Zrodily se z laboratoří tajné služby KGB v 70. letech dvacátého století, byly označeny za mylný experiment, převychovat ovšem nešly a zničit také ne. Představují jakousi esenci sovětského teroru. A právě v jejich táboře hlavní hrdina Garin zažívá peklo: nesmyslnou práci, bití a útlak, návrat do doby kamenné.
Nucený pobyt u černoušů tvoří ústřední kapitolu Sorokinova románu Doktor Garin, který ve výborném překladu Libora Dvořáka letos vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská.
Protagonista, psychiatr, putuje po klikaté cestě z pohoří Altaj do Chabarovska. Přestože se děj odehrává až za sto let, tato budoucnost z velké části připomíná středověk. Podobný časoprostor začal Vladimir Sorokin formovat už v knize Den opričníka, maximálně ho pak vykreslil v próze Telurie. Postupně se mu začalo říkat "minulobudoucnost" či "retrofuturistický park".
V tomto světě se o Sibiř usilovně přetahují Kazaši, Číňani, na samém východě pak Japonci. A menší atomová bomba svržená na jih Altajské republiky přiměje doktora Garina, aby naložil pacienty do nezvyklých dopravních prostředků a vydal se s nimi mimo dosah radiace. Začíná tak velké putování, dobrodružný román o cestě, setkávání, bezdomovectví a - vraťme se k černoušům - pracovních táborech, surovosti či smrti.
Na více rovinách
Na břehu sibiřské řeky Garina lapí černouši a odváží jej do hlubokých močálů. Tam tyto zvláštní pololidské bytosti žijí v propracovaných obydlích ze dřeva. Kovy se u nich téměř nevyskytují, dokonce i vaří ve dřevěných nádobách: Garin denně dostává vývar z kořínků s kusem jehněčího.
V táboře je okolo dvou set vězňů nejrůznějších národností. Vyrábějí jisté okultní předměty, které musejí být dokonalou nápodobou originálu. To jim dává pěkně zabrat, a tak fyzicky chřadnou, až se ocitají na hranici smrti. Garinovi se daří vyhnout otrocké práci, protože je doktor. Léčí a podrobně zaznamenává, jak se mění chování zajatců, jak vztek střídá vyčerpání, vzpoura, následně rezignace a smrt.
Hrdina v lágru nezůstane. Ne že by na tom tolik záleželo. Vladimir Sorokin je postmoderní autor, jeho texty tvoří spíše vrstvy stylů a výpovědí než běžný příběh. Doktor Garin je snad první kniha, do níž zahrnul začátek, zápletku a konec, tedy klasickou románovou strukturu. Nicméně vše, téměř každý odstavec, nese kromě popisu dění další významy.
Sorokin dokonale zná ruskou literaturu 19. i 20. století. Vyrůstá z ní a zase do ní vplétá svá vyprávění. Dle vlastních slov se tentokrát snažil, aby k ústřednímu putování vytvořil "paralelní literární scenerii". Významný kritik Alexandr Archangelskij dokonce mluví o tom, že romanopisec "obchází starobylé statky ruské a sovětské literatury, které po cestě oplodňuje a zúrodňuje, aby je vrátil zpět do života".
Vraťme se k černoušům - jaký literární vzkaz nám zanechávají? V ruském originále se tito zmutovaní pololidé jmenují "černyši". Od podstatného jména pak vzniká přídavné jméno černoušský, rusky černyševskij. Foneticky to vede k filozofu a spisovateli Nikolaji Černyševskému, který žil v 19. století a vymýšlel utopie o novém uspořádání společnosti v daleké budoucnosti. Právě Černyševskij položil jednu ze dvou základních otázek ruské literatury: "Co dělat?". Nazval tak svůj román z roku 1863 o budoucím, rovném a socialistickém pořádku.
Vladimir Sorokin tedy ve své vizi černoušského pracovního tábora zároveň rozvíjí sny klasika ruské literatury. Vývoj "socialistické společnosti" však předkládá v nejtemnějších odstínech.
Samé odkazy
Doktor Garin kráčí mnohými sceneriemi ruského klasického písemnictví. Když dorazí do Barnaulu, hlavního města Altajské republiky, s milovanou Mášou se procházejí po bulváru, jejž popsal Nikolaj Gogol v románu Něvská třída. Scény z lágrového života u černoušů zase evokují prózu Doktor Živago od Borise Pasternaka, kde doktora drží v zajetí sibiřští partyzáni. Pasternak a jeho opus magnum, ke kterému odkazuje i název knihy Doktor Garin, tak tvoří další osu Sorokinova díla.
Na filozofické úrovni text často naráží na Lva Nikolajeviče Tolstého. A když Garin pluje po řece Ob a pohlédne vzhůru, použije popis nebe z Tolstého románu Válka a mír. Některé postavy pronášejí fonetické napodobeniny nezvyklých slov Fjodora Michajloviče Dostojevského, v černoušském lágru se pro změnu mihne přesná konstelace probouzení muklů v pracovním táboře z povídky Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna.
Tato autorova hra má ještě další vrstvu, protože doktor Garin je vášnivý čtenář. Sorokin tak do románu vkládá všechny texty, které hrdina při svém putování dostává do ruky. Od hlavního proudu vyprávění nejsou nijak odděleny, pouze jinakostí stylu - Sorokinův majstrštyk.
V tomto směru se spisovatel nebrání ani reinterpretacím vlastních děl, a tak si doktor při vykonávání ranní potřeby ve venkovské kadibudce dopřává čtení útržku nápadně podobného části Sorokinovy prvotiny Norma. A poté ji použije - na vytření zadku.
Ostatně postava Garina je rovněž utkaná z čistě literární látky. Poprvé se objevil v autorově románu Vánice. Deset let nato nám Sorokin představuje téhož hrdinu a zajímá ho, kam se vyvinul. Připomíná archetyp doktora, intelektuála z ruských klasických románů 19. a 20. století, nositele civilizace.
Garinova předchůdce najdeme už u Antona Pavloviče Čechova, kde se doktor snaží vyléčit nemocné, avšak když se úkol ukáže být nad jeho síly, propadá skepsi. Na tomto půdorysu Sorokin vymyslel svého psychiatra coby vynálezce metody, jak vyléčit lidskou psýché. Další odkazy na práci a poselství doktora ve společnosti směrují k dílům Michaila Bulgakova či lágrového autora Varlama Šalamova.
Kniha je rovněž plná vlastních, vymyšlených přísloví, jimiž Garin komentuje okolní dění i svou náladu, mechanické úkony jako vstávání či snídani. Sorokina baví představa, že když se něco rýmuje, spousta lidí tomu automaticky přisuzuje smysl. Podobně je tomu v případech, kdy cosi zní lidově - pak se v pořekadle očekává nějaká lidová moudrost. "Smrt - to není pšeničná kaše" a "Teplo není chlad", případně "Plž nůž nenabrousí", čteme v románu.
Recenzenti v Doktoru Garinovi hledají průsečíky s klasickou světovou literaturou, díly jako Gargantua a Pantagruel od Francoise Rabelaise. Leckdo zdůrazňuje převrácený karnevalový svět Sorokinových textů, kdy se to podřadné, schovávané či vysmívané dostává na povrch.
Čtenáře ale možná víc pobaví krátká zmínka o tom, co se v době, kdy Sibiř rvou na kusy tři války, děje v Moskvě. Do ruské metropole nikdo nejezdí, nikdo s ní neobchoduje, Moskva je plně izolovaná. Slovy autora: "Tam je lepší vůbec nestrkat nos." Proč? Protože jediná činnost Moskvanů spočívá v množení jedovatých much, jejichž celé reje pak posílají na své sousedy.
Kniha
Vladimir Sorokin: Doktor Garin
(Přeložil Libor Dvořák)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2022, 440 stran, 469 korun.
