reklama
 
 

TGM se cítil být spíše Slovákem, vyhýbal se vojně a levobočkem císaře opravdu není, říká historik

14. 9. 2017
Uznávaný historik a spisovatel František Emmert vydává k 80. výročí úmrtí TGM výpravnou publikaci "Tomáš Garrigue Masaryk - Myslitel a prezident". V rozhovoru pro Aktuálně.cz autor objasňuje, proč se Masaryk cítil být spíše Slovákem, proč se vyhýbal vojenské službě a jak by se zachoval v těžké válečné době, kdyby vládl místo Beneše. Podle historika by se zřejmě rovněž podvolil mnichovské dohodě, rozhodně by se však nepodřizoval Sovětskému svazu a komunistům do té míry, jako to činil jeho nástupce.
Doporučujeme

Masarykův život je pozoruhodný již od samotného narození. Chudému panskému kočímu a služebné se narodil budoucí první československý prezident a mezinárodně uznávaný myslitel. To zní skoro jako z Cimrmana. Nebo - je tato teorie pravděpodobnější, než že by TGM byl levoboček?

Masaryk se nenarodil ve středověku, ale ve druhé polovině 19. století, kdy byl sociální vzestup mužů vzešlých z chudých poměrů - na rozdíl od žen - již docela běžný. TGM nebyl výjimkou. Z prostých poměrů pocházeli i Edvard Beneš či Milan Rastislav Štefánik. Kromě toho Masarykova matka až tak úplně prostá nebyla, narodila se ve známé podnikatelské rodině. Její příbuzní, žijící v Hustopečích, umožnili mladému Masarykovi studium na tamní německé reálce.

Vše ostatní - přijetí na gymnázium v Brně a univerzitu ve Vídni - již bylo projevem jeho vlastní píle a mimořádného talentu. A samozřejmě také schopnosti se o sebe postarat. Svou inteligencí a společenským taktem dokázal zaujmout bohaté brněnské a vídeňské rodiny, ve kterých dělal takzvaného hofmistra (domácí učitel u panstva - pozn.red.)  a byl za to odpovídajícím způsobem honorován. Žádnou skrytou a těžko představitelnou protekci z císařského dvora ani finanční podporu od tajemného otce tam nevidím.        

Jak se podle vás vyrojily spekulace, že TGM je synem samotného Franze Josefa, a že tedy "synáček tatínkovi rozbil monarchii"?

Jiří Gruša ve své knize "Beneš jako Rakušan" tvrdil, že tato legenda prý koluje mezi českou veřejností již od vzniku republiky. Ve skutečnosti se zrodila až po roce 1989 v souvislosti s trendem bulvarizace historie a historické publicistiky, kdy se někteří autoři snažili vyhledávat senzace za každou cenu. Nejprve se zrodila fantastická konstrukce, že by to tak mohlo být, a teprve až poté se pro ni začaly hledat důkazy. Samozřejmě pouze nepřímé.

Jaké třeba?

Naprostá většina argumentace ohledně Masarykova údajně císařského původu je založena na protekci, které se prý mladému Masarykovi dostávalo. Tajné návštěvy mladého císaře v Hodoníně v první polovině roku 1849 ani pravost údajného zápisku v jeho deníku "Kropáček vyřízeno" nebyly nijak věrohodně potvrzeny a zřejmě ani nikdy nebudou (Teresie Kropáčková byla matkou TGM - pozn. red.). Kromě toho by vůbec nic nedokazovaly.    

Když byl malý Tomáš navštívit tatínka u koní v čejkovickém zámku, nachomýtl se k nalezení oběšeného čeledína. Má tato událost, která na něj údajně velmi zapůsobila, přímou spojitost s jeho habilitační prací na téma "Sebevražda jako masový sociální jev současnosti"?

Určitě. Masaryk to dokonce sám uvádí v Hovorech, které s ním na sklonku života sepsal Karel Čapek. Jako malý hoch nebyl svědkem nalezení oběšeného čeledína, pouze se o této události kolem něj mluvilo a on s odstupem několika dní viděl místo, kde se to celé odehrálo. Jako bezstarostné dítě se poprvé setkal s něčím šokujícím a nepochopitelným. Hluboce ho to poznamenalo. Jeho pozdější habilitační práce o sebevraždě jako sociologickém fenoménu ho uvedla do vědeckého světa a zajistila mu mezinárodní renomé. Je zřejmé, že o tématu od dětství hodně přemýšlel.     

Masaryka dodnes vnímáme jako otce zakladatele moderního svébytného českého, resp. československého národa. Vy ovšem ve své knize uvádíte, že se Masaryk považoval více za Slováka než Moravana či Čecha. Jak to tedy je s jeho národností? A k jaké národnosti se tedy hlásil?

Nacionalismus byl Masarykovi vždy cizí. Mnohem větší důležitost přikládal náboženské nebo církevní příslušnosti nežli rodnému jazyku. Také věřil v občanství založené na územním, a nikoliv etnickém principu. Když v mládí debatoval se svým přítelem, německým filozofem Edmundem Husserlem, snil o společné národní identitě Čechů a Němců žijících v českých zemích. Podle něj byl Čechoslovákem každý občan Československa - tedy ne jen Češi a Slováci. Mnozí ostatní, včetně Beneše, to ale viděli jinak, úzkoprse, nacionalisticky.

Přesto jisté národní cítění měl, i když mu nepřikládal politickou váhu. Považoval se po otci rodem za Slováka. Během gymnaziálních a univerzitních studií se deklaroval také jako Moravan, pak opět jako Slovák. S jistotou se ale nikdy necítil být Němcem, ačkoliv se k této národnosti hlásila jeho matka a inklinoval k ní i jeho bratr Ludvík.  

Asi nejtypičtější fotky, které si každý vybaví, jsou ty, které zachycují Masaryka v rajtkách a vysokých jezdeckých botách. Hodně se mluví o jeho sportovní postavě, bravurní jízdě na koni i o jeho vitalitě do pozdního věku. Možná tak trochu překvapí informace, že Masaryk je nevoják. Proč vlastně?

Vojenské službě se po celé mládí snažil vyhnout. Když ve dvaceti letech obdržel povolávací rozkaz, vlivný policejní ředitel Le Monnier, v jehož rodině dělal hofmistra, mu zařídil výjimku. Takže jakési protekce se mu přece jen dostalo. O tři roky později viděl ve vídeňské nemocnici umírat svého mladšího bratra Martina, který těžce onemocněl v důsledku šikany během vojenské služby. To v něm utvrdilo jeho rozhodnutí nikdy se nenechat odvést.     

Jak se podařilo synovi kočího, tehdy ještě bez významnějšího společenského postavení, vzít si dceru zámožného amerického podnikatele?

Až tak úplně bezvýznamný přece jen nebyl. Obhájený doktorát tehdy představoval mnohem větší prestiž než dnes a skýtal i jisté materiální vyhlídky. Ale přesto. Masaryk si vždy kladl vysoké cíle - i v osobním životě. Nelze se proto divit, že ho mladá vzdělaná Američanka z bohaté rodiny během jeho pobytu v Lipsku tolik zaujala. Nicméně, musel o ni bojovat.

Nejprve ho nechtěla ona, později zase její rodina. Sociální rozdíly mezi nimi se zdály být téměř nepřekonatelné. Nakonec to byl její otec, který pozval Masaryka do Ameriky a vzal ho na milost. Možná se o Charlottu začal obávat, ale to je jen moje domněnka. V šestadvaceti letech zůstávala stále svobodná, muži se jí jako hezké emancipované ženy z bohaté rodiny spíše báli. Mladý charismatický doktor z Evropy o ni strašně stál a ona do něj byla po uši zamilována…

 Proč si vlastně Masaryk vzal do svého jména příjmení své snoubenky?

Lze se jen domnívat, že se zřejmě chtěl neobvyklým a proslulým příjmením odlišit od středoevropského prostředí a upozornit na sebe, což ve zdejších končinách není nic neobvyklého. Také dnes si české manželky cizinců píší svá nová příjmení bez přechýlení. Samozřejmě že také Masaryk byl ambiciózní a toužil po obdivu a uznání. Věděl, jak zaujmout a vymezit se. Uměl zapůsobit.

Masaryk si popudil část české společnosti tím, že roku 1886 zásadně zpochybnil Rukopis zelenohorský a další padělky vědců Hanky a Lindy, které jak v knize připomínáte, byly technicky i literárně velmi dokonalé. O jejich pravosti byly přesvědčeny i velké vědecké kapacity. Proč právě Masaryk o nich pochyboval a nakonec s Gebauerem a spol. dokázali, že se jedná o podvrh?

Masaryk byl realista. Vždy upřednostňoval pravdu před sněním. Důvody vedoucí k pochybám o diskutovaných "literárních památkách" se v jeho době sešly hned dva. Jednak objev čtyř unikátních rukopisů přišel jako na společenskou objednávku. Přesně to si Češi tehdy přáli. Dokázat si, jakou mají slavnou a dávnou historii a jak se jim kdysi bez Němců žilo lépe. Ještě podezřelejší ovšem bylo, jak dvojice badatelů tyto rukopisy nalézala. Nepátrali po nich systematicky, prostě pokaždé někam přišli a náhodou je našli. Když už si dali tak precizní práci s vyhotovením téměř dokonalých padělků, mohli jejich objevování zinscenovat lépe.

Roku 1914 vypukla 1. světová válka, ale vám se z téhož roku podařilo najít také jednu kuriozitu - vznik slova průšvih. Skutečně vděčíme za toto slovo jistému panu Švihovi, jenž prohrál svůj soudní proces? A jak se o to zapříčinil Masaryk?

Na přelomu 19. a 20. století slovní zásobu nerozšiřovaly anglicismy jako dnes. Tehdy bylo naopak módní vytvářet nová slova z vlastních národních zdrojů, nejrůznějšími předponami či spojováním již existujících slov. Například během sbírky na Národní divadlo vznikl zcela spontánně pozdrav "nazdar". V roce 1914 přibyl "průšvih" nebo "prošvihnout" a to podle poslance Karla Švihy, který byl českým tiskem obviněn z konfidentství pro rakouskou státní policii. Poslanec novináře zažaloval, avšak před soudem se nedokázal obhájit, i když bylo zjevné, že konfidentem nebyl. Ani zásah Masaryka v jeho prospěch mu nakonec nemohl. Šviha neměl na svoji obhajobu čas. Soud prostě prošvihl.           

Ještě na počátku 20. století byl TGM národem proklínán a vysmíván za svou obhajobu Hilsnera, údajného pachatele rituální vraždy v rámci tzv. hilsneriády, kterou nedávno připomněla ČT filmem Zločin v Polné. V prosinci 1918 byl při triumfálním návratu z Ameriky vítán coby novopečený prezident statisíci nadšených občanů. Co se během těch osmnácti let stalo, že došlo k tak radikální změně v pohledu na Masaryka? Nebo to byl zkrátka spontánní vděk za konec "úpění pod monarchií" a za vytvoření samostatné republiky?

Před rokem 1918 nebyl Masaryk příliš znám - například stejně jako Václav Havel před rokem 1989. Většina lidí sotva tušila, že vůbec existuje. Jeho odvážná vystoupení v polenském procesu zaznamenala jen menší část veřejnosti. Mnohem známějšími byli například Kramář nebo Rašín. Avšak v roce 1918 se stal personifikovaným symbolem osvobození od Habsburků a nového Československa a veřejnost ho přijímala s obrovskými ovacemi, které však více nežli jemu patřily nabyté národní svobodě a novému státu.   

TGM se v lánském zámku začal scházet s přáteli, s politiky i zahraničními delegacemi. Jak došlo k zavedení této tradice, která trvá s pauzou během komunismu dodnes? A proč právě Lány?

Československý stát odkoupil zámek od původních majitelů v roce 1921 se záměrem využívat ho pro reprezentativní účely jako mimopražské, venkovské sídlo prezidenta. Druhý československý prezident Edvard Beneš zamýšlel podobně využívat zámek v Náměšti nad Oslavou. Avšak Masaryk - na rozdíl od Beneše - ke "svému" zámku záhy silně přilnul. Navštívil ho hned po návratu z dovolené v italském Capri v létě roku 1921 a úplně propadl jeho atmosféře. Poté pozval do Lán slovinského architekta Jože Plečnika, aby navrhl jeho úpravu. Tím bylo rozhodnuto. Na lánskou tradici navázal v roce 1990 Václav Havel.

Říká se, že Masaryk byl ve svém nedokončeném čtvrtém období již velmi nemocný. Na fotkách zveřejněných ve vaší knize je to však stále ten nesehnutý pán ve slušivém obleku, na koni a s hloubavým výrazem ve tváři. Jak to tehdy bylo s jeho zdravím?

Byl na tom skutečně velmi špatně, ale snažil se tomu nepoddávat.

Jaké byly důvody a okolnosti abdikace? Říká se také, že TGM čekal, až bude moci po něm Beneš převzít úřad…

Důvody k jeho abdikaci byly skutečně zdravotní. Již krátce po čtvrtém zvolení se jeho zdravotní stav začal rapidně zhoršovat. Tušil, že se konce mandátu nedožije. Většinu času trávil na zámku v Lánech v péči své ošetřovatelky. Litoval, že se ke čtvrté volbě nechal přemluvit. Jakmile bylo zřejmé, že jeho neschopnost vykonávat úřad se stává trvalou, abdikoval. Jako nástupce se snažil prosadit svého chráněnce Beneše. Je pravdou, že ten své zvolení v parlamentu neměl vůbec jisté, a to ani v roce 1935. V předchozím roce by téměř s jistotou zvolen nebyl. Přesto ale nelze souhlasit s názorem, že mu Masaryk "držel místo", dokud se jeho pozice před poslanci nezlepšila. 

Vím, že historici nemají rádi spekulace "co by bylo, kdyby". Ale přece jen to zkusím - kdyby byl Masaryk o deset let mladší a zůstal ve funkci prezidenta i na přelomu 30. a 40. let, došlo by na mnichovskou dohodu, nacistickou okupaci a protektorát?

Pokud vaše otázka směřuje ke spekulaci, zdali by se Masaryk podvolil Mnichovu, tak si troufám hádat, že ano. Těžko by mohl tváři v tvář beznadějné válce postupovat jinak. Zrada západních spojenců by ho možná zasáhla ještě citelněji než Beneše. Opustily by ho země, které přímo jemu osobně pomáhaly republiku zakládat.

A co poválečné uspořádání Československa? Podvolil by se Sovětskému svazu a komunistům jako Beneš?

Sovětskému svazu na rozdíl od Beneše nikdy příliš nevěřil. Během válečných let by byl jistě silnějším a charismatičtějším exilovým vůdcem než Beneš. Spojeneckou smlouvu se SSSR by v roce 1943 zřejmě nepodepsal a při vyjednávání o košickém vládním programu na jaře 1945 by se požadavkům komunistů dost možná nepodvolil. Zřejmě by si chtěl uchovat skutečnou moc a výsadu sám rozhodovat o dalším vývoji.

Pro Sověty a československé komunisty by představoval tvrdého soupeře, přesto by s nimi vedl nerovný boj. Dost možná by se do osvobozeného Československa ani nesměl vrátit. Sověti by ho sem nepustili, stejně jako znemožnili návrat polské exilové vládě. Pokud by ho únor 1948 přece jen zastihl v prezidentském úřadě, zřejmě by se snažil vzdorovat, avšak nebylo by mu to nic platné. Karty tehdy byly jasně rozdány.

Video: Národní filmový archiv |  04:58

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama