro mírně zdvižený,“ líčil Gillies. Tak trochu s myšlenkou na výdělek udělal nakonec pacientce „kompromisní“ nos se špičkou nepatrně obrácenou vzhůru. Jenže když došlo na placení, finančník odmítl účet vyrovnat s odůvodněním, že dotyčná žena už věnuje přízeň jinému a nezajímá ji ani on, ani Hugo, ani to, kdo operaci zaplatí. 

Nicméně tato kniha pomyslně splácí mnohem významnější dluh za to, že Gillies dlouho byl – přes své zásluhy – pro širší veřejnost postavou málo známou. Poutavě jej vykresluje v mnoha rovinách, jako lékaře, ale svým způsobem i umělce a psychologa, který dokázal pacientům vracet důstojnost a šanci na nový, plnohodnotný život.