„Vážený soudruhu prezidente“. Co psali lidé hlavám našeho státu v letech 1968-1989?

Ukázka z knihy "Vážený soudruhu prezidente":

Paleta motivů k sepsání dopisu prezidentu republiky byla velmi pestrá. Častým spouštěčem byl zážitek skutečné nebo domnělé křivdy, popřípadě předchozí negativní zkušenost s nižšími státními, stranickými či správními orgány. Svou roli sehrával také pociťovaný rozpor mezi proklamovanými sociálními a ekonomickými úspěchy a vlastní životní zkušeností. Někteří pisatelé svým způsobem volali o pomoc, jiní tematizovali otázku sociálních nerovností a kriticky se pozastavovali nad tím, že se k bezplatným nebo zvýhodněným výdobytkům socialismu dostali méně potřební či zasloužilí spoluobčané.

Pisatelé se na prezidenta obraceli v drtivé většině kvůli osobním záležitostem, informovali jej však rovněž o místních událostech a upozorňovali na rozmanité nešvary, o kterých podle jejich soudu nejspíše nevěděl, ale mohl jako jediný zjednat nápravu. V dopisech lze také narazit na touhu některých občanů dlouhodobě sdílet s hlavou státu své životní strasti a radosti, o čemž ostatně pojednává osmá kapitola, v níž jsou přiblíženy i příběhy lidí, kteří si stihli dopisovat s T. G. Masarykem i G. Husákem. V dochovaných materiálech najdeme též pozvánky na svatby, prosby o kmotrovství či žádosti o autogram.

Podstatná část dopisů se podobala spíše suplikám, které začínaly oslovením "Vážený soudruhu prezidente" a končily obecnou frází "Se soudružským pozdravem", "Práci čest" nebo "Světu mír". Oslovení "Vážený pane prezidente" bylo častější během pražského jara a v první polovině roku 1969. V následujících letech se častěji objevovalo v dopisech, jejichž autoři kritizovali politickou situaci v zemi a poukazovali na širší souvislosti ekonomických, sociálních či ekologických problémů. Převažovalo rovněž v dopisech věřících, kteří se dovolávali ústavně zakotvené svobody vyznání a projevovali své rozhořčení z jejího porušování. Setkáme se s ním nejen u zástupců disentu a mezinárodních lidskoprávních organizací, ale také u emigrantů, kteří již delší dobu žili v zahraničí a osvobodili se od charakteristických jazykových figur, jimiž se vyznačovala komunikace s úřady v komunistickém Československu.