Trochu jako Nabarvené ptáče, ale jinak. Česky vyšel román o vlčích dětech

Jan Němec Jan Němec
15. 9. 2020 16:45
"Jako černobílý film, jako hra světla a stínů se ze tmy vynořují útržky minulosti," začíná román Jmenuji se Maryte, který právě vydalo nakladatelství Odeon. S trochou nadsázky některé knihy předkládají záměry autorů tak jednoznačně, že recenzent má o práci míň.
Na ilustračním snímku z roku 1945 je školní dítě v americkém sektoru Berlína s denním přídělem jednoho hrnku polévky.
Na ilustračním snímku z roku 1945 je školní dítě v americkém sektoru Berlína s denním přídělem jednoho hrnku polévky. | Foto: ČTK

Próza čtyřiapadesátiletého Litevce Alvydase Šlepikase, která se vrací k zajímavým a jímavým událostem ze sklonku druhé světové války, skutečně připomíná černobílý film složený z útržkovitých scén.

Šlepikas je mužem více profesí: byl členem hereckého souboru Litevského národního divadla, publikuje poezii, režíruje televizní seriály. Jako spisovatel se prosadil právě románem Jmenuji se Maryte, a to nikoli jen v Litvě. Šlepikas, podobně jako Kateřina Tučková v románu Vyhnání Gerty Schnirch, otevírá traumatickou kapitolu z konce války. V případě Litevců, Rusů a Němců jsou to takzvané vlčí děti, wolfskinder.

Bez krátkého historického exkurzu se to neobejde. Tyto vlčí děti nemají nic společného s indickými dvojčaty Amalou a Kamalou, které se v literatuře objevují jako příklad, že lidské mládě může socializovat i vlčí smečka. Jde o německé děti, které na konci druhé světové války zůstaly na území východního Pruska, když z něj většina německého obyvatelstva utekla před blížící se Rudou armádou.

Šlo o první území, na něž Sověti při svém tažení na Západ vstoupili. Jak to vypadalo, si lze udělat představu například z dlouhé básně Alexandra Solženicyna Pruské noci. Solženicyn, který žil v letech 1918 až 2008 a toho času byl kapitánem sovětské armády, z první ruky viděl drancování, znásilňování a zabíjení.

Alvydas Šlepikas, narozený 21 let po konci války, svůj román zasadil do první poválečné zimy 1946. Skoro všichni Němci jsou pryč nebo mrtví. Na přítomnost Rusů upomínají hlavně stribajové - polovojenské jednotky, které bojují s protikomunistickými partyzány.

Kromě nich se však v lesích ukrývají také stovky německých sirotků. Bez jakékoli pomoci úřadů se snaží přežít zimu. Obvykle mají za cíl překonat hraniční řeku Němen a dostat se do Litvy. Tam buď zůstanou natrvalo, nebo odtamtud alespoň přinesou jídlo, které dostanou výměnou za pomoc na trhu či v hospodářství.

Autor knihy Alvydas Šlepikas.
Autor knihy Alvydas Šlepikas. | Foto: Monika Požerskytė

Ano, je to skvělé téma. Čtenáře vtáhne. Ale rychle se ukazuje, že stranou knihy zůstávají nejen komplexní dějiny, ale také mnoho dalšího.

Příběh se soustřeďuje téměř výhradně na několik dětí. Autor vypráví v krátkých kapitolách složených z úsečných vět a mezi osudy dětí přeskakuje - zdá se - nahodile.

Šlepikas se někde vyjádřil, že mu šlo o to, aby hovořily samy události. Chtěl se vyhnout sentimentalitě, ke které téma svádí. Je pravda, že té se místy neubrání například sedm let starý německý film Vlčí děti. Spisovatelova snaha nepropadnout sentimentalitě si však vybrala daň na tom, že dětské postavy nemají žádný vnitřek a jsou vzájemně zaměnitelné.

Román přeložený Věrou Kociánovou nakladatelství Odeon přirovnává k Nabarvenému ptáčeti Jerzyho Kosińského z roku 1965. Vyvolat ducha slavnější knihy představuje osvědčený marketingový postup. A pár společných věcí tady skutečně je: válkou zničený kraj, dítě, respektive děti ponechané vlastnímu osudu, sousedé, od kterých se lze dočkat čehokoli.

Šlepikas však nepíše zdaleka tak intenzivně jako Kosiński. Dnes víme, že románové Nabarvené ptáče je spíše soukromou vizí brutality než zprávou o válečném Polsku či důvěryhodnou autobiografií, to ale nic nemění na tom, že Kosiński v první osobě vyprávěl s hypnotickou kvalitou. Šlepikas volí třetí osobu a postavy zbavuje emocí, útržkovitý styl místy připomíná spíš námět filmového scénáře.

Obal románu Jmenuji se Maryte.
Obal románu Jmenuji se Maryte. | Foto: Odeon

U Šlepikase je v podstatě jedinou vrstvou skutečnosti děj, často v jakési telegrafické podobě. Toto je například milostná scéna od začátku do konce: "Atanas a Stázi se milují, jsou mladí, jsou krásní ve své vášni." V takové zkratce se těžko schová klišé a dialog, který šustí papírem až hrůza: "Zmlkni, copak nemáš srdce? Nedovolím, aby to nevinné dítě trpělo."

Román Jmenuji se Maryte zaujme spíš tím, o čem je, než jak je napsaný. Německé děti, které se na konci války potloukají po lesích na březích Němenu, okamžitě vzbuzují čtenářovu představivost. Nakonec se o nich však dozvíme méně, než bychom chtěli.

Alvydas Šlepikas: Jmenuji se Maryte

(Přeložila Věra Kociánová)
Nakladatelství Odeon 2020, 208 stran, 233 korun

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Soudkyně amerického nejvyššího soudu podlehla rakovině, bylo jí 87 let

Ve věku 87 let v pátek zemřela soudkyně amerického nejvyššího soudu Ruth Baderová Ginsburgová. Podle prohlášení soudu podlehla komplikacím spojeným s rakovinou slinivky břišní a poslední momenty prožila doma se svojí rodinou. Její úmrtí by podle agentury Reuters mohlo ještě více převážit poměr sil v devítimístném senátu nejvyššího soudu na stranu konzervativců, kteří měli dosud převahu pěti ku čtyřem. Americká média předpovídají bouřlivé spory ohledně nominace náhradníka za Ginsburgovou.

Americký prezident Donald Trum označil Ginsburgovou za úžasnou ženu. "Vedla úžasný život. Co jiného můžete říct? Byla to úžasná žena… byla to úžasná žena, která vedla úžasný život," řekl prezident. "Rmoutí mne to," dodal.

"Naše země ztratila právníka historického významu. My na nejvyšším soudě jsme ztratili milovaného kolegu. Dnes truchlíme, ovšem s pevným přesvědčením, že příští generace si budou Ruth Baderovou Ginsburgovou pamatovat tak, jak jsme ji znali - coby neúnavného a rázného bojovníka za spravedlnost," uvedl předseda nejvyššího soudu USA John Roberts.

Ginsburgová byla členkou nejvyššího soudu přes 27 let. Stala se jí v roce 1993 poté, co ji jmenoval tehdejší prezident Bill Clinton, přičemž byla teprve druhou ženou, která získala post na nejvyšší soudní instanci Spojených států.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

OSN neobnoví sankce proti Íránu za porušování jaderné dohody

Německo, Francie a Británie v pátek společně vzkázaly Radě bezpečnosti OSN, že sankční režim odvolaný na základě jaderné dohody s Íránem nebude tento víkend obnoven, jak požadují Spojené státy. Napsala to agentura Reuters, která se dostala k dopisu adresovanému RB OSN třemi evropskými stranami zmíněné dohody z roku 2015.

"Neúnavně jsme pracovali na zachování jaderné dohody a zůstáváme odhodláni v tom pokračovat," uvedla trojice západoevropských velvyslanců při OSN. V dopise se podle Reuters mimo jiné píše, že jakékoli rozhodnutí či krok ve snaze obnovit protiíránské sankce OSN je bez "právního efektu". Odpuštění sankcí prý zůstane v platnosti i po víkendu.

Šéf americké diplomacie Mike Pompeo v srpnu oznámil, že zahájil třicetidenní proces, který by měl vést k obnovení sankcí OSN vůči Íránu. Učinil tak prostřednictvím stížnosti zaslané Radě bezpečnosti ohledně toho, že Teherán údajně jadernou dohodu porušuje. Sankce by se podle Washingtonu měly vrátit v noci na neděli.

Zdroj: ČTK
Další zprávy