O objevu, jejž například eliotovský literární vědec Anthony Cuda označuje za "možnou literární událost desetiletí", informují přední zpravodajské weby včetně britské BBC nebo americké CNN.
Dopisy přinášejí nové poznatky o básníkově díle, životě a především vztahu s Haleovou, který byl dosud předmětem spekulací. Knihovna Princetonské univerzity v USA listy obdržela od Haleové spolu s výslovnou žádostí, aby byly zpřístupněny teprve půlstoletí po smrti toho, kdo z nich dvou odejde jako poslední. T. S. Eliot zesnul roku 1965 ve věku 76 let, Haleová o čtyři roky později.
Dopisy, které psala jemu, básník nechal spálit. A podle životopisců byl nemile překvapen, když Halaová neučinila totéž a místo toho jeho psaní věnovala Princetonu. Když se o tom dozvěděl, Eliot zaslal univerzitě dopis, ve kterém jejich vztah objasňuje, a požádal, aby byl zveřejněn spolu s korespondencí věnovanou Haleovou.
Ta čítá 1131 Eliotových listů z let 1930 až 1956 a byla umístěna ve 12 dřevěných krabicích, které dále obsahovaly fotografie či novinové výstřižky. Pracovníci univerzity začali obsah krabic digitalizovat už vloni v říjnu, aby byli hotovi 2. ledna 2020, půlstoletí po smrti Haleové.
Mluvčí Princetonu očekává, že univerzitní knihovnu začnou v příštích dnech navštěvovat badatelé z celého světa. "Bude to podobné, jako když se lidé tlačí na rockovém koncertě," řekl mluvčí agentuře AP.
Dopisy jsou kvůli copyrightu až do roku 2035 přístupné jen ve studovně univerzity. Každý, kdo přijde, si může vyžádat jednu krabici nebo si na laptopu prohlédnout její digitalizovaný obsah. Tyto soubory však následujících 15 let nesmějí být zveřejněny on-line.
Neopětované city
Jak shrnuje britský deník Guardian, Eliot s Haleovou se potkali roku 1912, kdy básník studoval na Harvardu. Přátelství oživili v roce 1927 dávno poté, co se Eliot přestěhoval do Velké Británie a byl nešťastně ženatý s Vivienne Haighovou-Woodovou. Tehdy si přes oceán začal pravidelně psát s Haleovou, která žila a učila v Bostonu.
Nyní zveřejněné dopisy odhalují, že básník Haleovou miloval a mladší žena jeho city nejprve odmítla. Začala mu je oplácet teprve ve chvíli, kdy už o důvěrnější vztah pro změnu nestál Eliot. Po 35 letech si uvědomil, že Haleovou ve skutečnosti nemiluje, jak napsal.
"Do Emily Haleové jsem se zamiloval v roce 1912, kdy jsem studoval na Harvardu. Ještě než jsem roku 1914 odjel do Německa a Anglie, řekl jsem jí, že ji miluji. Z toho, jak mé vyznání přijala, jsem neměl důvod nabýt dojmu, že city opětuje," svěřuje se Eliot v dopise, který v roce 1960 poskytl Princetonské univerzitě spolu s instrukcemi o tom, jak má být naloženo s jeho korespondencí.
Tou se nyní začínají probírat literární vědci i novináři. Svého redaktora do Princetonu za tímto účelem vyslal i Guardian. V článku cituje například z Eliotova dopisu napsaného poté, co se básník s Haleovou setkal na čajovém dýchánku v Londýně koncem roku 1930.
"Kdybys věděla, jaké řádky, jak něžné řádky právě teď píši, myslím, že bys ke mně pojala důvěru," píše Eliot 18 let poté, co Haleovou poznal. "Mám spoustu známých, ale žádné, kterým bych mohl svěřit takto intimní záležitost," apeluje na ni, aby jeho horlivost přijala.
"Nevidím na tomto zmatení citů nic, zač bych se měl stydět. Má láska je tak čistá, jak jen láska může být," píše v listu, který končí slovy: "Pokud je toto milostný dopis, nechť je posledním, který kdy napíši."
V listopadu téhož roku se básník svěřuje Haleové, že už měsíc zažívá muka. "Udělala jsi mě dokonale šťastným, šťastnějším, než jsem kdy byl. Jediné štěstí, které mohu až do smrti zažívat, mám teď u sebe. A přestože ten cit je stejné povahy jako nejhlubší ztráta a zármutek, zažívám z něj až nadpřirozenou extázi," píše Eliot. "Snažil jsem se předstírat, že má láska k Tobě zemřela, ale to bych musel zabít i své srdce."
Mimořádný objev
Podle literárního vědce Anthonyho Cudy, který se zaměřuje na Eliotovo dílo a také řídí Mezinárodní letní školu T. S. Eliota, je zveřejnění korespondence mimořádné.
"Byl to chybějící díl jeho kariéry a rozhodně nejvýraznější objev, který jsme tu měli o jakémkoli zásadním básníkovi 20. století," míní Cuda, který vzhledem ke své specializaci označuje zveřejnění dopisů za možnou literární událost dekády. "Nevím o ničem důležitějším nebo očekávanějším," dodává.
T. S. Eliot v češtině
Thomas Stearns Eliot se narodil roku 1888 v americkém St. Louis, roku 1914 se však přestěhoval do Velké Británie. Tam později získal občanství a vzdal se toho amerického.
Patřil k předním modernistům, díly jako pětidílnou skladbou Pustá země, kterou do češtiny poprvé přeložili Jiřina Hauková a Jindřich Chalupecký, dále dramatickým monologem Píseň lásky J. Afreda Prufrocka, básnickým dramatem Vražda v katedrále nebo Čtyřmi kvartety, jejichž první verše možná inspirovala právě úvaha nad nenaplněným vztahem s Haleovou, se zapsal do dějin světové literatury 20. století. Roku 1948 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Dnes je jeho dílo z větší části přeložené do češtiny. Čtyři kvartety naposledy před pěti lety publikovalo Argo v překladu Martina Hilského, který již zkraje 90. letech převedl také Eliotovu knihu O básnictví a básnících.
Praktickou příručku o kočkách, podle níž později vznikl nedávno zfilmovaný muzikál Cats, do češtiny převedl Jiří Josek. Pustou zemi neboli Pustinu po Jiřině Haukové a Jindřichu Chalupeckém přeložili ještě Zdeněk Hron a zejména Jiří Valja, který vydal také Vraždu v katedrále. Rodinné shromáždění zase čtenáři znají díky Zdeňku Urbánkovi.
Emily Haleová krátce před svou smrtí v roce 1969 poskytla Princetonské univerzitě třístránkové shrnutí toho, jak vztah s Eliotem vnímala. Vybavila si, jak jí básník "k mému velkému údivu" vyznal lásku a řekl, "nakolik mu na mě záleželo, tehdy jsem jeho city opětovat nemohla".
Haleová věděla, že Eliot je v prvním manželství nešťastný, přesto bližší vztah s ním odmítla. O to víc ji prý zhrozilo, "když jsme se znovu viděli a on mi přiznal, že jeho city ke mně jsou ještě hlubší než předtím".
Psali si však dál a průběžně se vídali. Intimnější vztah nenavázali mimo jiné kvůli Eliotově první manželce Vivienne, která posledních sedm let života strávila v blázinci.
Teprve poté, co byla hospitalizována, v letech 1935 až 1939, se Eliot a Hale vídali každé léto v Campdenu v anglickém hrabství Gloucestershire. "V tak abnormální situaci jsme si začali být blízcí, neboť tentokrát jsem si musela přiznat, že mé city k němu pokročily," shrnula Haleová. O jejich vztahu vědělo "jen málo, opravdu maličko" nejbližších přátel.
Eliotova první žena Vivienne zemřela až roku 1947. Poté však básník nezačal žít s Haleovou, nýbrž si našel jinou, Esmé Valerii Fletcherovou. Vzal si ji roku 1957, kdy jí bylo 30 a jemu 68 roků.
K tomuto okamžiku se ve svém shrnutí vztahu s Haleovou pro změnu vrací Eliot. "Ve věku osmašedesáti let se mi svět změnil před očima a mě změnila Valerie," napsal. Valerie Eliotová jeho odkaz střežila až do roku 2012, kdy zemřela.
Láska jednoho přízraku k druhému
V dopise z roku 1960 Eliot zpětně označuje svůj vztah s Haleovou za chybu, které je rád, že se vyhnul.
"Emily Haleová by bývala byla zabila básníka ve mně. Vivienne skoro přivodila smrt mně, ale básníka ve mně žít nechala," shrnul. "Když se na to dívám zpětně, noční můra těch sedmnácti roků muk po boku (mé první ženy) Vivienne mi přijde snesitelnější než nudná ubohost s průměrnou učitelkou filozofie (Haleovou)," píše.
Mladické city k Haleové po letech zpětně připisuje tomu, že byl v prvním manželství nešťastný a cítil nostalgii po letech strávených v USA.
Teprve když jeho první žena zemřela, přiznal si prý, že Haleovou doopravdy nemiluje. "Postupně mi došlo, že jsem se zamiloval jen do vzpomínky na to, jaké bylo milovat (Haleovou) v mém dospívání. Byla to láska jednoho přízraku k druhému. Dopisy, které jsem ji psal, jsem stvořil v halucinacích," tvrdí zpětně Eliot.
Haleové vytýká, že ji nezajímala poezie, ani ta jeho, že měla špatný vkus a nebyla dost citlivá. "Možná mě milovala, jak jen to dokázala. Myslím ale, že kupříkladu názory jejího strýce pro ni znamenaly víc než ty mé," uvedl také.
Nepříznivě se Eliot rovněž zmiňuje o rozhodnutí Haleové věnovat jejich korespondenci Princetonské univerzitě. "Je pravda, že to udělala ještě před tím, než jsem se podruhé oženil. Přesto mi přišlo, že způsob, jakým s těmi dopisy naložila, prozradil leccos o povaze jejího zájmu vůči mé osobě," shrnuje.
V další pasáži Eliot explicitně konstatuje, že "jsem s Emily Haleovou nikdy neměl sexuální styk".
Matthew Hollis, redaktor londýnského nakladatelství Faber a Faber, pro nějž Eliot svého času pracoval, řekl britské BBC, že básník se rozhodnutím Haleové věnovat jeho dopisy univerzitě zjevně cítil zrazen. "Když čteme jeho průvodní list, je z něj cítit bolest člověka, který se ocitl v situaci, kdy bylo narušeno jeho soukromí," dodává Hollis.
