Judtův esej o Evropské unii: Žádná instituce se nedovede rozpínat donekonečna

Pavel Kosatík Pavel Kosatík
2. 7. 2020 11:14
Teprve nedávno širší česká veřejnost objevila dílo britského historika Tonyho Judta, který žil v letech 1948 až 2010. Jeho pronikavé analytické myšlení v knihách jako Poválečná Evropa, Zle se vede zemi nebo Intelektuál ve dvacátém století však vyvolalo okamžitý ohlas.
Tony Judt zemřel roku 2010 ve věku 62 let.
Tony Judt zemřel roku 2010 ve věku 62 let. | Foto: Gina LeVay/Prostor

Není divu, že teď se vydavatelé soustřeďují i na autorovy starší nebo méně známá díla. Jako je text z roku 1996 nazvaný Velká iluze?, který s podtitulem Esej o Evropě právě vydal Prostor v překladu Martina Pokorného.

Kniha je prezentována jako euroskeptická, s ohledem na současné potíže Evropské unie v něčem až prorocká. Je i není to pravda; ne všechno v textu vyznívá nadčasově, leccos je horkou aktualitou psanou na míru událostem, které Evropa zažívala uprostřed 90. let.

Tehdy se sjednocování Západu zdálo zakončeno přistoupením Rakouska, Švédska a Finska v roce 1995. Načež vznikla diskuse, co se "zbytkem" kontinentu, tedy hlavně s postkomunistickou Evropou, jejíž někteří představitelé včetně českého prezidenta Václava Havla razili tezi, že Evropa se má obnovit jako jeden ekonomický i politický celek.

Judt svůj euroskepticismus naopak opřel o myšlenku, že Evropa je mýtus. Neviděl důvod, proč by z fungujících ekonomických struktur automaticky měly vzniknout i stejně dobře fungující struktury společenské a politické.

Řešení problému s ropou

Tony Judt připomněl ne všem vždy známou skutečnost, že "prazdroj" pozdější unie, tedy šest západních států, které v roce 1951 založily Evropské společenství uhlí a oceli, neuvažovalo - ani nemohlo uvažovat - z celoevropské perspektivy. Řešily svůj vlastní aktuální, dalo by se říci regionální problém, jak před nástupem ropy zajistit dostatek tehdy hlavních průmyslových surovin.

Z této původně náhodné situace a konstelace se časem zrodila vzájemná hospodářská závislost a spolupráce šestice zemí, jež jim přinesla prosperitu. Vazby hospodářské se pak začaly přenášet do společné politiky, takže "šestka" už tímto způsobem, tedy nejdřív politicky, zorganizovala společnou podporu zemědělství a postupně i ovlivňování dalších hospodářských odvětví.

V prvních třech až čtyřech poválečných dekádách vše fungovalo, což přitáhlo pozornost ostatních zemí - zvláště těch, které na tom byly hůř. Zrodila se představa, že co bylo na začátku shodou šťastných ekonomických náhod, mohlo by být v budoucnosti politickým principem obdařeným takovou vitalitou, že na něj bude možné napojit celý kontinent.

Skeptik Judt plným právem a přesvědčivou argumentací dokládá, že není důvod, aby člověk jakékoli instituci připisoval schopnost elastického rozpínání donekonečna. Evropskou situaci v roce 1996 vnímal tak, že zde dál existují dvě prudce odlišné skupiny států, jejichž kontrast příliš nezměnil ani pád železné opony.

Ministři zahraničí šesti zemí 18. dubna 1951 podepisují takzvanou Pařížskou smlouvu sjednávající Evropské společenství uhlí a oceli.
Ministři zahraničí šesti zemí 18. dubna 1951 podepisují takzvanou Pařížskou smlouvu sjednávající Evropské společenství uhlí a oceli. | Foto: ČTK/AP/STF

Příliš široké společenství

Bohatý Západ měl po druhé světové válce štěstí, chudý Východ smůlu, důsledky trvají dodnes. Snům Středoevropanů o "návratu do Evropy" se Judt nedivil, kritizoval však vizi jednotné Evropy: podle něj neexistovala ani v minulosti, "Evropou" byla vždy jen nějaká její část, po roce 1945 třeba nevelký region spojující sever Francie a Německa s Beneluxem.

Tony Judt.
Tony Judt. | Foto: John R. Rifkin/Penguin Random House

Základní vlastností každé "Evropy", psal Judt v roce 1996, je vždy společný ekonomický zájem. Pokud by se tato pragmatická podstata evropského společenství snad měla rozmělnit, Evropská unie přestane fungovat a nové členy, kteří si od ní tolik slibují, zklame ještě víc než ty staré. Příliš široké společenství se jim stane abstrakcí, k níž nedokážou zaujmout osobní a konkrétní vztah, jaký jsou zvyklí zaujímat k vlastním národním státům. Byť s těmito státy nemusí být spokojeni a chtěli by je změnit právě s pomocí Evropy.

Ve výčtu špatných vlastností středo- a východoevropských demokracií je Judt tradičně prostý iluzí. Čtenáři, kterého se úvaha týká, se to dnes nečte příjemně. Pokud si ale vidí na špičku nosu, musí uznat, že kdo chápal Evropskou unii jako pragmatické, nikoli idealistické uskupení, mohlo v něm přistoupení zemí jako Česko vzbuzovat slušné rozpaky.

Aby bylo jasno: Tony Judt nechtěl zamést s "chudými příbuznými". Bál se o to, aby se s jejich příchodem nerozmělnil hlavní smysl unie. A ten podle něj roku 1996, stejně jako v roce 1951, ležel spíš v ekonomice než v čemkoli, co se nachází společensky nebo politicky "výš".

Delegování kompetencí

V klíčové pasáži jeho knihy stojí: "Není pochyb o tom, že současná organizace výroby, obchodu a finančnictví má globální dosah a že budoucnost evropské ekonomiky nejspíš leží v kontinentálních interregionálních strukturách. Přesto nemáme žádný dobrý důvod pro domněnku, že se stejným směrem vydají nebo mají vydat i ostatní aspekty lidské existence."

Jinými slovy: upevňujme hospodářskou spolupráci, ale buďme opatrní při delegování ostatních, zejména politických kompetencí. Tak uvažoval Judt v polovině 90. let, kdy byly vážné důvody k obavám z postkomunistů - například v Jugoslávii se stále válčilo - a kdy zároveň nebylo nutné se strachovat o tradičně labilní středoevropský prostor mezi Německem a Ruskem: v čele s prezidentem Borisem Jelcinem bylo do takové míry slabé, že ani Judt nevěděl, má-li je nadále pokládat za evropské bezpečnostní riziko.

Předseda Evropské komise Jacques Santer, ruský prezident Boris Jelcin a německý kancléř Gerhard Schröder před summitem v Moskvě, únor 1999.
Předseda Evropské komise Jacques Santer, ruský prezident Boris Jelcin a německý kancléř Gerhard Schröder před summitem v Moskvě, únor 1999. | Foto: ČTK/AP

Judtovu knihu je dobré číst se zřetelem k době, kdy vznikala. Jako text, který ani chronologicky nebyl vyvrcholením historikova myšlení o Evropě, nýbrž jeho počátkem. Když se autor k tématu sjednocené Evropy později vracel, jeho pohled se vyvíjel v závislosti na měnících se poměrech evropských sil.

Zůstaneme-li jenom u zmiňované knihy Poválečná Evropa: originál vyšel v roce 2005, deset let po Velké iluzi a už v úplně jiné situaci, dané hlavně přistoupením deseti nových členských států včetně České republiky rok předtím.

Spustil Judt jeremiádu, protože se naplnily jeho předtuchy? Ne, konstatoval, že se zrodil "nejrozsáhlejší vnitřní jednotný trh na světě" s vlastnostmi jako otevřené hranice nebo společná měna, které si ani on v roce 1996 neuměl představit. Vnímal, že společný prostor znamená lepší možnosti pro to, na čem v probíhající světové soutěži nejvíc záleží: nikoli na tom, jaké má kdo nerostné bohatství nebo zeměpisnou polohu, ale jak bude schopen podporovat vědu, výzkum, vzdělávání nebo investice.

Ani etatizace, ani vakuum

Rozšířením Evropské unie o země střední a východní Evropy sice posílil vliv Německa a stalo se to, čeho se Brit Judt obával, zároveň však v době, kdy už v Moskvě místo Jelcina seděl Vladimir Putin, bylo jasné, že se tím ve střední a jihovýchodní Evropě hospodářsky i politicky zachránilo, co se dalo.

Společný evropský trh se však nestal společným státem. Judt si etatizaci Evropy zaručeně nepřál, netoužil však ani po vakuu, které vznikne, když velké množství rozličných politických vůlí, jakkoli spojených ekonomickými zájmy, nenajde společný výraz.

Obal knihy Velká iluze? – Esej o Evropě.
Obal knihy Velká iluze? – Esej o Evropě. | Foto: Prostor

Z Judtova pohledu se tedy Evropská unie vyvinula v politického kočkopsa: společenství všech navzdory deklarované omnipotenci nevybírá daně, neumělo by vést válku ani bránit své území a jeho zahraniční politika je, mírně řečeno, nezřetelná. Starost o bezpečnost obyvatel zůstala v kompetenci členských států, jejichž obyvatelstvo dál vnímá "Brusel" jako abstraktní instituci vzdálenou jejich zájmům.

Dnes jsme od vydání nejslavnější Judtovy knihy o dalších 15 let dál a máme za sebou například brexit, kterému lze rozumět i jako projevu nesouhlasu s odklonem unie od prapůvodního hospodářského pragmatismu - i když Británie nebyla u počátků evropské integrace a připojila se až v roce 1973.

I když jsme si ale s anonymizací a odlidštěním evropských politických struktur zatím neporadili, je dobré vědět: i jejich velký kritik a velký britský historik uzavřel své hlavní knižní dílo konstatováním, že "Evropané se nacházejí v jedinečném postavení, jejich modely jsou životaschopnější než americký nebo čínský", a přidal dokonce opatrné, ale zřetelné vyznání víry, že "21. století by mohlo patřit Evropě".

Kdyby Tony Judt žil dnes, neoddával by se skepsi, ale snažil by se to vymyslet.

Tony Judt: Velká iluze? – Esej o Evropě

(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Prostor 2020, 168 stran, 197 korun

 

Právě se děje

před 18 minutami

V pražské Černokostelecké ulici hořel byt v patře domu, na místě je 11 zraněných. Podle hasičů je požár pod kontrolou

Při požáru v Černokostelecké ulici bylo zraněno 11 lidí, nejméně dva jsou ve vážném stavu, na místo letěl vrtulník. Hasiči nyní byt odvětrávají.

Zdroj: ČTK
před 42 minutami

Schalke se dočkalo druhé výhry v sezoně

Beznadějně poslední fotbalisté Schalke se dočkali v německé lize druhého vítězství v sezoně. Celek z Gelsenkirchernu zdolal v 28. kole Augsburg 1:0. Na šestnácté místo, které znamená účast v baráži, ale ještě ztrácí propastných 12 bodů. Mohuč má navíc podvečerní zápas v Kolíně nad Rýnem k dobru.

První výhru po 12 kolech vystřelil Schalke už ve čtvrté minutě Suat Serdar, který gólem oslavil dnešní 24. narozeniny. Čeští hráči Augsburgu, brankář Tomáš Koubek a stoper Marek Suchý, strávili celý zápas na lavičce.

Další zprávy