Jako reakce na příchod extravagantního narcise do Bílého domu se to mnohým zdálo přehnané. Ne tak Morrisonové, která v Trumpově bigotismu neviděla jen manipulující hru o voličské hlasy, nýbrž něco hlubšího, co je do americké kolektivní psyché zapuštěno jako fermež do dřeva.
Více než dva a půl roku po Trumpově zvolení začínáme chápat, co měla Toni Morrisonová na mysli a čeho se tak obávala, když upozorňovala, že Trumpovi nejde jen o televizní slávu, ale o skutečnou proměnu americké každodennosti, o "návrat nadvlády bílého muže". Protože, jak psala už v listopadu 2016: "Na rozdíl od Evropské unie drží Spojené státy bělost jako sjednocující barvu. I dnes je pro mnoho lidí definicí ‚americkosti‘ barva." A ještě: "Americké pro mnoho lidí prostě znamená bílé. Všichni ostatní se píší se spojovníkem."
Nejde o jediný komentář, který je po včerejším úmrtí Toni Morrisonové citován jako připomínka její společenské angažovanosti. Laureátka Pulitzerovy i Nobelovy ceny za literaturu vytvořila desítky uměleckých textů i esejistických úvah o světě. Otevřeně usilovala o proměnu společnosti, k níž nelze dojít jinak než proměnou mysli.
Proto ta celoživotní odevzdanost psaní, v němž, jak tvrdila, "člověk může zachytit svou odlišnost vůči druhým a zároveň druhé uznat jako obyvatele jednoho společného prostoru". Psaní může člověku pomoci najít svůj hlas a zároveň ho vpustit do mnohohlasu světa.
150 let po pádu otroctví
Morrisonová objevovala sílu literatury v dětství a dospívání, milovala velké klasiky Flauberta, Tolstého, Dickense, i ty americké, zejména Williama Faulknera, jenž zachytil specifický lokální svět amerického Jihu.
Zřejmě při jeho četbě si Morrisonová uvědomila, že právě vypisováním toho nejbližšího, v čem jako jednotlivci žijeme, můžeme přispět do světové literární výhně, neboť "zkušenost je svět a svět je zkušenost".
Chtěla zachytit tu svou, silně ovlivněnou černou barvou pleti, která se v Americe stala příznakovou a radikálně oddělující. Zkušenost černé ženy, která se musí protloukat bílými dějinami, nesouc přitom odpovědnost za své děti, a tedy za budoucnost. Proto se Morrisonová takřka v každém románu tak silně noří do historie, proto prolíná drsnou realitu s magickým světem, jenž není žádnou literární manýrou, nýbrž bytostnou charakteristikou černošského prožitku.
Naladění do blues, biblická zjevení, mohutná energie přírody a konflikty shakespearovské či antické tragičnosti. A v centru všeho černá žena, která i 150 let po pádu otroctví bojuje o uznání, protože stará strašidla rasismu se neustále vracejí.
Když to není, napište to sami
"Chtěla jsem psát romány bez dohledu, bez pohledu bílého muže. Četla jsem knihy afroamerických autorů a hlavně u mužů jsem měla pocit, že nepíšou pro mě," svěřila se před pár lety Morrisonová. Každý autor, tvrdila, potřebuje kořen, z něhož čerpá, nemůže jen tak sednout a hned začít dělat velkou literaturu.
"Chtěla bych psát romány, které jsou nezaměnitelně moje, nicméně prvotně padnou do afroamerické tradice a teprve ve druhé řadě do celé té věci, které říkáme literatura," přemýšlela a připomínala, že také velikáni jako Joyce, Tolstoj nebo Flaubert vykreslovali především svůj svět.
Svou literární touhu dokázala Morrisonová vyjádřit v jednom stručném aforismu s univerzálním přesahem: "Existuje-li nějaká kniha, kterou byste chtěli číst, jenže ji ještě nikdo nenapsal, musíte si ji napsat sami."
Sama jich vytvořila požehnaně, z toho 11 románů, z nichž převážná část byla přeložena do češtiny. O světě Toni Morrisonové leccos vypovídá už výčet jejich názvů: Velmi modré oči, Píseň o Šalamounovi, Milovaná, Láska, Ráj, Jazz, Milosrdenství…
Toni Morrisonová si vydobyla mnohá prvenství: byla první ženou afroamerické literatury, první černoškou řídící významnou ediční řadu velkého nakladatelství, první afroamerickou držitelkou Nobelovy ceny za literaturu. Prvenství si ale nenechávala pro sebe, k psaní chtěla pomáhat i jiným.
Nejen to: byla přesvědčena, že spisovatelé mohou vytvořit určitou společenskou vlnu, hnutí, které pomůže strhnout bariéry nesvobody. "Musíme skončit s představou spisovatele jako solitérního hrdiny," vyzývala. "Říkám svým studentům, když dostanete tuhle skvělou práci, na kterou jste byli báječně vycvičeni, pamatujte si, co je vaše skutečná práce: když jste svobodní, musíte osvobodit někoho dalšího. A máte-li nějakou moc, je vaší prací učinit mocným ještě někoho dalšího."
O dětech a slepé stařeně
Co osvobozuje nejvíc, je zřejmé z celého díla Morrisonové. Vynalézání vlastního jazyka, budování vlastního jazykového a vypravěčského kosmu, který se bouří proti kánonu a záměrně odlišuje od standardů většinové literatury, jakkoliv je v sobě vždy nějak nese.
Mít vlastní literaturu! V angličtině "moudrého bílého muže", která utlačuje vše odlišné, se náhle zvedá rozprava černošky, jejíž dějiny a zkušenost už nikdy nemohou být zapomenuty, protože je v sobě nese jazyk, jímž o svém světě vypovídá. Proto je tak těžké překládat knihy Toni Morrisonové - každý, kdo se o to pokouší, se tak či onak stává tímto minoritním světem.
Toni Morrisonová to pěkně shrnula roku 1993, v řeči při přebírání Nobelovy ceny za literaturu. Skrze poetický obraz slepé stařeny, z níž si děti dělají legraci, ale ptají se jí i po smyslu života, rozvíjí alegorii smyslu psaní a lidského počínání vůbec. "Je ptáček, kterého máme v ruce, živý, nebo mrtvý?" ptají se děti trochu poťouchle.
A stařena, pro Morrisonovou stará moudrá černoška vyškolená životem, odpovídá po dlouhém mlčení. "Nevím, zda je ptáček, kterého držíte v ruce, živý, nebo mrtvý, ale vím, že je ve vašich rukách. Je to ve vašich rukách."
Tak jako je v našich rukách, obrazně řečeno, život a smrt každého, za nějž jsme převzali odpovědnost, je na nás i život a umírání jazyka, kterým do světa vpisujeme sebe.
Ten pocit rozechvívá náš život "like the trembling heart of a captive bird, jako rozechvělé srdce zajatého ptáčka", jak zpívá Johnny Cash v písni The First Time Ever I Saw Your Face. O toto poprvé, spatření, uznání tváře jde.
A tak stejně jako Toni Morrisonová mohla svou nobelovskou řeč před 26 lety naplňovat optimistickým zjištěním, že v jazyce žijeme a přežíváme i po smrti, můžeme jím teď i my skončit vzpomínku na ni a připojit věty, které se dnes stávají jejím epitafem: "Umíráme. To je možná smysl života. Ale vytváříme jazyk. To je možná měřítko našich životů."
