Trochu jako Nabarvené ptáče, ale jinak. Česky vyšel román o vlčích dětech

Jan Němec Jan Němec
15. 9. 2020 16:45
"Jako černobílý film, jako hra světla a stínů se ze tmy vynořují útržky minulosti," začíná román Jmenuji se Maryte, který právě vydalo nakladatelství Odeon. S trochou nadsázky některé knihy předkládají záměry autorů tak jednoznačně, že recenzent má o práci míň.
Na ilustračním snímku z roku 1945 je školní dítě v americkém sektoru Berlína s denním přídělem jednoho hrnku polévky.
Na ilustračním snímku z roku 1945 je školní dítě v americkém sektoru Berlína s denním přídělem jednoho hrnku polévky. | Foto: ČTK

Próza čtyřiapadesátiletého Litevce Alvydase Šlepikase, která se vrací k zajímavým a jímavým událostem ze sklonku druhé světové války, skutečně připomíná černobílý film složený z útržkovitých scén.

Šlepikas je mužem více profesí: byl členem hereckého souboru Litevského národního divadla, publikuje poezii, režíruje televizní seriály. Jako spisovatel se prosadil právě románem Jmenuji se Maryte, a to nikoli jen v Litvě. Šlepikas, podobně jako Kateřina Tučková v románu Vyhnání Gerty Schnirch, otevírá traumatickou kapitolu z konce války. V případě Litevců, Rusů a Němců jsou to takzvané vlčí děti, wolfskinder.

Bez krátkého historického exkurzu se to neobejde. Tyto vlčí děti nemají nic společného s indickými dvojčaty Amalou a Kamalou, které se v literatuře objevují jako příklad, že lidské mládě může socializovat i vlčí smečka. Jde o německé děti, které na konci druhé světové války zůstaly na území východního Pruska, když z něj většina německého obyvatelstva utekla před blížící se Rudou armádou.

Šlo o první území, na něž Sověti při svém tažení na Západ vstoupili. Jak to vypadalo, si lze udělat představu například z dlouhé básně Alexandra Solženicyna Pruské noci. Solženicyn, který žil v letech 1918 až 2008 a toho času byl kapitánem sovětské armády, z první ruky viděl drancování, znásilňování a zabíjení.

Alvydas Šlepikas, narozený 21 let po konci války, svůj román zasadil do první poválečné zimy 1946. Skoro všichni Němci jsou pryč nebo mrtví. Na přítomnost Rusů upomínají hlavně stribajové - polovojenské jednotky, které bojují s protikomunistickými partyzány.

Kromě nich se však v lesích ukrývají také stovky německých sirotků. Bez jakékoli pomoci úřadů se snaží přežít zimu. Obvykle mají za cíl překonat hraniční řeku Němen a dostat se do Litvy. Tam buď zůstanou natrvalo, nebo odtamtud alespoň přinesou jídlo, které dostanou výměnou za pomoc na trhu či v hospodářství.

Autor knihy Alvydas Šlepikas.
Autor knihy Alvydas Šlepikas. | Foto: Monika Požerskytė

Ano, je to skvělé téma. Čtenáře vtáhne. Ale rychle se ukazuje, že stranou knihy zůstávají nejen komplexní dějiny, ale také mnoho dalšího.

Příběh se soustřeďuje téměř výhradně na několik dětí. Autor vypráví v krátkých kapitolách složených z úsečných vět a mezi osudy dětí přeskakuje - zdá se - nahodile.

Šlepikas se někde vyjádřil, že mu šlo o to, aby hovořily samy události. Chtěl se vyhnout sentimentalitě, ke které téma svádí. Je pravda, že té se místy neubrání například sedm let starý německý film Vlčí děti. Spisovatelova snaha nepropadnout sentimentalitě si však vybrala daň na tom, že dětské postavy nemají žádný vnitřek a jsou vzájemně zaměnitelné.

Román přeložený Věrou Kociánovou nakladatelství Odeon přirovnává k Nabarvenému ptáčeti Jerzyho Kosińského z roku 1965. Vyvolat ducha slavnější knihy představuje osvědčený marketingový postup. A pár společných věcí tady skutečně je: válkou zničený kraj, dítě, respektive děti ponechané vlastnímu osudu, sousedé, od kterých se lze dočkat čehokoli.

Šlepikas však nepíše zdaleka tak intenzivně jako Kosiński. Dnes víme, že románové Nabarvené ptáče je spíše soukromou vizí brutality než zprávou o válečném Polsku či důvěryhodnou autobiografií, to ale nic nemění na tom, že Kosiński v první osobě vyprávěl s hypnotickou kvalitou. Šlepikas volí třetí osobu a postavy zbavuje emocí, útržkovitý styl místy připomíná spíš námět filmového scénáře.

Obal románu Jmenuji se Maryte.
Obal románu Jmenuji se Maryte. | Foto: Odeon

U Šlepikase je v podstatě jedinou vrstvou skutečnosti děj, často v jakési telegrafické podobě. Toto je například milostná scéna od začátku do konce: "Atanas a Stázi se milují, jsou mladí, jsou krásní ve své vášni." V takové zkratce se těžko schová klišé a dialog, který šustí papírem až hrůza: "Zmlkni, copak nemáš srdce? Nedovolím, aby to nevinné dítě trpělo."

Román Jmenuji se Maryte zaujme spíš tím, o čem je, než jak je napsaný. Německé děti, které se na konci války potloukají po lesích na březích Němenu, okamžitě vzbuzují čtenářovu představivost. Nakonec se o nich však dozvíme méně, než bychom chtěli.

Alvydas Šlepikas: Jmenuji se Maryte

(Přeložila Věra Kociánová)
Nakladatelství Odeon 2020, 208 stran, 233 korun

 

Právě se děje

před 22 minutami

V bavorských Alpách našli záchranáři mrtvého Čecha

Pátrací oddíly horské služby, policie a hasičů našly dnes dopoledne v bavorských Alpách v okrese Garmisch-Partenkirchen mrtvého 51letého českého horolezce, který byl od neděle nezvěstný. Informovala o tom dnes podle agentury DPA policie. Tělo záchranáři našli mezi vrcholy Klammspitze a Brunnenkopf v nadmořské výšce 1550 metrů.

Policie dostala v noci z neděle na pondělí hlášení, že se český horolezec nevrátil z túry. Na pátrání se kvůli komplikovanému terénu kromě horských záchranářů podílel i hasičský dron a dva policejní vrtulníky. Dohromady se do pátrání zapojilo 23 mužů.

Policie zatím neví, jak horolezec zahynul, a nyní případ vyšetřuje. Muž nebyl k zastižení na telefonu od nedělních 15:45. Svůj osobní automobil nechal zaparkovaný v lokalitě Sägertal.

Další zprávy