Praha - Vítězem Ceny Jiřího Ortena pro rok 2014 se stal Ondřej Hanus. Cenu dostal za sbírku poezie Výjevy.
"Cenu udělujeme za čtyřicet výjevů, v nichž se mu suverénně podařilo naplnit ustálenou formu sonetu neokoukaným, svébytným obsahem," zdůvodnila svůj výběr porota. Hanus ve čtvrtek cenu pro mladé autory převzal na veletrhu Svět knihy.
Ondřej Hanus píše důvtipně důstojnou poezii
PRVNÍ VÝJEV (navazující) kdosi se překrvil a rozcákal se po zdech jako když hodíš mísu s krví na zem srdce jak dobré víno přešlo mrazem stala se smrt, smrt rezavá jak povzdech a toho hnisu, Bože, všude tolik hnisu tkáně se oddělily, viděli jsme kosti v takovou chvíli ztratí smysl ostych když nerozeznáš mozek od penisu a schválně jsem pak začal nahlas zpívat falešně, ale nahlas, vlastně jsem to křičel namísto dirigentské hůlky kyčel potom jsem ze střev složil nápis Vivat! a lebku, která nepraskla, jsem rozbil koroduj za nás, vyslyš naše hrozby
Jihočeský rodák Ondřej Hanus publikoval v řadě literárních časopisů od Tvaru přes Revolver Revue až po Host. Překládá z angličtiny a zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu. Jeho Výjevy se právě k sonetům hlásí a dokazují, že tato klasická forma ještě zdaleka nepatří do starého železa.
Zvláště když se jejich autor nerozpakuje citovat a parafrázovat Charlese Baudelaira či Jana Zahradníčka – a vzhledem k formě sonetu nemůže chybět ani Shakespeare –, ale i třeba Zuzanu Navarovou. Výsledek by mohl být básnickou obdobou dortu pejska a kočičky, ale Hanus se i za pomoci různých „kočičích“ obratů této pasti vyhnul a jeho básně dospěly ke „křtu nových souvztažností“.
Každodenní obrazy koťátek v klíně či máku kolem kolejí organicky doprovází obracení se k něčemu, co je nad lidskou zkušeností, k víře i k smrti a andělům. Hanus se navíc nebojí svými básněmi bavit na úrovni jednotlivých slov i celých „výjevů“. Narazíme tak na „svatého Krakena“ i text, který by měli ocenit všichni fanoušci v současnosti tak populárních Oprásků sčeskí historje. Zhodnoceno stručně: Ve svém důvtipu důstojná poezie.
Ve finále letošního ročníku Ortenovy ceny byli ještě Martin Poch a Jonáš Zbořil.
Martin Poch: Vysvětlení si žádá vysvětlení
Sbírka Martina Pocha Jindřich Jerusalem shromáždila básně z let 2007-2012 a slovy samotného autora texty balancují na pomezí básnické metafyziky a anonymní kartografie. Což je přesně ta chvíle, kdy bychom si měli začít dávat pozor. Vysvětlovat něco obraty, které si samy žádají vysvětlení, není nikdy dobrým znamením.
Poch má přitom rozhodně cit pro znepokojivé obrazy zmaru a naprostého vykořenění. Některé jeho obraty by mohly čtenářům zadělat na solidní noční můru – mým favoritem je rozhodně vězeňská báseň Běhařovská lhářka a její „servírka svléká králíka, jako by vyšívala slovo doživotí“.
Dokud se Poch drží světa coby systému věznícího všechny a všechno, je jeho práce působivá. Tajemné obraty vyvolávají znepokojení a v mezerách významů i vazeb se skrývají celé strachy nekonkrétního, ale neustále rostoucího děsu. Bohužel tato rovina není v jeho sbírce jediná.
Ve chvíli, kdy se přechází k oné kartografické části, mám s básněmi problém. Pokus o konkretizaci působí uměle nebo nabubřele. Jako by Poch zapomněl na vlastní hodnocení, že některé věci se vzpírají popisu. Jeho výlety do mapování lidského těla, snění o pubickém ochlupení a snaha vyrovnat se s hříchy patriarchální společnosti nevyznívají jako hluboké prožitky, ale spíše záznamy angažovaných večírků v prominentních literárních čajovnách plných uvědomělých rozhněvaných chlapců a dívek považujících sami sebe za lepší varianty Nohavicovy mladičké básnířky.
To tedy v tom lepším případě. V tom horším nezbývá než uznat, že na FF UK stále ještě kurz Obecné lingvistiky dokáže zanechat na rozjitřelé duši umělcově své stopy vedoucí až k vytváření bombastických básnických alter eg, kterým by neškodilo vrátit se na chvíli zase z výšin kosmických odhalení zpátky na zem.
Jinak mám obavu, že se naplní slova neznámého klasika záchodků FF UK: „Těm lidem občas j..e."
Jonáš Zbořil: nápadité krocení divoké urbanistické zvěře
Třetí do sbírky - Jonáš Zbořil - zvládá právě onu výše zmíněnou kartografii. Ve středu jeho zájmu je město jako živý tvor i jako soubor tajemství a světů schovaných v jiných světech. „Uprostřed města je druhé město“ a v něm čenichají domy, pátrá se pomocí prstů, jejichž bříška tvoří plynoměry, a tramvaje jsou skutečně udýchané.
Cena Jiřího Ortena
- Cena Jiřího Ortena má dlouho tradici a mezi literáty dobré jméno. Udílí se od roku 1987 a mezi její laureáty patří například Michal Viewegh, Tereza Boučková, Petr Borkovec, Jaroslav Rudiš, Radek Malý, Petra Hůlová, Petra Soukupová či Marek Šindelka.
- Porota vybírala z 24 přihlášených knih. Předsedal jí šéfredaktor nakladatelství Odeon Jindřich Jůzl a knihy s ním posuzovali ještě literární teoretička a redaktorka Činátlová, editor a básník Milan Ohnisko, spisovatel a redaktor Marek Šindelka a spisovatel Miloš Urban.
- Cenu dostává autor prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, jemuž v době vydání knihy není více než 30 let. Od roku 2009 Cenu Jiřího Ortena organizuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů. Cena je spojena s odměnou 50 tisíc korun.
Zbořilova cesta Prahou, jejími ulicemi a stanicemi, je nápaditým krocením divoké urbanistické zvěře. A skrze absurdně oživené obrazy se dostává i k vyjádření existenciální nejistoty i úžasu před zábleskem náhle odhalené krásy pod povrchem všednosti a šedosti, aniž by se musel uchylovat k dávno zapomenutým termínům či hromadit šílená přirovnání.
Jestli Hanus oživuje sonet, Zbořil se ve svých nejlepších kouscích staví po bok romantizovaných obrazů tchangských básníků, kteří opustili své nefritové číše a s údivem hledí na svět kolem sebe; cítí se jeho součástí a zároveň si uvědomují svou malost. Navzdory přirovnání se ovšem nejedná o básně nějak konzervativní. Naopak, nebojí se moderního světa, neschovávají před ním hlavu do úkrytu natřikrát zašifrovaného metafyzična.
Asi nejlepším popisem Podolí je, že se jedná o „pokornou“ sbírku. Slovy, formou, zapojením sebe sama, s nímž Hanus pobaveně hledá ztracené dětství, které kdesi „nedorozuměním zaslechl“. Tomuhle básníkovi opravdu věřím, že se na Budějovické stavil vítr od moře a on ho slyšel.
