Z nicoty ždímat plnost života. Dědictvím Jeana-Paula Sartra je zůstat svobodný

Tereza Matějčková Tereza Matějčková
15. 4. 2020 11:10
Když se konal pohřeb Jeana-Paula Sartra, byla to událost srovnávaná s pochováním spisovatele Victora Huga. Francouzský filozof ve své autobiografii předvídal, že se po smrti rozdrobí do nespočetně myslí, které jeho filozofii přijmou za svou. Pak prý bude všude.
Jean-Paul Sartre při protestech na jaře 1968 v Paříži.
Jean-Paul Sartre při protestech na jaře 1968 v Paříži. | Foto: ČTK/ZUMA/Philippe Gras

Tuto středu od Sartrova úmrtí uplynulo 40 let. Všude není. Faktem však zůstává, že ani Hugovi či filozofovi Voltairovi se nepodařilo to, co Sartrovi: intelektuálně ovládnout jednu epochu.

"Za šťastného majitele čehosi jako talentu jsem se nikdy nepovažoval. Usiloval jsem o jediné: zachránit sebe sama - holýma rukama, s prázdnými kapsami, jen silou práce a víry," říkal Jean-Paul Sartre, který nebyl jen filozofem, dramatikem a spisovatelem, ale rovněž biografem: spisovatelů Charlese Baudelaira, Jeana Geneta, Gustava Flauberta i sebe samého.

Když vzpomíná, jak se vytáhl z nicoty, stylizuje se do ztělesnění vlastní filozofie. Přesněji nestylizuje: Sartre svou filozofií skutečně byl. Nepsal, protože byl výjimečný. Byl výjimečný, protože psal a svým psaním žil.

Než se stal autorem Bytí a nicoty, jedné z nejvlivnějších knih 20. století, proslavila jej novela Nevolnost. Vyšla roku 1938, kdy mu bylo 33 let. Začal se prosazovat v umění i filozofii a již takřka deset let žil s celoživotní družkou Simone de Beauvoir. "Sartre odpovídal přesně tomu, co jsem si v patnácti vysnila: byl mým dvojníkem - jako bych v jeho odrazu našla vše, čím jsem byla posedlá já sama," píše v autobiografii Paměti spořádané dívky de Beauvoir, která je dnes vedle svého druha pochována na pařížském hřbitově Montparnasse.

Romantické duše se možná zaradovaly. Ten příběh má však háček. Celoživotní partnerství Sartrovi nezabránilo v tom, aby byl také v paralelních vztazích o krok napřed, a tak jednu z desítek svých milenek, Arlette Elkaim, adoptoval jako svou dceru. Biografové dodnes spekulují, co to mělo znamenat. Plán zněl logicky: výrazně mladší žena je vhodnější dědičkou pozůstalosti než de Beauvoir. Až bude Sartre potřebovat, může se o něj starat. Jako dcera bude mít přístup k zdravotním informacím. Ale nemohl se s ní normálně oženit?

Zjevně nemohl. "Ženatý Sartre" - tady něco nehraje. Naopak: zůstat svobodný bylo osou jeho života i díla. V Sartrově pojetí svobodu bez ustání získáváme a ztrácíme. Je nekončícím úsilím, což si uvědomujeme, když se ocitneme ve spárech velkých historických událostí. Z těchto spárů vyrostla Bytí a nicota, Sartrova nejslavnější kniha - a krom všeho, čím chce být, je osobním deníkem psaným v pohnutých dobách.

Jean-Paul Sartre s Arlette Elkaim v kavárně na Montparnassu v roce 1959.
Jean-Paul Sartre s Arlette Elkaim v kavárně na Montparnassu v roce 1959. | Foto: ČTK/ZUMA/Keystone Pictures

Bytí a nicota

Když propukla druhá světová válka, Sartre kvůli oční nemoci nemohl narukovat do boje. Byl proto povolán na meteorologickou stanici do Alsaska. Měl neheroické poslání: jednou denně vypustit balonek a popsat jeho dráhu.

Dramatu se dočkal, když ho v roce 1940 Němci zajali a odvedli do zajateckého tábora Stalag. Více než hrubost dozorců jej znechutili zajatci, kteří se proměnili v chodící mrtvoly bez vůle. Tento osud Sartre odmítl a začal psát. Podmínky tomu nepřály. Často byl hladový a unavený. Kdykoliv měl však pocit, že psaní není schopen, řekl si, že i takový pocit je jeho rozhodnutím.

Toto přecenění rozumu mezi filozofy není ničím neobvyklým. Už Sókratés prý měl tu zvláštnost, že jej neopil alkohol. Prostě nechtěl. Sartre podobnou myšlenku přenesl nejprve do kontextu druhé světové války a posléze do filozofie. I když se člověk zrovna ocitne v situaci zajatce, může vymyslet něco revolučního. Sartre se přesně pro to rozhodl a ještě jako zajatec začal psát Bytí a nicotu. Knihu dokončil ještě v průběhu války, roku 1943. Jak se autor dostal ze zajetí, dodnes není jasné. Sám hovořil o útěku, jiní o domluvě s Němci.

Bytí a nicota sice nesly politický apel, ale v první řadě byly příspěvkem k tradiční filozofické otázce po povaze bytí. Protože však to, co je, se ukazuje konkrétnímu člověku, je třeba vyjasnit, co je člověk. Pro Sartra představuje zvláštního tvora, jímž na svět přichází nicota.

Že je člověk prodchnut nicotou, znamená, že nikdy není plně tím, čím je. Tím se liší od slavného kaštanu z novely Nevolnost. Kaštan je tím, čím je, ale Roquentin, protagonista románu, si tváří v tvář neměnné zavalitosti stromu uvědomuje, že svým bytím předurčen není, že od něho má odstup - a tento odstup se jmenuje vědomí a vědomí je svou podstatou to, co Sartre označuje jako mezeru, díru v bytí anebo právě nicotu.

Díky tomu, že nikdy nejsme plně tím, čím jsme, si můžeme klást otázky, zpochybňovat sebe i druhé, ale rovněž sebe sama překonávat - zítra již nebýt tím, kým jsme dnes.

Jean-Paul Sartre v Paříži. Ukázka pochází z filmu Sartre par lui-même z roku 1976. | Video: Youtube/LennyBound

Neproměnit se v sochu

Skutečnost, že je člověk takto "nicotný", pro Sartra mimo jiné znamená, že dokud žije, není nikdy hotový. Ostatně i proto autor odmítl Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena roku 1964. Kdyby ji přijal, stal by se institucí: stvrdil by, že je někým, že je hotový. Již za života by se stal sochou.

Sartrovo gesto ilustrovalo skutečnost, že všichni máme nebezpečný sklon proměňovat se v sochy, aniž by nám zrovna hrozila Nobelovka. Druzí z nás bez ustání vytvářejí předvídatelné jsoucno, s nímž lze manipulovat, a my to dopouštíme, dokonce to vítáme, protože pak jsme i pro sebe přehlednější. Nejmocnější zbraní přitom nejsou zbraně ani okovy, ale pohledy - to, jak nás druzí vidí a jak o nás soudí.

Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir v roce 1955 na oslavách založení Komunistické strany Číny v Pekingu.
Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir v roce 1955 na oslavách založení Komunistické strany Číny v Pekingu. | Foto: Wikimedia Commons - Liu Dong'ao (CC BY-SA 2.0)

Navzdory tomu platí, co pronáší Garcin, postava nejslavnější Sartrovy hry nazvané S vyloučením veřejnosti: "Jsme tím, čím chceme být." Rozhoduje naše nicota, která je mocí distance vůči pohledům, soudům i hrozícím oceněním. Neexistuje Bůh, který nás stvořil k obrazu svému, a neexistují nepřekročitelné společenské závazky či dané hodnoty.

Jinými slovy: žádné odpovědi nás nepředcházejí. Každý musí hledat ty vlastní a pak za ně absolutně odpovídat, sám, ale přede všemi.

Fenomenolog a Sartrův současník Maurice Merleau-Ponty nazval Bytí a nicotu jedem, i s ohledem na omezenost, s níž Sartre pohlížel na mezilidské vztahy. Copak ty nejsou ničím jiným než konfliktem, až znásilněním? Sartre si Merleau-Pontyho vážil, pomstu si však neodpustil, a navíc s ní počkal až na Merleau-Pontyho smrt. V neomaleném nekrologu poznamenal, že určité věci kolegovi unikaly. Chápavě dodal, že Merleau-Ponty za to nemohl. Měl příliš šťastné dětství, které prožil v dokonalé symbióze s matkou. Jenže šťastné dětství - to je pro myslitele hotová katastrofa. Příliš brzké vítězství vede k neporozumění, třeba k nepochopení toho, co jsou konflikt, boj a svoboda.

Když se Sartre ohlížel za svou dráhou, nezařadil Bytí a nicotu mezi díla, na která je hrdý. Místo toho vyzdvihl Kritiku dialektického rozumu z roku 1960. Zde usiluje o něco, co se zdá nemožné - propůjčit sociální rozměr filozofii, kterou mnozí považovali za přemrštěně individualistickou, ne-li nihilistickou. Nemožné se Sartrovi podařilo, ke zděšení mnohých kritiků, kteří raději rehabilitovali jeho rané dílo.

Dobré sovětské záměry

Poválečný Sartre je ztělesněním angažovaného intelektuála. Postupně se identifikuje s marxismem, a než se přikloní k maoismu, fascinuje jej Sovětský svaz. V několika spisech se profiluje jako zastánce revolučního násilí. Pověstná je jeho věta z předmluvy ke knize Psanci této země, česky vydané před pěti lety, v níž martinický politický myslitel Frantz Fanon reflektoval hrůzy kolonialismu. Sartre v předmluvě poznamenává: "Skolit Evropana znamená zabít dvě mouchy jednou ranou, zrušit zároveň utlačovatele a utlačovaného: zůstane pak jeden mrtvý a jeden svobodný."

Kritici této Sartrovy fáze jsou početní. Ve své době se Sartre ve zlém rozešel třeba s Albertem Camusem, který roku 1951 zveřejnil esej Člověk revoltující. V něm napadl komunisty za otrockou podporu Sovětskému svazu, jenž je lhostejný vůči jednotlivci.

Jean-Paul Sartre roku 1972 při protestu před automobilkou Renault v Boulogne-Billancourt.
Jean-Paul Sartre roku 1972 při protestu před automobilkou Renault v Boulogne-Billancourt. | Foto: ČTK/ZUMA/Keystone Pictures

V nedávné době se k Sartrovi a jeho spřáteleným intelektuálům vrátil britský historik Tony Judt. V knize Falešné ideje, cizí krev si všímá bezhlavého důrazu na rebelii, která se stává existenciálním imperativem. Podle Judta lze touhu bořit pochopit u adolescenta. Ostatně studentské protesty z roku 1968 byly v nadsázce nazývány "sartrovskou rebelií".

Problém podle Judta spočívá v tom, že francouzští intelektuálové byli na vrcholu adolescence ve středním věku a zrovna představovali nejmocnější kulturní hlasy nebo vedli prestižní vydavatelství. Vhledy, které pronášeli s aurou intelektuálních božstev, pak ostatní museli snášet. Vydařeným postřehem proslul právě Sartre, který je pro Judta králem všech "děcek". Existence sovětských gulagů je sice politováníhodná, ale skutečnost, že ji Sověti kamuflují, svědčí o jejich dobrých záměrech, argumentoval Sartre.

Kouzlo osobnosti

Mnohé z jeho myšlenkových pochodů zasluhují výsměch. Však je ani autor nehájil. Dokonce lze tvrdit, že jeho filozofie s trapností počítá. Když byl s některými svými výroky konfrontován, nezapíral. Potvrdil je a dodal, že už si to nemyslí. Kdyby se druhými nechal svázat do svěrací kazajky svých včerejších výroků, popřel by svou filozofii.

Tony Judt právem upozornil, že filozofie podléhá módám a v tom případě je nebezpečné, když zase jí podléhá veřejnost. Poukázal i na úskalí intelektuálů, kteří kážou o politice. Tváří v tvář pobouření je však třeba položit si dvě otázky. Proč by člověk, který proslul knihou o fenomenologické ontologii, měl mít zvlášť vyvinutý cit pro soudobou politiku? Není problém spíše na straně publika, které věří, že geniální a vzdělaní lidé mívají pravdu, dokonce snad obávané "kritické myšlení"?

Nevadí, že intelektuálové se v každodenním provozu mýlí stejně jako kdokoli jiný. Problém je, když společnost fascinují kouzlo osobnosti či její status. Přitom je podružné, jestli se jedná o výrazného politika, geniálního filozofa nebo uznávaného profesora.

To, kým jsme fascinováni, je naše volba - i tak lze chápat jádro Sartrovy filozofie. Ostatně sílu jeho myšlení nedosvědčuje v první řadě to, kolik lidí s ním i 40 let po jeho smrti nesouhlasí. Svědčí o ní hlavně okolnost, že toto myšlení přežilo veškerou, občas i trapnou lidskost svého původce.

Autorka vyučuje na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Filozofové tu nejsou od toho, aby dávali odpovědi. Západní společnosti se táhnou nahoru, máme široký přístup ke vzdělání a knihy. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy