Ten příběh by nevydal ani na povídku, vydá však na pozoruhodné haiku v próze. Evropanovi dokáže představit to, co se děje v Japonsku. Nebo lépe: co se neděje, zato tam je a trvá.

Dvaapadesátiletá Francouzka narozená v Maroku Barberyová podruhé vstupuje do téže řeky. Vábivé japonské kultuře se věnovala už v proslavené knize S elegancí ježka ze začátku tisíciletí.

Muriel Barberyová bude na Světu knihy debatovat v sobotu 25. a neděli 26. září, čeká ji také autogramiáda. | Foto: Profimedia.cz

Odhlédneme-li od příběhu, tenkrát byla základním tématem filosofie a to, zda se může stát součástí obyčejných dnů obyčejných lidí a jakou cenu za to dotyční zaplatí. Tentokrát se spodním proudem stává teologie, a to v typicky neteologickém prostředí asijské země.

Protagonistka Rosa se vydává do Japonska, aby si vyslechla otcovu závěť. Pořádně ho ani neznala, jen ví, že úspěšně obchodoval s uměním. On jí však před smrtí nachystal speciální trip - než si dcera vyslechne poslední vůli, měla by v doprovodu otcova asistenta absolvovat pouť po japonských klášterech a chrámech.

Rosa se po nich nechává vozit a právě v tomto dění, byť jen několikadenním, je obsažena podstata zdejší víry: nesměruje k transcendentnu, nezajímá se o to, co bude po smrti, ale přitakává věčnému koloběhu přírody a slunce, které se také mění, odchází a znovu vrací.

Tak se i Rosa vrací do chrámů, všímá si sošek či zenových zahrad a znovu odchází, zdánlivě nezasažena, aby se dobře najedla a napila, aby mluvila s několika lidmi, kteří otce znali. Nic nerozplétá, nic neřeší, jen to na sebe nechává působit. Začíná se chovat jako Japonka, pokud jí tak trochu nebyla už dřív, doma ve Francii.

Obal knihy Růže sama. | Foto: Host

Příběh neodvratně směřuje k pointě, tedy přečtení poslední vůle, i ta je ale nepřekvapivá a čtenáře nevábí napětí. Nevykolejí ho žádný zvrat. Smyslem dnů není porozumět, co je za jejich kulisami, spíš přijmout, že se v jiné podobě budou opakovat i zítra.

Ne, tohle není celé Japonsko a Muriel Barberyová to dobře ví. Nechává hrdinku nahlédnout například do hlučného sálu plného hracích automatů, před kterými se Japonci sklání jako před bohy či jedinými partnery pro dialog. I tohle je ta země na ostrovech na konci světa, ale Rosa ji takovou odmítá, ve dveřích herny se jen otočí a vrací se do své kultivované bubliny. Proč ne, žádné haiku nedokáže vyslovit vše, každý život má někde hranice.

„Dějové“ kapitoly střídají kratičké příběhy, paradoxní koany, které postavy citují, či je rovnou zažívají. Kniha je tak obrazem sama sebe, statická a nezúčastněná. Chápe, ale nedává to najevo. Je japonská do té míry, do které máme Japonsko dráždivě rádi. Muriel Barberyová nás v tom nenechává samotné.