Vyhynou jednou muži? A budou vznikat děti „na míru“? I o tom je kniha Tajemství genů

Muž, který si na zahradě na Blanensku postavil dřevěnou kapli. Tak se v našich médiích proslavil Eduard Kejnovský. Především je ale uznávaným vědcem, členem prestižní Učené společnosti České republiky, popularizátorem vědy a rovněž autorem několika knih. Jeho nejnovějším titulem je Tajemství genů. Od vzniku života po genom člověka, který nyní v rozšířeném, druhém vydání publikovala Academia.

V knize přibližuje evoluci genetické informace od prvních replikujících se molekul až po vznik DNA i následný vývoj života a člověka na Zemi. Vysvětluje, co nové pokroky v poznávání DNA mohou prakticky znamenat pro náš právní systém, medicínu i celkovou podobu naší budoucnosti.  

Některé pasáže mohou být pro čtenáře opakováním, ostatně autor předesílá, že ti, kteří mají základní znalosti z biologie a vědí něco o genetice, DNA a přenosu genetické informace, nemusí ztrácet čas a mohou leccos přeskočit. Věnuje se ale i tématům, která ani v rámci vědecké debaty zdaleka tak samozřejmá nejsou. Například jaký je původ života na Zemi a je-li možný život například na bázi křemíku: i křemičité krystaly totiž rostou, přičemž jejich růst je umožněn tím, že „základní jednotky krystalů mohou vytvářet své vlastní kopie, tedy replikovat se“.

Intoxikace testosteronem

Na otázku, zda jednou zanikne lidský chromozom Y a jestli pak vyhynou i muži, Kejnovský optimisticky odpovídá, že pokud by se to první stalo, je pravděpodobné, že úlohu klíčového genu determinace pohlaví převezme nějaký jiný gen. K čemuž ale dodává, že pokud nás pojišťovny testují na kdeco a v dotaznících se nás ptají, zda kouříme, kolik pijeme alkoholu a podobně, z hlediska statistiky je nejrizikovějším faktorem zmíněný chromozom Y a geny na něm. Právě on je příčinou vyšší agresivity a bezohlednosti. Vysoká hladina testosteronu nutí muže nejen více riskovat, ale také kouřit, nedbale řídit auto, užívat drogy a být sexuálně promiskuitnější. Někteří vědci prý v této souvislosti mluví rovnou o intoxikaci testosteronem. Muži jsou šestnáctkrát častěji ve vězení než ženy a devět vražd z deseti páchají muži. „Neměli bychom všem mužům snížit tresty, vždyť oni za to nemohou?“, ptá se autor provokativně a zřejmě ne zcela vážně. 

Ostatně ve své předchozí, rozhovorové knize Tajemná řeč genů (Triton 2024) pro mnohé ještě kontroverzněji tvrdil, že navzdory vysoké homogenitě lze pozorovat některé genetické rozdíly mezi rasami a etniky, přičemž není proč se tvářit, že je tomu opačně. Nicméně rasismus rázně odmítá, stejně jako označuje za nebezpečné namlouvat si, že jako lidé máme „agresivní potenciál“, který prostě musíme prožít, čímž je v lidech podněcován „fatalistický blud, že nenávist, násilí a válka jsou osudově nevyhnutelné a že jsou nutnou součástí naší přirozenosti“.

Geneticky bezchybný potomek?

Ironicky píše i o lidech, kteří si představují, že by si mohli objednat a dostat geneticky „dokonalé“ dítě. O fungování genů přitom zdaleka nevíme vše, ale tušíme, že jejich účinky mohou být ambivalentní: mutace jistého genu kupříkladu zvyšuje pravděpodobnost, že potomek bude mimořádně inteligentní, ale také že bude mít zvýšenou pravděpodobnost postižení schizofrenií. Takže dobře situované páry, které se rozhodly mít hudebního virtuosa, mohou zažít velké zklamání, když zjistí, že se vytoužený a draze zaplacený potomek „změnil v mrzutého adolescenta, který kouří marihuanu a nemluví s nimi…“

Knihu Tajemství genů vydalo nakladatelství Akademie věd, takže se v ní autor snaží držet exaktní vědy. Ten, kdo zná jeho další texty i veřejná vystoupení, objeví drobné náznaky, že kontext, do něhož poznatky o genetice vkládá, je rovněž náboženský. I když tedy v současnosti někteří badatelé tvrdí, že souhra genů a prostředí zcela vysvětluje lidské chování a rozhodování (Robert Sapolsky), Kejnovský naznačuje, že zůstává prostor pro svobodnou vůli, v jejíž existenci věří coby křesťan, ale jako vědec poznamenává, že se nedá vyvrátit ani potvrdit.

Související

Proč je tak těžké změnit svůj názor? Vyšla kniha o záhadách lidského přesvědčení

A i když si s geny dodnes kvůli Richardu Dawkinsovi mnozí spojují hlavně přídomek „sobeckosti“, Kejnovský v závěru cituje filozofa a mystika Vladimíra Solovjova, který sice připouštěl, že „všechen život v přírodě se vyznačuje bojem, zlobou, bolestí, všude vládne egoismus“, ale v širší perspektivě spatřoval jiný obraz: „Sobectví a rozpor vidíme, jen pokud živé bytosti vnímáme navzájem odděleně. Pokud stvoření nahlédneme jako celek, pak i přes všechen temný chaos, vtištěný do základů života, spatříme sjednocení a pochopíme, že vesmír, kosmos, je harmonický. Prapočátkem všeho bytí je absolutní celistvost, dokonalost a klid…“ Které z tvrzení je blíže skutečnosti, je už na rozhodnutí čtenářů.

Kniha přináší i portréty vědců, kteří se o vědecký pokrok v oblasti genetiky výrazně zasloužili. Je užitečná v tom, jak dokáže přiblížit fascinující cestu objevování základních stavebních kamenů života. Kejnovský přitom vzdává hold všem, kteří se na něm podílejí. A tentokrát nemluví o svatyni dřevěné, ale o metaforické: „Vědění je chrám věků, přidáváme kvádry, či spíš jen malé kamínky, mnoho z nich se vydrolí, ale chrám stále roste.“