V románu Bál šílených žen francouzské spisovatelky Victorie Mas, který právě vyšel v českém překladu Alexandry Pflimpflové, potkáváme snad všechny dnes tak žádané ingredience: útlak a následně vzpouru dosavadních obětí systému, tajenou sexualitu i ezoteriku, jež vítězí nad duchovností.

Spisovatelka Victoria Mas. | Foto: Profimedia.cz

Třiatřicetiletá autorka příběh zasadila do dráždivého prostředí psychiatrické nemocnice pro ženy koncem 19. století. Jako doktoři tu pracují výhradně muži a není pochyb, kdo má moc.

Karty jsou jasně rozdány, čtenář nepochybuje, kdo je hodný a kdo zlý. A pacientky, které by snad byly zlé, tak činí nevědomky a jen proto, že jim dříve také ubližovali. Hádejte kdo.

Jasné rozdělení rolí vede k bizarnostem. Když mladá oběť pokusů s hypnózou ochrne po jedné veřejné produkci, její bezmoci využije mladý pracovník ústavu tím nejhanebnějším způsobem. Motiv jako z červené knihovny. Podobně jako útěk maskované chovanky ústavu ze závěrečného masopustu, tedy onoho bálu šílených žen.

Venku čeká svoboda. Stačí, když si pro dotyčnou přijde dříve chybující bratr - opět muž - a dveře jsou najednou otevřené. Děj knihy je očekávatelný, nepřekvapivý a nenecháme-li se zmýlit pitoreskními kulisami, v podstatě nudný.

"V šeru pokoje stojí mladík a čeká na ni. 'Julesi…' Dívka se vrhne do náruče, která ji obejme. Ve spáncích jí buší. Mladík ji hladí po vlasech a šíji; Louisu po celém těle mrazí." Takhle vypadá popis zakázané lásky za dveřmi blázince. Za pár řádků nemůže chybět obligátní věta: "Dovol mi, ať tě políbím."

Victoria Mas napsala historický příběh, ve kterém současnou optikou nahlíží události staré nějakých 135 let. Její hrdinové říkají věty, které by přiléhavě slušely dnešním hrdinům.

Obal románu Bál šílených žen. | Foto: Odeon

Příznačné je už samo zásadní nadání hlavní oběti Eugénie, tedy vídat duchy a naslouchat jim. Autorka, která zasadí příběh do pařížského ústavu pro choromyslné, tuto schopnost ani náznakem nezpochybní, vždyť mluvit se zemřelými je přece "cool". A pokládat to za diagnózu by bylo zpozdilé. S duchy přece mluví každý, že? Taková neuróza, to je jiná káva.

Kniha přesto drží pohromadě, snad opravdu jakýmsi nadpřirozeným způsobem, je sdělná a čtivá. Ačkoliv pojmenovává silná témata, činí to velmi lehkým krokem. Čtenář chtě nechtě musí držet internovaným ženám palce. Knihu ale dočte - a ona pomine. Žádný Přelet nad kukaččím hnízdem to není.