Zajímá vás temnota? Ukrajinský román mění detektivku v podobenství o lhostejnosti

V centru dění stojí kriminální psycholog Andrij Hajster, který se proti své vůli dostává do zapadlého městyse Čapeklov. Zde má najít pohřešovanou šestiletou Nadiju, ale brzy zjistí, že v okolí mizí a umírají ženy. Místní o tom vědí, ale starostu víc zajímá chystaný prodej cukrovaru a policie nedělá nic.

Hajster rozhodně není hrdina, kterému by se dalo snadno fandit, neboť sám sebe dávno odepsal. V dětství mu zemřela sestra, bývalá přítelkyně spáchala sebevraždu a její předčasně narozené dítě leží na jednotce intenzivní péče. Jeho dějová linka je v románu stěžejní, ale je třeba říci, že motiv vyhořelého muže vykoupeného záchranou cizího dítěte není úplně originální.

Související

Vyjde kniha ukrajinské autorky, kterou zavraždili Rusové. Předmluvu napsala Atwoodová

Mnohem zajímavější je to, co se v knize odehraje později. Když Hajstera odveze řidič v červeném kabátě, který má na průkazu jméno Charón Erebos Baal, dle svých slov vozí „spíš mrtvoly“ a na čelním skle sbírá mince, otevře Pavljuk dveře fantastice, aniž by to jedinou větou komentoval. Ve stejném duchu se pak nesou i kapitoly psané z pohledu vraha mladých žen jménem Netvor.

Právě řidič v červeném je nositelem toho, co je na knize nejoriginálnější. S obyvateli Čapeklova totiž obchoduje. Nikoliv o moc či peníze, ale prodává jim právo nevědět, nebo spíše nevšímat si. Z pátrání se tak postupně stává podobenství o lhostejnosti, kde zlo není démonické, nýbrž provozní a zbabělé. Třeba tím, že každý udělá svůj malý úkon nebo prostě jen odvrátí pohled. Odpovědnost se pak rozdrobí natolik, že ji nakonec nenese nikdo.

Nejvíc překvapivá je ovšem postava samotné Nadiji, kterou Hajster hledá. Nedoslýchavá dívka s naslouchátkem odezírá ze rtů a zvuky se jí slévají do jedné hlasitosti, takže mezi nimi nedokáže vybrat ten podstatný. Velkou část knihy stráví sama v labyrintu chodeb starého kamenolomu a orientuje se tam počítáním kroků a mapou, kterou si drží ve své hlavě.

Co zamrzí, je autorova práce se symbolikou, která je mnohdy zbytečně doslovná. Starosta se jmenuje Tupohub, policista Sobota a sedm smrtelných hříchů je mezi postavy rozděleno tak názorně, že se podle nich jmenují celé kapitoly. Prostřední třetina se navíc rozbíhá do dlouhých retrospektiv o vedlejších figurách, a tempo na téměř pěti stech stranách tak citelně zpomaluje.

Devizou textu je naopak fakt, že se v něm autenticky zrcadlí autorova tragická osobní zkušenost. Pavljuk román podle svých slov začal psát proto, aby se vyrovnal se ztrátou dcery, a kapitoly, v nichž vystupuje Nadija, jsou toho důkazem. Kdo čeká čistou detektivku, bude zaskočen spisovatelovou sympatickou drzostí míchat žánry. Ale ti, kteří jeho hru přijmou, čeká podmanivá cesta podsvětím, mrazivý příběh s kriminální zápletkou a hlavně výjimečně dobře napsaný román.