Zajímá mě, jak funguje moc a jak je zneužívána, říká německá spisovatelka Bossongová

Bossongová debutovala psychologickým románem s temnou atmosférou Gegend (2006), v němž řešila téma odcizení v rodině. V roce 2022 vydala knihu Die Geschmeidigen: Meine Generation und der neue Ernst des Lebens, což lze přeložit jako Přizpůsobiví: Moje generace a nová vážnost života. V této politicko-společenské eseji zkoumá generaci dnešních čtyřicátníků v období, kdy tito lidé přebírají klíčové mocenské a politické pozice. Popisuje střet svých vrstevníků s realitou světa zasaženého krizemi a snaží se přijít na to, zda je flexibilita, kterou oplývají, slabinou, nebo naopak pragmatickou silou pro obranu demokratického systému. Ostatně i ve svém románu Náměstí říšského kancléře řeší téma moci a rozkladu demokracie.

Spisovatelka v knize vychází ze skutečných událostí a vykresluje čtvrtstoletí německých dějin mezi roky 1919 až 1944 prostřednictvím dvojportrétu Magdy Goebbelsové a jejího mladého milence Hanse Kesselbacha. Oba se sblíží, když Magda hledá únik z nešťastného manželství s průmyslníkem Güntherem Quandtem a Hans se snaží utajit svou homosexualitu. Jejich životy se ale záhy rozejdou: Magda se provdá za říšského ministra propagandy Goebbelse, zatímco Hans se snaží přežít v nacistickém státě. Kdo vlastně byla Magda Goebbelsová? Jak se z adoptivní dcery židovského obchodníka stala přesvědčená nacistka a proč demokracie v meziválečném Německu selhala?  

V exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz Nora Bossongová mluví nejen o vzniku své knihy, ale i o tom, zda je současná geopolitická situace v Evropě v něčem podobná té před druhou světovou válkou.

Co bylo prvotním impulzem ke vzniku vaší knihy Náměstí říšského kancléře?

Chtěla jsem lépe porozumět zhroucení Výmarské republiky a vzestupu nacionálního socialismu. Proto jsem si pro vyprávění vybrala dvě postavy: ženu, která stála v samotném jádru nacistické ideologie, Magdu Goebbelsovou, a muže, který sice s tehdejším nacistickým režimem sympatizoval, ale zároveň jím byl ohrožen kvůli své sexuální orientaci.

Proč jste se rozhodla vyprávět příběh Magdy Goebbelsové právě očima Hanse Kesselbacha, homosexuálního spolužáka jejího nevlastního syna? Proč není vypravečkou ona sama?

Kdybych psala přímo z její perspektivy, musela bych si osvojit její způsob vyjadřování i její ideologický světonázor; nemohla bych pak klást kritické otázky. Postava Hanse Kesselbacha je zčásti fiktivní a zčásti vychází z reálného životopisu Magdy Goebbelsové, což mi umožnilo propojit fikci se skutečností. Na jedné straně jsem tak měla větší tvůrčí svobodu, na straně druhé mi to dovolilo postavit do centra příběhu vedle Magdy Goebbelsové ještě druhou, mnohem rozporuplnější postavu.

Narazila jste během rešerší k románu na něco, co vás o Magdě Goebbelsové překvapilo, co jste třeba do té doby nevěděla?

Nejvíc mě překvapily naprosté zlomy v jejím životním příběhu. Člověk by jen stěží očekával – vzhledem k tomu, že ji známe jako „první dámu“ Třetí říše, režimu založeného na hluboké nenávisti vůči Židům –, že se v mládí zřejmě zamilovala do bratra své židovské spolužačky a kvůli němu dokonce uvažovala o konverzi k judaismu a odchodu do Palestiny. Dokázala se natolik přizpůsobit muži, který momentálně stál po jejím boku, že se pak zcela protichůdné myšlenky mohly stát – nebo se tak alespoň mohly jevit – jejím vlastním přesvědčením.

Ano, Magda Goebbelsová skutečně měnila svoji víru poměrně často (byla katoličkou, protestantkou, snad i judaistkou, otec ji údajně vedl k buddhismu). Jak si tuto její nestálost a často až fanatické nadšení pro určitou ideu vysvětlujete?

Zdá se mi, že jí chybělo vlastní pevné jádro – neměla ponětí o tom, kým skutečně je. Tuto prázdnotu zaplňovala tím, že se až příliš ztotožňovala s nějakým mužem či ideologií, a přesto v ní ona prázdnota přetrvávala. Právě to ji podle mě činilo tak náchylnou k fanatismu.

O čem je román Náměstí říšského kancléře podle vás především?

Je to příběh o selhání mladé demokracie v meziválečném období a o radikalizaci – jedné ženy, ale i celé společnosti. Je to příběh o vině a o tom, jak se s ní vyrovnáváme. A v neposlední řadě je to příběh o naší schopnosti milovat a o prostředí, které ji potlačovalo.

Myslíte si, že současná společenská atmosféra a geopolitická situace v Evropě je v něčem podobná té před druhou světovou válkou?

Přímé srovnání s sebou vždy nese riziko, že se rozdíly zastřou a složitost situace se zjednoduší. Nežijeme v roce 1932. Přesto samozřejmě existují jevy – podobné těm z meziválečného období –, které činí společnost náchylnou k radikálním řešením: souběh několika krizí, rozpad starých jistot a rychlé proměny hodnot. Existují však i zásadní rozdíly: role Spojených států amerických, agresivně imperialistické Rusko a Evropa, která je navzdory všem rozporům mírově sjednocená. A především: pro většinu dnešních obyvatel Evropy není válečná zkušenost součástí jejich osobní historie. Ve 20. letech minulého století však byla celá Evropa válkou traumatizována.

Podle čeho si vybíráte témata, o kterých chcete psát? A je nějaké téma, ke kterému se v různých obměnách vracíte?

Obvykle jde o otázky, nad nimiž už delší dobu přemýšlím. V románu, který napíšu, pak získávají tvář a příběh. Témata, která se v mých románech opakovaně objevují, se týkají především toho, jak funguje moc – a jak je zneužívána.