reklama
 
 

Zamilovaný agent z Moskvy. Malíř Viktor Pivovarov píše o Sovětském svazu a Praze

9. 3. 2019 15:50
„Umělecký život v Moskvě je tvrdý. Jakmile odjedete, nejste – zavře se nad vámi voda a přestáváte existovat,“ píše ve své autobiografii malíř Viktor Pivovarov, spoluzakladatel moskevského konceptuálního umění, který už bezmála čtyřicet let žije v Praze.

Kniha nazvaná Zamilovaný agent, jež poprvé vyšla rusky roku 2001 a nyní ji v českém překladu Jana Machonina publikovalo nakladatelství Torst, mnohé změnila.

Umělec zastoupený ve sbírkách britské Tate Gallery, pařížského Centre Pompidou i pražské Národní galerie se po vydání memoárů znovu proslavil i doma. Mezi své jej přijala i proslulá Treťjakovská galerie - výstavou i nákupem děl.

Dnes dvaaosmdesátiletý Viktor Pivovarov je člověk zvídavý a společenský, který se rád a barvitě vyjadřuje i literárně. Jeho memoáry působí košatě, poučně i vtipně. Podrobně v nich líčí svou cestu k umění a především moskevskou scénu neoficiálních umělců šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Jako dodatek k českému vydání Pivovarov doplnil kapitoly o pražských uměleckých kruzích, do nichž nahlíží z pozice asimilovaného cizince.

Já a Malevič s Cranachem

Pivovarův pohled je osobní, někdy zaujatě mnohomluvný a poetický, nebo naopak stručně hodnotící. Se stejným zaujetím, s jakým čtenáře seznamuje s desítkami osobností, vypráví o svých obrazech i cyklech.

Malíř, který do českého umění přináší neobvyklé propojení malby a konceptu, se co chvíli sympaticky utrhne ze řetězu a s dětinskou radostí propojuje své práce s díly největších umělců historie, například s Kazimirem Malevičem nebo Lucasem Cranachem. Všechno lze ale brát jako fascinující, sebeironickou hru.

Kniha Zamilovaný agent má řadu výstižných momentů. Například když se Pivovarov snaží popsat tvůrčí proces a nachází spřízněnost s básníky: "Když pracuji, sám sobě nerozumím, pohybuji se poslepu a spoléhám se jen na svou intuici, mám pocit, že tápu ve tmě, že dělám jednu chybu za druhou, a nejspíš také dělám," píše.

"Ale cítím rytmus a rýmy věcí, a když se mi je podaří zachytit, skládají se do obrazů a řádek, které jsou daleko chytřejší než já. V tomto ohledu nejsem filozof, ale básník."

Reálie malířova dětství jsou v knize líčeny jen po kouscích. Vůbec nic tu není o válečných letech, které s matkou samoživitelkou strávil kdesi za Moskvou. O dospívání v komunálním moskevském bytě, jejž malíř s matkou sdíleli s dalšími lidmi, tu jsou jen střípky, i když téma dětství se vyjevuje v mnoha Pivovarovových dílech.

Stalin za skříní

Například v cyklu Deník výrostka vypráví, jak jej s maminkou na konci války okradli cestou z evakuace, nebo jak v pokoji na okně coby chlapec choval rybku ve sklenici od zavařeniny.

Místo stesků na chudé dětství Pivovar věnuje prostor nadšenému objevování umění, hodinám proseděným v knihovně nad encyklopediemi, nebo studiu na polygrafickém institutu v Moskvě, kde se vedle kreslířského drilu potají začal dozvídat o moderním umění.

Pivovarov vzpomíná také na svou zabedněnost, která ho mohla stát život. Ve škole byl poctěn tím, že směl na chodbě připravit výstavu. Protože neměl žádné rámy, bez přemýšlení sundal několik portrétů Stalina, naházel je za skříň a do rámů umístil své kresby. Psal se rok 1954, Stalin byl po smrti stále krátce - a skutek, který nezůstal bez povšimnutí, se učitelům naštěstí podařilo podařilo ututlat.

Podrobně malíř v knize líčí neustávající proud návštěv a přátelského popíjení - vodky nebo čaje -, kterým si neoficiální umělecká scéna v Sovětském svazu vynahrazovala svou izolaci.

Pivovarov nepíše, jestli podzemní moskevští umělci byli stejně jako čeští autoři sužovaní pracovní povinností s hrozbou kriminálu za příživnictví. Zato popisuje, jak se ateliéry, často malé prostory v suterénu či na půdě, stávaly místy svobody, v nichž se ale pracovat moc nedalo.

"Někomu se daří propojovat ten bujarý život s tvorbou, tedy utrhnout si chvíli pro práci, nebo pracovat v přítomnosti hostů, ale mně se to nedaří. Aby to ve mně začalo bublat, potřebuji úplnou samotu a trochu času pro sebe," píše Pivovarov, který pak v teplých měsících začal odjíždět z Moskvy na venkov, kde si pronajal druhý ateliér.

V kuchyni u Štejnbergových

Praha se do života Viktora Pivovarova postavila neočekávaně. "Dne 8. června 1978 jsem v kuchyni u Štejnbergových uviděl Milenu. Zamiloval jsem se hned, na první pohled," píše o setkání s českou kritičkou umění Milenou Slavickou. Za tři roky byla svatba.

Stěhování do Čech nebylo bezbolestné, i když Pivovarov věděl, do čeho jde, a české umělecké prostředí se mu líbilo. Praha mu přímo učarovala. "Zlatá Praha. Královna, na kterou zapomněli," píše. Nechal se okouzlit labyrinty jejích uliček, ozářených "stařecky žlutým světlem starodávné lucerny." 

Než se do české metropole přestěhoval, poznal i její současnou podobu. Navštívil více než dvacet ateliérů a o současném českém umění měl slušný přehled díky časopisu Výtvarné umění, který se dal v Moskvě předplatit. "Bylo to úplně jiné umění než v Moskvě. A protože jsem byl ve zlomovém období, podobném tomu v mládí, umění, které jsem uviděl, mi připadalo jako jedna z možných alternativ," píše Pivovarov.

Jeho přítel, moskevský konceptualista Ilja Kabakov, který později přesídlil do USA, Pivovarova od stěhování do Prahy odrazoval, bylo podle něj neperspektivní. "Srovnával i ‚energii‘ Moskvy a Prahy a výsledek vyšel jednoznačně v neprospěch té druhé. To jsem chápal i já. Ale vnímal jsem to jinak. ‚Energii‘ Prahy jsem považoval za ‚nulovou‘. Neměla podle mě vůbec žádný náboj: ani metropolitní, ani provinciální, dobrý ani špatný, aktivní nebo pasivní. Líbilo se mi to. Líbila se mi vybitost toho pole, jeho neutralita, klid," vysvětluje.

Umělecká výbava v kufru

V nové zemi, kam se směl ze Sovětského svazu v roce 1982 přestěhovat po menším souboji se sovětskou byrokracií, si prožil tvůrčí krizi. Postupně zjišťoval, že "umělecká výbava, kterou jsem si přivezl v kufru, je pryč, vypařila se".

Jediné, co mu prý zbylo, byly vzpomínky na dětství. Začíná vytvářet obrazy s moskevským námětem. "Dětství a Moskva jsou pro mě jedno a totéž."

Jak dokládají poslední "pražské" kapitoly, malíř se v české metropoli dobře uchytil. První retrospektivu měl v květnu 1989. Velkou výstavu mu pak v devadesátých letech připravila Galerie Rudolfinum, vystavoval rovněž v Národní galerii nebo Moravské galerii v Brně.

Kniha Zamilovaný agent přináší vtipné i výstižné medailony českých osobností. Autor píše o Jindřichu Chalupeckém, který několikrát zavítal do Moskvy. "Seznámil se s celou naší moskevskou skupinou, dokonce pro ni vymyslel název Škola Sretěnského bulváru, který dodnes používají kunsthistorici zabývající se ruským neoficiálním uměním," píše Pivovarov, podle něhož byl Chalupecký rezolutně proti emigraci umělců.

Přestože neschvaloval ani Pivovarovo přesídlení, přišel ho v začátcích jeho druhého života navštívit. Prohlédl si obrazy, které Pivovarov přivezl z Moskvy, a od té doby prý měl ruský přistěhovalec otevřené dveře do všech důležitých ateliérů, které si jejich majitelé před nezvanými hosty jinak střežili.

V Zamilovaném agentovi píše o mnoha českých autorech, umělcích i kurátorech, nechybí ani vzpomínka na Václava Havla. Vystupují tu vizionář Karel Malich, kunsthistorik Jaromír Zemina nebo výtvarníci Adriena Šimotová, Jiří John, Václav Boštík a Stanislav Kolíbal.

Viktor Pivovarov: Zamilovaný agent

Viktor Pivovarov: Zamilovaný agent

(Přeložil Jan Machonin)
Nakladatelství Torst 2018, 424 stran, 488 korun

Například o historikovi umění a sběrateli Jiřím Šetlíkovi si Pivovarov myslí, že je ztělesněním evropské kultury. "Jak vypadá, jak mluví, jak se obléká, jakou má barvu hlasu, jak vypadá jeho byt a knihovna, jaké obrazy a sochy tam jsou, jak jsou rozmístěné, jaké vesty a klobouky nosí, jaké dýmky kouří, dokonce jeho nahrbenost - všechno je pro mě zhmotněnou evropskostí," obdivuje autor.

Kdyby ke knize, která má 422 stran, mohl libovolně dopisovat další kapitoly, jistě by se Viktor Pivovarov rozepsal také o mladých umělcích. "V současném umění nacházím mnoho zajímavého a přijímám jeho nejradikálnější formy. Kdybych byl mladý, nejspíš bych se věnoval akčnímu umění, politickému umění, nebo bych odletěl do kosmu a dělal performance na Měsíci," dodává.

autor: Magdalena Čechlovská | 9. 3. 2019 15:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama