Svobodomyslně s reálnými událostmi zachází také román Malá, který v českém překladu Aleny Snelling nedávno vydalo Argo. Jeho autor Edward Carey zpracoval životní příběh Marie Grosholtzové, známé jako Madame Tussaud, až napodruhé.
Jedenapadesátiletý Brit nechtěl napsat historickou prózu, jež by se věrností reálií vyrovnala třeba bestsellerům Hilary Mantelové. Jak přiznal v jednom rozhovoru, na nic realistického se necítil. Bližší mu je tvorba kolegyň Jeanette Wintersonové nebo v Praze žijící Helen Oyeyemi, autorek s bujnou fantazií a sklony k excentricitě.
Kouzlu Madame Tussaud propadl, už když v mládí krátce pracoval v nejslavnější pobočce muzea voskových figurín na londýnské Marylebone Road, kam ročně přijde přes 2,5 milionu lidí. Ne že by si tu práci Carey po všech stránkách užíval - muzeum voskových figurín nejsou pouze tu více, tu méně povedené sochy slavných osobností v nádherných róbách. Depozitáře skrývají také odlitky částí těl nebo poškozených orgánů.
Vše spojené s muzeem a jeho zakladatelkou přišlo Careymu bizarní, hnusilo se mu to, jenže zároveň ho to přitahovalo. Přečetl si memoár Madame Tussaud neboli Marie Grosholtzové, která žila v letech 1761 až 1850, dlouhé měsíce strávil rešeršemi v Britské knihovně i pařížských archivech - a pak pokus napsat o ní román vzdal.
K zakladatelce muzea se vrátil o mnoho let později. S odstupem, pedagogickou průpravou z amerických univerzit, kde mezitím přednášel o pohádkách, i zkušeností autora píšícího pro děti i dospělé. Díky tomu všemu se na životní příběh Madame Tussaud dokázal podívat z jiného úhlu. A výsledek? Napsal její fiktivní memoár.
Carey má rád žánr fantasy, s jehož prvky pracoval třeba v česky vydaném prvním dílu Kroniky rodu Iremongerů určené dětem, a patrné je to také na novince. V románu Malá je všeho o špetku více: ošklivosti, bizarnosti, prazvláštně vyšinutých postav. Věci jsou buď příliš monstrózní, nebo naopak podezřele malé. Ostatně kniha se jmenuje podle přezdívky, kterou protagonistka drobného vzrůstu dostala.
Spisovatel jako by román zalidnil podobným panoptikem, s jakým Madame Tussaud objížděla anglická města. Základní fakta nicméně neměnil. Marie Grosholtzová vyrůstá jako sirotek ve Švýcarsku, kde se stává pomocnicí místního doktora Curtiuse - ve skutečnosti mu říkala strýčku, přestože o jeho příbuznosti s matkou Grosholtzové se dodnes vedou spory.
Curtius odlévá do vosku nemocemi poškozené tělesné orgány, které posléze vystavuje za účelem zdravotní osvěty. Marii učí pozorně se dívat a všímat si kolem sebe nejen krásy, ale také ošklivosti.
Dívka nejprve jen asistuje, posléze začíná tlející orgány až s anatomickou přesností studovat i malovat. Je u toho, když Curtius z vosku odlije první hlavu - svého chlebodárce a světoznámého chirurga. Z voskových hlav se záhy stane místní hit, jenž je zároveň mnohým trnem v oku. Protože úspěch se neodpouští, Curtius s Marií opouštějí zemi a začínají od nuly v Paříži.
V předzvěsti atmosféry francouzské revoluce z roku 1789 si u nich jsou všichni rovni, neboli, jak v knize říká Marie: vosk nikdy nelže. Vytvářejí plastiky hlav slavných osobností, od filozofů Voltaira a Jean-Jacquese Rousseaua po osvícenského spisovatele Denise Diderota, stejně jako hlav popravených vrahů a zlodějů. Jejich chirurgická pracovna pomyslně předjímá, co se brzy stane skutečností: že namísto "chátry" skončí pod ostřím gilotiny, a na Curtiusově i Mariině stole, ti nejvýše postavení, včetně členů královského dvora.
Marie se v knize spřátelí se sestrou krále Ludvíka XVI., kterou stejně jako ve skutečnosti učí kreslit. Díky tomu tráví nějaký čas na zámku ve Versailles a poznává nejen jeho zákoutí, ale také zblízka pozoruje šlechtu bez dvorského pozlátka.
I na tehdejší dobu je Marie mimořádně malého vzrůstu, ani krásy příliš nepobrala, a tak je od Curtiusovy domácnosti po Versailles všude spíše přehlížená. Spí pod stolem nebo ve skříni, mívá zakázáno ve společnosti mluvit a tak podobně.
Jak už to ale bývá, dějiny často píší ti nejméně viditelní. Marie nejenže v odlévání vosku předčí mistra a přichází s cennými nápady, jak vylepšit bizarní živnost, je také jedinou v podstatě kladnou - a bezezbytku příčetnou či morální - postavou Careyho románu.
Protože francouzskou revoluci sledujeme očima dobré žačky doktora Curtiuse, chápeme, že i na všech jejích hrůzách lze najít něco krásného. Možná protagonistka nad všemi těmi vnitřnostmi prožranými rakovinou a zelenajícími těly oběšenců ze svého mládí otupěla, možná se naučila brát je jako artefakty a přistupovat k nim podobně jako sběratelka nebo kurátorka. Každopádně umí dohlédnout dál než k prvotnímu odporu.
I díky tomu Marie přežije, později se otřepe z bolestné životné ztráty, kdy přijde o novorozené dítě i milovaného muže, a jde dál. Z Francie až do Británie, kterou desítky let objíždí a v níž roku 1835 založí první pobočku svého muzea na londýnské Baker Street.
Román Malá o tom všem vypráví strhujícím, barvitým způsobem. Zásadní podíl má na tom i obrazový doprovod od samotného autora, který odkazuje na dobové ilustrace a dokonale souzní s textem. Harmonický celek zachycuje dobu sice strašnou, zároveň však něčím i krásnou - pokud na ni dokážeme pohlédnout stejně dychtivě jako Madame Tussaud.
Edward Carey: Malá
(Přeložila Alena Snelling)
Nakladatelství Argo 2021, 480 stran, 498 korun.
