V knize, kterou do češtiny přeložila Tereza Límanová, Mitchell dovádí k dokonalosti to, co se dnešním módním termínem nazývá creative non-fiction a čemu se česky v tomto případě dá říct profil.
Základem každého takového profilu jsou reportážní rozhovory s pamětníky a fakta, příběh je však zachycen beletristickou formou a opřený o promyšlenou kompozici tak, aby vynikl jemný humor tu situační, onde charakterový. Autor však nikdy neprosazuje své mínění ani nesoudí - jakožto jižan bral lidi přirozeně, empaticky a s úctou takové, jací byli.
Postavy popisoval logicky zvnějšku, důraz kladl na chování a skutky, čímž odhaloval jejich povahu. Často je nechával mluvit přímo, živě a rychle tak jako ve skutečnosti - čímž se, aniž si toho byl vědom, zčásti opíral o to, co současní humanitní vědci chápou jako orální historii.
Jeho rytmické knihy skvěle ukazují, jak může řemeslo reportáže přerůst v umění. Proto si ho prestižní časopis New Yorker, pro který psal v letech 1938 až 1964, cenil natolik, že Mitchella nevyhodil, ani když do tisku neodevzdal ani čárku. Za svým stolem a v přilehlých podnicích se ke konci života pokusil mimo jiné o sepsání pamětí - ty ovšem ve velké míře využil až jeho životopisec Thomas Kunkel v knize vydané před šesti lety. Právě v ní se mimochodem dozvíme, že Mitchell byl sice pořád vzorný manžel i otec, ale měl problémy s duševním zdravím. Snad i proto se tolik zajímal o lidi na okraji společnosti.
Do New Yorku se Joseph Mitchell přestěhoval v jedenadvaceti a celý ho mnohokrát prošel pěšky, přičemž jeho pozornosti neuniklo skoro nic. Žil v tehdy bohémské čtvrti Greenwich Village, karneval života však viděl všude kolem sebe a slovy jednoho kritika zachytil "život i duši New Yorku". Město pro něj bylo stejně živnou půdou, jakou byl Dublin pro Jamese Joyce - i když ho, jak sám přiznává, viděl optikou, kterou předznamenala epizoda z raného dětství.
V Michellově rodině kdysi porazili krávu, a aby ji mohli stáhnout z kůže, vytáhli ji na kladkostroji do vzduchu - načež zvíře na malého kluka spadlo. "Synu, jsi praštěnej krávou," okomentoval to prý otec. Vše, co Mitchell po otřesu slyšel, mu přišlo nelogické a nesouvislé, na což si později vzpomněl při procházkách po New Yorku. A že ten byl na přelomu 30. a 40. let, jak dokládá sedm v knize obsažených profilů, hodně barvitý.
Pro pouličního kazatele původem z Jihu, který nenáviděl divadlo, biograf, rozvod, opilé ženy či sázkaře a hovořil o Soudném dni, ohnivé jámě nebo bezedné propasti, to bylo město "nejhříšnější", a proto se v něm usadil - kázal i po telefonu. Pro jiné to nebyla doba poznamenaná zrušením prohibice, nýbrž velkou hospodářskou krizí ve 30. letech, a proto museli žít v Central Parku v jeskyni. Když o nich vyšel článek před Vánoci, nejsentimentálnějšími americkými svátky, začaly jim přicházet peníze i nabídky práce na venkově.
Nadaná dcera černošského otce a bílé matky, která četla detektivky, Dostojevského, komiksy i Plutarcha a skládala hudbu podobně jako Antonín Dvořák, to znamená inspirovanou zvuky velkoměsta, zase vnímala New York coby dobu avantgardních experimentů. Mimochodem i proto, že s rodiči jedla to, co je dnes známo jako raw strava - a přitom byli ona i oni, jak sezná náš žurnalista poté, co je navštíví, v pohodě.
Občas Mitchell zabrousil dnešní terminologií i do politicky nekorektních vod, aniž by někoho urážel, tupil či ponižoval. V textu nazvaném Vousatá dáma se zaobírá osudy ženy, která léta pracovala v cirkusech, neboť dle vlastních slov, pronesených s náležitou pýchou, je "monstrum", a to od narození - oproti těm "nepůvodním" typům polykačů mečů a zaklínačů hadů, či snad "pouhým záletníkům", jako jsou staré filmové hvězdy a atleti v důchodu. Olga přitom měla manžela, chodila mezi lidi a prostě se bála endokrinologů. I za života se ale dočkala změny: třeba přejmenování cirkusu z Kongresu monster na Kongres podivných lidí.
Ve dvou povídkách stručně, leč výstižně nazvaných Cikánský král a Cikánské ženy ovšem Mitchell píchá do vosího hnízda, jelikož zachází s tím, co lze na povrchu vnímat jako stereotyp. Jeho Romové jsou povětšinou kapsáři, zatímco Romky tančí, věští budoucnost a nosí zlaté mince ve špercích, bižuterii nebo pestré šátky.
Kočovat přestali teprve nedávno, a tudíž logicky skončili převážně ve slumech, ostatně jinde pro ně bylo téměř nemožné si cokoliv pronajmout. Děti tedy nechodí příliš do školy a ženy vynikají schopností přežít za všech okolností - pokud si nemohou vydělat jinak, poslouží klidně i podvod.
Meze toho, co lze o Romech v New Yorku 30. a 40. let opravdu vědět, mimochodem připouští i Mitchellem dotvořená postava detektiva, který se jim věnuje a začne se o ně zajímat víc, než je profesně nutné. Až si nakonec jako etnograf dělá poznámky a ty archivuje, třebaže údaje typu roky narození, počty osob či adresy trvalého pobytu chybějí. Občas způsobí zmatek i to, že téměř všichni mají jméno romské i anglické, a nádavkem několik přezdívek.
Jako mnohem zdatnější se v povídce jeví ti, co nevládnou perem, nýbrž jazykem; a lze se důvodně domnívat, že své místy už tak divoké historky přikreslují. Jako charismatický cikánský král, který si musí i svou výřečností sjednat pořádek a autoritu, jako zanícený kazatel, který umí strhnout posluchače i po drátě, nebo jako bývalý námořní kapitán a nyní sběratel kuriozit, přímo ze sebe chrlící málo pravděpodobné a občas neuvěřitelné zážitky z cest.
Každá Mitchellova postava má kromě základní lidské důstojnosti i svou filozofii a ráda se o ni podělí. Vousatá dáma se třeba domnívá, že monstra jsme nakonec všichni bez rozdílu, čímž narušuje narativ o většinové společnosti a utlačovaných menšinách bezesporu jednodušeji a v posledku brilantněji než leckterý francouzský postmoderní myslitel.
Stejně progresivní nakonec je, ač se to při zběžném čtení nezdá, i sám Mitchell. V textech nechal zaznít takovou pluralitu hlasů a názorů, jakou v oficiálních dějinách najdeme jen stěží. Že se přitom neopíral o žádnou ideologii, nýbrž zjevně o poučku Marka Twaina hlásající, že autorovi projde cokoliv, bude-li tvrdit, že to řekl někdo jiný, dodává jeho literárnímu mistrovství ty pravé vypravěčské grády.
Kniha
Joseph Mitchell: Praštěnej krávou
(Přeložila Tereza Límanová)
Nakladatelství Opus 2020, 136 stran, 268 korun.
