Všichni občas děláme věci, jež se jiným jeví divné. A dělají je i spisovatelé, kteří chtějí prozkoumat dosud nevyužité cesty. Někdy se dočkají pochopení časem, jindy vůbec. Ale většinou lze tušit, proč danou divnost udělali a co tím chtěli otestovat či vyjádřit. Zato u nového románu Davida Zábranského nazvaného Republika, který vychází na dnešní Velký knižní čtvrtek, lze jen stěží hledat důvody, proč vznikl.
Začátek ostatně slibně říká, že divné věci se dějí, a na první pohled působí zajímavě: manželské dvojici se na počátku normalizace narodí syn, jemuž ale nejsou otcem a matkou, protože novorozenec nepřijde na svět běžnou cestou, ale objeví se za jízdy v příruční přihrádce vypůjčeného auta.
Bližší okolnosti příchodu tohoto nového Mojžíše, Plaváčka či Supermana nejsou osvětleny, ale takto zrozený protagonista to z autoschránky dotáhne až na premiéra země, o níž z reálií pochopíme, že je Slovenskem. A to Slovenskem nedávných let, kdy dlouholetá vláda premiéra Roberta Fica skončila skandálem kolem vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.
Román většinu prvků z této reality přebírá: Andrej Gessay, zrozený do autoschránky, je románovým Ficem. Jeho otec, tak jako ten Ficův, jezdí s vysokozdvižným vozíkem. Premiérova manželka se i zde jmenuje Světlana, pracuje jako právnička a mají jediného syna. Také v románu najdeme premiérovu krásnou poradkyni a milenku v jedné osobě nebo s ní spolčenou mafii slovenských Italů.
Jiné věci jsou posunuté: třeba románový novinář Kuciak je zabit na ulici a žádnou snoubenku nemá. A jen to, co nám v realitě přístupné není, jako soukromí či vnitřní svět aktérů, si próza vytváří. Jako by Zábranský říkal: Mě už nebaví si vymýšlet, takže kde mohu, opisuji z reality nebo ji jemně upravím. Premiérově matce nechám křestní jméno Ficovy matky, otci ho ale změním z Ľudovít na Miro.
Tento amalgám funguje divně: jakmile rozpoznáme, co ze známé skutečnosti je kopírováno, už jen znuděně očekáváme, kdy to bude do románu zaneseno. Když se objeví investigativní novinář a dostane se na stopu vládním kruhům, čekáme už jen, kdy a jak bude zabit. Což samo o sobě nemusí být na škodu - spousta dobrých příběhů byla napsána "na motivy skutečných událostí". Problém Zábranského Republiky spočívá v tom, že přidaný, autorovou fantazií vytvořený svět je unavený, nudný a svým způsobem odbytý.
Postavy se jeví jako prvoplánové loutky, které nemají žádný vnitřní život, a tak spolu komunikují, soupeří, mají sex či se rozcházejí, aniž bychom ale rozuměli, proč tak činí. Zábranský nevyužil toho, co historik udělat nemůže, ale romanopisec by měl: dotvořit si vypůjčené aktéry podle představ, nabídnout jejich skrytou tvář, jež je u reálných postav neviditelná.
Příběh vzestupu a pádu slovenského premiéra se tak jeví jako panoptikum, v němž aktéři jednají bez motivace, zmateně a nesmyslně, což nám vypravěč prezentuje jako směs směšnosti a tragiky. A směšně tragičtí či tragicky směšní jsou tu všichni. Nejen premiér hledající způsob, jak co nejlépe uvařit šneky, ale také mafiáni, mladá ekologická aktivistka či novináři ze slovenského Denníku N i českého Respektu.
Všichni trpí neschopností oddělit své soukromé problémy od veřejných rolí. Všichni cosi předstírají, na něco si hrají a manipulují s jinými. Ale proč to dělají, zůstává záhadou, na kterou se román ani trochu nesnaží odpovědět.
Třiačtyřicetiletý držitel ceny Magnesia Litera David Zábranský pochopitelně nezapomněl řemeslo. Hezky pracuje třeba s motivy aut, jež si postavy navzájem neustále půjčují, což přispívá k panoptikálnímu zmatku. A zjevně jej zaujal premiérův obhroublý a přitroublý otec, který je nejživotnější postavou ze všech - jediný autentický, byť po svém.
Příběh působí, jako by z něj mělo vyplynout podobenství, jakási obecnější úvaha, ale nepodařilo se natlakovat plyn tak, aby vskutku vyplynulo. Text se k tomu nadechne, když si italští podnikatelé v premiérově restauraci začnou povídat o republice jakožto výsledku ideje res publica, tedy věc veřejná, kterou si ale přisvojují. Čímž se krátkým oslím můstkem osvětlí název knihy, načež celé to zobecnění vyšumí a ustoupí prvoplánovému líčení bizarního děje.
Že vypravěč a možná i sám Zábranský nemá rád novináře a politiky, je zcela v pořádku; proč o nich ale píše, když jej nezajímají a má o jejich omezenosti dopředu jasno? Proč, když měl ten hezký nápad se zrozením hrdiny do schránky v autě, jej na konci vrátí do hry tak lajdácky a lacině? Nemohl pár týdnů počkat, než ho napadne lepší řešení?
David Zábranský nikdy nebyl pro každého. Už od svých začátků před 15 lety dokázal nadchnout i iritovat. A uměl se také měnit, takže jeho přívrženci se nad dalším dílem ocitali v rozpacích a bývalí odpůrci zase přiznávali, že na tom Zábranském něco bude. Republika je ale divně nedovařená kniha.
Kniha vychází s dalšími 15 tituly v rámci Velkého knižního čtvrtku, jehož je Aktuálně.cz mediálním partnerem.
David Zábranský: Republika
Nakladatelství Větrné mlýny 2020, 252 stran, 369 korun.
