Ony jsou matka a šestnáctiletá dcera na dánském maloměstě, které se nachází na ostrově poblíž přístaviště trajektů mířících do Německa. Dcera začala chodit na gymnázium a její nový svět - učení, večírky, kamarádky, kluci - popisuje autorka dráždivě kusými, nesouvislými větami. Jako by šlo o deníkové záznamy lehce autistické dívky, která se k podstatě dostává jinými, úspornějšími prostředky.
"Ta na gympl nejde, bude se učit na kuchařku. Zastává názor, že litinová pánev má pořád zůstávat mastná," dozvídá se čtenář o kamarádce, která se v knize jen mihne. Jalový rozhovor v obchodě u mrazáku s klukem, se kterým se hrdinka vyspala, zase graduje poznámkou: "Neonová zářivka nad ním mu prosvětluje kůži pod vlasy."
Kdo se ještě se stylem Helle Helle nesetkal, zpočátku si nebude jistý, jestli se tu jen vrší bezcílné, občas vtipné banality, nebo jestli to jsou promyšlené, pečlivě dávkované detaily, z nichž na konci vyvstane důmyslně vystavěný děj.
Voda z kávovaru
Postřehů ze života je mnoho. Třeba když dcera uklízí a nechá naprázdno běžet vysavač, protože si uvědomila, že nejdřív by měla posbírat rozházené oblečení. Anebo její lakonický rozhovor s mámou: "Dáš si čaj? - Ty ses dala na čaj? - Né, ale když už sněží. Čaj chutná po kafi, voda se vařila v kávovaru."
Někdy nejde o víc než zachycení okamžiku: "Dívá se do všech domů a zahrad. Na jednom trávníku sedí pudl s tenisákem v tlamě, sleduje ji."
Spisovatelka s lehkostí vystihuje také trapnosti, které patří k dospívání, ale člověku se stávají i mnohem později. Například bezděčné kopírování nejapných gest nebo slov: "To je totálně abstraktní," pronese dívka nahlas uprostřed vyučování někde odposlechnutou větu.
Hrdinky v knihách Helle Helle nejsou strůjkyněmi velkých činů. Často nakupují, vaří, uklízí, jezdí na kole, doplácejí na nedostatečné oblečení v nevlídném počasí. Zdají se být málomluvné, trochu podivínské. Působí celkem pasivně, ale ne bezbranně a slabě. Šíří kolem sebe vlídnost a nakonec i ochotu snášet to, co je nevyhnutelné.
Tím je v novince matčina plíživá nemoc a od začátku tušená tragédie, ke které se schyluje. Matka vlastní malý, nepříliš prosperující krámek s textilem a parfémy, ve kterém stále častěji zaskakuje její kamarádka.
"Jestli umřu, neobjednávejte si pohřebáka Hansena, on dává jako bonus tři flašky červenýho, to je nechutný," říká jednou matka, když se po návratu zvenku ještě v kabátě na chvíli svalí v obýváku na gauč. "Tak to je dobře, že neumřeš," odpoví dcera, která se v kuchyni pokouší o bramboračku.
Knoflíkem o topení
Hlavním motivem románu není vyrovnávání se s neodvratným, ale to, jak vztah matky s dcerou v průběhu jejich zřejmě posledního společného roku zvláštním způsobem zintenzivní. Ani jedna přitom nemění nic na zaběhnutých schématech, alespoň jak si je čtenář domýšlí z úsporných, téměř bezpřívlastkových popisů a stručných rozhovorů.
Že má matka v noci bolesti, prozradí nezvyklý zvuk klepání knoflíku o topení, což dceru probudí. Najde mámu schoulenou na koberci vedle radiátoru. Ale nenásleduje žádné drama ani dojetí, jen konejšivý rozhovor. "A teď si běž lehnout. Teď už nic nebude. - Co nebude? - Žádná bolest. - O tom rozhoduješ ty? řekne ona. - Jo, řekne její máma."
Místo bolestného příběhu kniha nabízí požitek z porozumění a autentického setkání. Je paradoxem, že k blízkosti vede poněkud odcizený styl. Román, jehož hlavní postavy nemají jména, je napsaný ve třetí osobě.
Pětapadesátiletá Helle Helle patří k oceňovaným spisovatelkám, je držitelkou Ceny kritiky, Ceny Dánské umělecké rady nebo Ceny Pera Olova Enquista. Její minimalistické romány a prózy byly přeloženy do 17 jazyků. Téměř všechny umístila do předdigitální doby, neboť k jejím pozorným a pomalým příběhům se nehodí nekonečný proud komunikace s mnoha lidmi, jejž přináší chytrý telefon.
"Za každou věcí, která je povrchní, musí být naprosto přesný pocit života. Musí to být něco, co má pro vyprávění zásadní význam. A existují banality, které jsou zatraceně významné," řekla Helle Helle před čtyřmi roky Hospodářským novinám, když v Praze představila prózu nazvanou Tohle jsem měla napsat v přítomném čase.
Přestože jen v jedné knize - jmenovala se Jestli chceš - propůjčila hlas mužské postavě, nepovažuje se za feministickou autorku. "Feminismus mě nikdy nezajímal, protože jsem si nikdy v životě nepřipadala omezovaná. Tedy ne svým ženstvím. Daleko víc jsem se cítila limitovaná tím, že pocházím z nižší společenské vrstvy," říká spisovatelka a zdůvodňuje svůj zájem o lidi, kteří nejsou součástí elity. "Sice trochu pochybuji, jestli jsou schopni číst to, co píšu, ale rozhodně k nim chovám velkou vřelost."
K popularitě Helle Helle u českých čtenářů pomohla její dlouholetá překladatelka Helena Březinová.
Helle Helle: Ony
(Přeložila Helena Březinová)
Nakladatelství Paseka 2021, 144 stran, 299 korun.
