Kosatík: Historik Judt v esejích rehabilituje „zapomenutou“ levici

Pavel Kosatík
21. 8. 2019 11:40
Česká sláva britského historika Tonyho Judta, který žil v letech 1948 až 2010, začala teprve před osmi lety a skoro od konce, překladem jeho knižního eseje Zle se vede zemi. V něm Judt analyzoval soudobý svět, nečekaně zasažený novou hospodářskou krizí a s ní spojeným otřesem hodnot, jež byly do té doby považovány za nezpochybnitelné.
Tony Judt zemřel roku 2010 ve věku 62 let.
Tony Judt zemřel roku 2010 ve věku 62 let. | Foto: Gina LeVay/Prostor

Úspěch knihy obrátil pozornost Čechů k ostatním Judtovým dílům, hlavně k široké kontextové fresce Poválečná Evropa, která vyšla předloni. Nyní nakladatelství Prostor svazkem nazvaným Zapomenuté 20. století dává prostor kratším Judtovým textům, vesměs úvahám o cizích knihách, které publikoval v letech 1994 až 2006 většinou v časopisu The New York Review of Books.

Čímže to století bylo zapomenuté? Názvem díla Tony Judt polemizuje s obrazem, který se začal šířit po roce 1989 a který definoval 20. století jako "věk totalit" se šťastným koncem: s komunismem bylo zúčtováno, a ať už pak nastal fukuyamovský konec dějin, nebo ne, liberalismus ve světě posílil a dokázal, že jeho hlavní premisy zůstávají funkční.

Co je úlohou intelektuálů

Judt s tímto názorem nesouhlasil; jako přesvědčený levičák odmítal hlavně tezi, že komunismus uzbrojila liberální angloamerická pravice. Žít s Masarykem, byl by asi podepsal jeho přesvědčení, že "vývoj jde doleva". Shodně s ním věřil, že když se čím dál více lidem dostává vzdělání, čím dál víc jich také bude vstupovat do politiky. A že většinou půjde o chudé, závislé či zaměstnané - odtud Judtovo mínění, že vzdělaná a pracovitá levice je tím, komu bude ve světě patřit rozhodující slovo a koho svět zároveň nejvíc potřebuje.

Ta levice se na momentálně celkem slušném stavu světa podle historika podepsala víc, než se jí po roce 1989 přiznávalo. Ať už tedy Judt v esejích pojednává o mimořádných jednotlivcích, nebo píše o pozoruhodných událostech či trendech, činí tak většinou proto, aby "zapomenutou" levici rehabilitoval.

Stejně jako jinde, ani v této knize nedokáže tvůrčím způsobem nemyslet, a tak jeho texty, které se původně asi měly přimykat ke knižním předlohám, přerostly v samostatné úvahy "nad" danou knihou, přesněji nad jejím tématem. Původní předlohy by pro Judta někdy ani nemusely existovat.

Tony Judt.
Tony Judt. | Foto: Prostor

Cizí myšlenky se dobře vykládají na podkladě biografií, proto Judt čerpá inspiraci hned z několika životopisů. Arthur Koestler, Hannah Arendtová, Primo Levi, Albert Camus a další ho přitahovali, protože si kladl obdobnou otázku: jaká je optimální míra společenského angažmá intelektuála v dané době?

Na maďarsko-britském filozofovi Koestlerovi ho zajímá postupné vystřízlivění z komunistického opojení - a Judt k němu zůstává pozoruhodně přísný, když Koestlerovu slavnou knihu Tma o polednách, demaskující stalinské policejní a vyšetřovací metody, označí za anachronickou, krotkou, možná dokonce stranicky elitářskou. "Není to kniha o obětech komunismu. Je to kniha o komunistech," míní.

Pokud Judt na Koestlerovi něco obdivuje, pak jeho rozkladnou a konfliktní povahu, která ho nakonec vyhnala z Komunistické strany Německa. "To je úloha intelektuálů," poznamenává.

Tony Blair, politická antiosobnost

Hanně Arendtové přiznává Judt větší myšlenkovou důslednost za to, že v Původu totalitarismu pojmenovala odlišnost nacistické genocidy od "normálních" zločinů. "Ve světě, který vraždě přiznal status občanské povinnosti, obvyklé morální (a právní) kategorie nejsou adekvátní," píše historik.

Sám, ač by ho levicovost mohla svádět k opaku, se v knize prezentuje jako zásadový antikomunista, jistý si tím, že "sedmdesát let ‚reálného socialismu‘ neprospělo k součtu lidského blahobytu ničím, vůbec ničím". Zostra se proto opírá do svého kolegy, britského historika Erika Hobsbawma, jemuž sice po odborné stránce připisuje pozici "nejznámějšího historika na světě", nedokáže mu však odpustit, že se nikdy nerozešel s komunistickým hnutím a "s klidem a nevzrušeně prospal hrůzu a hanbu století".

Jeden z mála "pravičáků", jejichž pobyt ve veřejném prostoru Judt kriticky rozebírá, je papež Jan Pavel II. V rozporu s tím, jak je dodnes většinově vnímán ve střední a východní Evropě, ho Judt líčí coby katolického fundamentalistu, který tlumil dobové ekumenické snahy, vystupoval proti takzvané teologii osvobození, bránil se modernizaci liturgie i církevního života a v důsledku toho odvedl církev od snah rozvíjet dál principy II. vatikánského koncilu.

Tony Blair už jako britský premiér v roce 1997.
Tony Blair už jako britský premiér v roce 1997. | Foto: ČTK/AP

Jako příslušníka levice Tonyho Judta dráždí i neintelektuální přívrženci tohoto proudu. Nejvíc to schytává bývalý šéf labouristické strany a v letech 1997 až 2007 britský premiér Tony Blair. Pro Judta je politickou antiosobností, člověkem schopným udělat pro vlastní mediální obraz téměř cokoli.

Blair podle něj zbavil britskou levici idejí a učinil z Labour Party čistě populistickou stranu - to samozřejmě autor nemohl tušit, že několik let nato učiní skoro totéž s konzervativní stranou David Cameron a jeho následovníci.

Blair, praotec tohoto populistického stylu, je pro Judta "neautentickým vůdcem neautentické země", "trpaslíkem v anglické zahradě zapomnění" a podobně. S ohledem na brexit znějí prorocky slova, která v té souvislosti Judt napsal o Angličanech jako celku: "Jsou to jediní lidé na světě, kteří dokážou mít škodolibé potěšení z vlastního neštěstí."

Čím Nixon s Kissingerem poškodili Ameriku

Vrchol knihy přichází v oddílu věnovaném americkým tématům, především v esejích o kubánské krizi z roku 1962 a poradci pro národní bezpečnost i pozdějším ministrovi zahraničních věcí Henrym Kissingerovi. Na téma konfliktu Kennedy-Chruščov, který jen taktak nevyústil v jaderný konflikt, Judt ukazuje, jak málo byli tehdejší světoví vůdci připraveni na podobnou situaci, přestože studená válka zuřila už 15 let.

Rozhodováni na obou stranách, ve Washingtonu i v Kremlu, se naopak vyznačovalo pozoruhodnou mírou chaosu, improvizace a především fatálním nedostatkem představivosti, pokud šlo o jednání protistrany.

Esej o bývalém architektovi americké zahraniční politiky Kissingerovi vyznívá ještě drtivěji. Muž, který byl pravou rukou prezidenta Nixona, je pro Judta "iluzionistou", který se ani na okamžik nestal - ačkoliv si to přál - novodobým Metternichem, tedy člověkem, který na desetiletí rozdělil a stabilizoval svět na principu sfér vlivu.

Hlavní Judtova kritika nesměřuje vůči Kissingerově zálibě v improvizacích, pro kterou se jeho strategicky významný post opravdu sotva hodil. Tu největší škodu, píše Judt, Nixon s Kissingerem způsobili Americe tím, že po léta prezentovali výsledky své politiky jen v zářivém světle - a doufali, že lidé pod tlakem optimistické rétoriky nepostřehnu skutečné a mnohem odpudivější důsledky. Nahromadění nesplněných slibů podle Judta dovedlo USA možná k hlubšímu marasmu než aféra Watergate.

V roce 2006, kdy Tony Judt dopisoval poslední z esejů, končilo relativně klidné období světových dějin, zahájené v roce 1989. Na obzoru byla nová hospodářská krize a po ní krize uprchlická, spojená s vnitřním konfliktem Evropské unie. Počínaje rokem 2012 se ve světové politice mnohem agresivněji než dřív začalo prosazovat Putinovo Rusko.

Patří k Judtovým kvalitám, že některé z těchto potíží pojmenoval dřív, než svět naplno poznal jejich důsledky. Předzvěst nového vyhrocení izraelsko-palestinského konfliktu můžeme číst například v eseji o šestidenní válce z roku 1967. Podle Judta dala v Izraelcích vzniknout pocitu "samolibé arogance", který v dalších desetiletích prostoupil tamní vnitřní i zahraniční politikou a vedl k jejímu znevěrohodnění.

Ve chvíli, kdy Judt esej dokončoval, už viděl konkrétní plody této arogance v porušování mezinárodního práva na Izraelem okupovaných územích.

Kniha

Tony Judt: Zapomenuté 20. století

Tony Judt: Zapomenuté 20. století - Osobnosti, události, ideje
(Přeložil Jan Petříček)
Nakladatelství Prostor 2019, 512 stran, 497 korun

Schopnost předjímat další vývoj prokázal Tony Judt rovněž v eseji zabývajícím se ubýváním liberalismu v americké politice po teroristických útocích z 11. září 2001. Historik v té době vyčítá evropským intelektuálům, mezi nimi například Václavu Havlovi, že svým morálním kreditem podpořili válečné akce amerického prezidenta Bushe v Afghánistánu a Iráku, jež však nebyly neseny ušlechtilými pohnutkami. "Namlouvají si, že Bushova krátkozraká zkostnatělost se neliší od jejich vlastní mravní zásadovosti," kritizuje historik.

Základní vlastností liberálního intelektuála staré školy podle Tonyho Judta bylo, že působil univerzálně. Odmítal přijmout roli služebníka jednoho názorového proudu nebo politické sekty a snažil se řídit obecnými pravdami a zájmy.

V novější době se však liberální intelektuálové stali servisní třídou politiků. Udílí se jim slovo, je-li potřeba ušlechtilými slovy hájit často nízké politické zájmy, napsal Judt v roce 2006. Od té doby jsme o dalších 13 let pokročili.

 

Právě se děje

Další zprávy