Vzniklo jako provokace, dnes je z něj věda. Slovo antropocén vystihuje to, co žijeme

Petr Fischer Petr Fischer
24. 1. 2021 14:00
V knize Antropocén 20 českých vědců rozebírá data o klimatických i jiných změnách. Snaží se zachytit dobu, v níž dle některých míříme k likvidaci života a planety.
Na ilustračním snímku je odlesňování v okolí tureckého přístavního města Çanakkale.
Na ilustračním snímku je odlesňování v okolí tureckého přístavního města Çanakkale. | Foto: Shutterstock

Na přelomu milénia lidstvo žilo v očekávání radikálního zlomu. Příchod nového data s dvojkou na začátku vzbudil strach ze zhroucení počítačových systémů. Takzvaný "efekt Y2K" se nakonec nekonal, sítě vydržely, ale ve vzduchu zůstala touha po změně. Držel ji mimo jiné tísnivý pocit z propojenosti světa, která nepřináší a do budoucna nebude přinášet jen výhody, nýbrž menší, větší či přímo planetární katastrofy.

Aby lidstvo mohlo naplno žít v tomto dobrodružném sci-fi filmu, který si tolik přálo, potřebovalo k němu název, jenž ve vteřině vyjádří vše podstatné. Roku 2000 ho v krátkém okrajovém článku, spíše poznámce, dodal geochemik a držitel Nobelovy ceny za chemii Paul Crutzen. S kolegou biologem Eugenem Stoermerem tvrdili, že změny, které lidské konání vytváří na planetě Zemi, jsou už tak veliké, až lze člověka směle považovat za hlavní geologický faktor planety. Žijeme tak ve zcela nové době, zkoušeli trpělivost kolegů oba vědci, době označované slovem antropocén.

Z drobné vědecké provokace se 20 let nato stala samostatná věda. Lidé zkoumají projevy antropocénu ve všech vrstvách: přírodních, tedy ekologických, geologických, rostlinných, zvířecích, ale také kulturních, ekonomických, sociologických či urbanistických. Přednostně studují klimatické změny, které prudce mění i politiku, zdaleka ne jenom tu energetickou. Mění se postoj člověka ke světu, zejména u lidí mladší generace, kteří snadno podléhají mediálně předávanému kouzlu antropocénu s nadějí, že právě teď prožívají velkou revoluci, jakou prošli jejich prarodiče a rodiče v 60. nebo 90. letech minulého století.

To vše je zabaleno do více či méně apokalyptického hávu, v němž se antropocén jeví jako poslední fáze existence civilizace, která s planetou zničí i sebe sama.

Všechny tyto vrstvy pojmu, který se rozletěl do světa rychlostí světla, probírá rozsáhlá a dobře komponovaná kniha nazvaná jednoduše Antropocén. Vědci a myslitelé z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky se spolupracovníky ji v nakladatelství Academia vydali ke dvojitému výročí: ke 20 letům prvního výskytu pojmu a jako připomínku 30 let existence a práce centra.

Na ilustračním snímku je vyschlé jezero.
Na ilustračním snímku je vyschlé jezero. | Foto: Shutterstock

Je to publikace reprezentativní, která má díky výtečné invenční typografii i uměleckou hodnotu. Ostatně to bylo Centru pro teoretická studia vždy vlastní: překračovat hranice mezi vědou a filozofií, mezi přírodními a humanitními vědami i mezi vědou a uměním. A ukazovat, jak se tyto oblasti doplňují, překračujíce binární vylučovací logiku, kterou přesáhla nejen kritizovaná a vysmívaná postmoderní filozofie, ale též věda. Její interdisciplinární modely jsou často výsledkem vyjednávání, jež se musí spokojit s tím, že něco jako Heisenbergův princip neurčitosti funguje také v jiných oblastech.

Lidé se zkrátka musí naučit myslet na komplexitu světa, kde se věci primárně nevylučují, nýbrž nějak sbíhají či překrývají - jak ve svém textu zařazeném v knize míní filozof Václav Bělohradský.

Navíc je to právě doba antropocenní, kdy se tento interdisciplinární přístup ke zkoumání světa a lidské činnosti v něm ukazuje jako vizionářský. To, co ještě nedávno působilo jako divoký myslitelský experiment, je dnes vědecká samozřejmost.

Mnoho textů, které kniha obsahuje, naráží na oborové hranice, a to v několika smyslech. Samostatné obory vědeckého poznání si nevystačí s vlastní metodologií a jsou nuceny využívat poznatky jiných. Svět přírody a kultury je v antropocénu natolik vzájemně prostoupen, že je od sebe již nelze oddělit. Možné je myslet jedině komplexně.

Kultura a příroda se vždy mění spolu, nikdy ne odděleně, a to v obou směrech, od kultury k přírodě i naopak. Není to protiklad moderny, snaží se ve svém příspěvku doložit držitel Státní ceny za literaturu Michal Ajvaz, jen její nový, oživený proud, umožněný silným reflexivním vztahem.

Této proměně se nevyhýbá ani věda, která je a vždy již bude i politicky ovlivněná, což ostatně vidíme při jejím nasazení v covidové krizi. Kniha Antropocén to vše předvádí nejen v jednotlivých pojednáních, ale také názorně vizuálně, v "obrazech antropocénu". Kromě tragické a tíživé vypjatosti či smutku - to když se díváme na ikonickou fotografii mrtvého albatrosa, jehož tělo je plné plastových zbytků z moře - v sobě často nese i krásu, ne nepodobnou té, kterou přinášejí geologické nálezy či řezy půdou a krajinou.

Vizuální krása krajiny a přírodou prorostlých produktů lidské kultury naznačuje ambivalentnost situace i pojmu antropocén. Vždyť kdo by hledal krásu v něčem, co je všeobecně chápáno jako civilizační katastrofa směřující k likvidaci života a planety.

Na ilustračním snímku je znečištěná pláž na indonéském ostrově Bali.
Na ilustračním snímku je znečištěná pláž na indonéském ostrově Bali. | Foto: Shutterstock

V tomto ohledu je kniha Antropocén mimořádně důležitá, zejména v českém kontextu. Překračuje zažitý mediální obraz a snaží se z různých stran alespoň částečně poodhalit reálný základ současného dění.

Není v této snaze "alarmistická", takže ji mohou číst i odpůrci současného hnutí za ochranu klimatu. Jistá střízlivost pohledu a filozofický i vědecký nadhled zase prospěje těm, kdo nad negativními dopady antropocénu dávno nepochybují a třeba si ani nevšimli, že začínají být trochu posedlí, až paranoidní.

Výborný je třeba pohled filozofky Elišky Fulínové, která v boomu antropocénních reflexí spatřuje narcistní touhu člověka vidět ve všem sebe, což se mimo jiné projevuje tím, jak v antropocénu interpretujeme změny - téměř vždy negativně, jako změny dané lidskou bezohledností.

Ve skutečnosti to tak není - nebo být nemusí. Přírodně-kulturní procesy jsou vždy složitější, připomíná geolog Jan Hošek, který dokládá omezenost řady prací věnovaných v posledních 20 letech souvislostem antropocénu. "Podstatnou část těchto prací zabírá pečlivé vypreparování lidského podílu z přírodních procesů," tvrdí Hošek. "Ano, lidstvo nesporně je geologickým činitelem, ale myslím, že není dobré dívat se na dobu, ve které jsme se ocitli, prizmatem geologických pochodů," apeluje.

Jeden z editorů knihy, biolog David Storch - tím druhým je rovněž biolog, Petr Pokorný, který také obstarává většinu skvělých fotografií -, podrobně probírá dosud zjištěná data o klimatických a jiných ekologických změnách. Ve velkém měřítku nevypadají vždy tak děsivě, jakkoliv také nejsou příliš nadějné.

"Lidé mají tendenci si představovat, že celosvětově mizí zeleň, rozšiřují se pouště a vegetace mizí na úkor měst, silnic, dolů a továren. Dálkové sledování Země pomocí družic ale ukazuje něco jiného a v určitém smyslu opačného," píše Storch. Podle něj hlavní problém spočívá ve struktuře vegetace, která kolem nás roste, nebo v koncentraci míst vyplněných prázdnou či málo diverzifikovanou vegetací.

Přispěvatelé knihy Antropocén nejsou žádní popírači faktů. Ohromný rozsah lidských zásahů do tváře Země nezamlčují, ale fakta interpretují často v dlouhých geologických a kulturních souvislostech života na planetě.

Občas se dokonce objeví ironický údiv nad tím, jak mohli mít lidé takovou drzost a povýšit se na jediného tvůrce geologických a jiných dějin Země. Ale popichování a žerty stranou. Komplexní interpretace faktů slouží dobru věci. Tím je hledání vědoucího a chápajícího postoje k tomu, co nyní prožíváme, abychom jako jednotlivci a civilizace byli schopni rozumně existovat.

Jistěže se otepluje a je to nebezpečné, píše například geolog Václav Cílek. I když oteplování a ochlazování je v dějinách Země pravidelné a není ničím výjimečným, tentokrát má v sobě něco zvláštního. "Klima se v geologické minulosti měnilo, někdy i prudčeji než dnes, ale současná situace je velmi zranitelná, protože geologicky žijeme v modu chladného světa (to znamená, že existují ledové polární i horské čepičky), ale zároveň se rychle otepluje, takže obrovské ledovce mohou odtávat a jejich tavné vody ovlivňovat mořské proudění a tím rozvod tepla po celé planetě," vysvětluje Cílek.

Je či bude to jev nevratný? To zatím nevíme. Možná z hlediska desetiletí či staletí, rozhodně ne v rozměrech geologické proměny počítané na tisíce, ba miliony let.

Kniha končí hravým společným epilogem, v němž se autoři snaží odpovědět na otázku, jak antropocén skončí. "Nakonec si budou zdegenerovaní lidé na zplundrované Zemi do té míry ošklivit sebe sama, že odpor k sobě u nich převáží i biologicky vtištěnou potřebu se rozmnožovat," ironizuje apokalyptické výhledy filozofka Fulínová. "Tak nastane opravdový triumf kultury nad přírodou: zhnusené lidstvo se štítivě odvrátí od vlastní přirozenosti, přestane plodit potomstvo a dobrovolně vyvane," pokračuje.

Obal knihy Antropocén.
Obal knihy Antropocén. | Foto: Academia

Ironie tu má reálný limit, přiznává hravá filozofka, když upozorňuje, že ve vyspělých zemích dlouhodobě klesá porodnost, takže nejde o tak nesmyslnou a bláznivou představu.

"Demografický přechod", jak se tomu vtipně říká, je přece dávno tu a je třeba s ním něco dělat. Tak jako s "enviromentálním žalem", pláčem za přírodu, který, jak poznamenává jeden z autorů, často nejsilněji prožívají lidé, kteří se s přírodou prakticky nesetkali.

Antropocén je fakt. Abychom mu lépe porozuměli, je potřeba ho vytrhnout z kolotoče mediálních obrazů i sociálních sítí a ponořit se v klidu do bádání těch, kdo mají třeba lepší uši nebo oči a vidí lépe. Nebo jen jinak, celkověji, v mnoha rozměrech. Kniha Antropocén je k tomu ideální začátek.

Kniha

Petr Pokorný, David Storch a kolektiv: Antropocén
Nakladatelství Academia 2020, 660 stran, 650 korun.

 

Právě se děje

před 43 minutami

Zbrojařská firma Imex Group podala kvůli Vrběticím další podněty týkající se Jana Švejdara

Ostravská zbrojařská společnost Imex Group podala kvůli kauze Vrbětice další dva podněty týkající se policejního prezidenta Jana Švejdara. Za firmu o tom informoval právník Radek Ondruš. Podle něj může být účast Švejdara na schůzce s ministrem vnitra Janem Hamáčkem (ČSSD) posuzována jako kázeňský přestupek či trestný čin. Firma Imex Group měla ve Vrběticích pronajaté sklady, které v roce 2014 vybuchly.

Ondruš už 2. května na Švejdara podal trestní oznámení související s poskytováním informací prezidentovi republiky. Ve čtvrtek pak za Imex podal Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) podnět týkající se schůzky u Hamáčka.

"Účast policejního prezidenta na jednání s Hamáčkem může být posuzována jako kázeňský přestupek, protože tam neměl co dělat. Pokud se prokáže, že to, co napsal Janek Kroupa (na serveru Seznam Zprávy), je pravda, pak by se jednalo o trestný čin," uvedl Ondruš. Dodal, že situace má ještě jeden aspekt. "A to ten, že policejní rezident v případě, že se mohlo jednat o trestný čin, nesplnil ohlašovací povinnost," uvedl Ondruš.

Na schůzce se řešila Hamáčkova cesta do Ruska, Hamáček podle serveru Seznam Zprávy plánoval "výměnu mezinárodního skandálu" kolem Vrbětic za dodávky vakcíny proti covidu-19 Sputnik V. Okolnostmi jeho neuskutečněné cesty do Moskvy se zabývá Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ). Hamáček informace serveru odmítá a plánuje se bránit soudně i trestním oznámením, server na svých informacích trvá.

Zdroj: ČTK
Další zprávy