„To chceš jak motýle.“ Román se ptá, proč musí vše na sítích hystericky bavit

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
3. 3. 2022 18:52
Když roku 2011 Jennifer Eganová získala Pulitzerovu cenu za román Návštěva bandy rváčů, anglofonní recenzenti se rozplývali nad kapitolou napsanou jako powerpointová prezentace a hlásali příchod nového psaní. Avšak zatímco v žánru young adult určeném mladistvým už dřív část textu tvořily esemesky, chaty nebo hovorové zkratky, na „velký internetový román“ se za oceánem čekalo až do loňska.
Patricia Lockwoodová stvořila osobitý text, který popírá pravidla žánru.
Patricia Lockwoodová stvořila osobitý text, který popírá pravidla žánru. | Foto: Grep Hoax

Objevil se v podobě prozaického debutu Patricie Lockwoodové, narozené roku 1982 ve státě Indiana, která začínala jako esejistka a básnířka. Jak vylíčila v pět let starých memoárech nazvaných Priestdaddy, je dcerou ženatého katolického kněze. Zároveň má od roku 2011 početné publikum na Twitteru. Obě na první pohled nesouměřitelná fakta se výrazně promítla do více než příznačně pojmenované prózy Nikdo o tom nemluví, kterou v překladu Jany Hejné nedávno vydal Odeon.

Protagonistkou je bezejmenná mladá žena, jíž stejně jako autorku proslavily vtipné tweety, pročež dostává pozvání z celého světa, aby na základě vlastní zkušenosti přednášela o nové komunikaci. První část knihy je tak svého druhu studie jejího statického života stráveného sledováním obrazovky. A řeší se v ní její snad až perverzní vztah s virtuálnem, k čemuž přispívá i pečlivá práce se zájmeny: my znamená my všichni, vy odkazuje na čtenáře a ona je ta, která "postuje".

Útržkovitá forma omezená vždy na pár řádků věrně odráží rozměry Twitteru včetně jeho hladu po něčem neotřepaném, šokujícím, divném, absurdním nebo příšerném. Patrně už z logiky věci se to tu s komikou dost přehání. A zatímco přední americký humorista David Sedaris nad knihou Lockwoodové poznamenal, že si nepamatuje, kdy se naposledy tak smál, jiní komentátoři jsou zdrženlivější. Třeba protože výkřiky jako "Cancel culture!" nebo "zďýlej forever" jim samy o sobě moc neřeknou, nebo jim prostě nepřijdou vtipné.

Druhá část textu je však radikálně odlišná. Tvoří ji "jímavá studie lásky a smutku", jak napsal deník Wall Street Journal, přičemž i ona má základ v autorčině životě. Její sestře se narodilo těžce postižené dítě, které bylo diagnostikované ještě v děloze, a stejně jako spisovatelka se také naše protagonistka musí postavit této tragédii offline. Přičemž ví, že od "žalem šílených" odvracíme pohled - a že se tedy nic takového sociálními sítěmi šířit nebude.

Svou roli tu sehraje hrdinčin otec - policista a katolík, který nechce ztratit moc a kontrolu. Ačkoli je ohrožen život jeho dcery, možnost potratu nepřipouští. A novorozeňátko je tak pokřtěno, třebaže ho vzhledem k jeho stavu a nevalným vyhlídkám příbuzní nikdy nemohou přimět "k posvátné hrůze z posmrtného života".

První část románu názorně demonstruje, jak musí na sítích všechno až hystericky bavit, a současně si klade otázku po podstatě onoho všudypřítomného a všemocného "portálu": je to jazyk, místo, nebo čas? A jak se v něm z nevinného žargonu stane hrozivá doktrína - a z ní zase jednoho krásného dne dogma?

Podobně jako eseje nedávno zesnulé Joan Didionové, vykreslující odvrácenou tvář Ameriky 60. let minulého století, tak Patricia Lockwoodová znepokojivě líčí svět, v němž jen máloco dává smysl a nic nedrží pohromadě.

Oproti tomu druhá část knihy je návratem do světa fyzického: tam, kde je znovu důležité lidské tělo. Tělo, které nikdo nebude vystavovat na odiv, ale kterému na rozdíl od těl influencerů nehrozí, že se ocitne "na pokraji ztráty vlastního já". Právě zde dostane hrdinka šanci na nový začátek.

O knize Patricie Lockwoodové se v narážce na pojem velký americký román píše jako o velkém internetovém románu. Na literární tradici navazuje autorka už tím, že se proti ní vymezuje. Jejím prubířským kamenem je modernismus. Epigraf si vybrala z Vladimira Majakovského a v textu odkazuje zejména na irské, anglické nebo americké velikány jako Jamese Joyce, Virginii Woolfovou a Williama Faulknera - ovšem s tím, že zatímco oni dováděli k dokonalosti vyprávěcí techniku proudu vědomí, na sítích to není "proud", nýbrž "krmivo".

Za zmínku stojí též návaznost na Jane Austenovou: i kniha Nikdo o tom nemluví se točí kolem rodinné krize a obsahuje postřehy stran společnosti.

Na druhé straně se skýtá otázka, zdali je Lockwoodové dílo ještě opravdu román - nakolik dokáže vzdorovat "portálu", ať už na rovině jazyka, zápletky, struktury, postav, nebo tónu. Nebo naopak mělo-li by to vůbec činit, či se o to přinejmenším pokoušet.

Obal knihy Nikdo o tom nemluví.
Obal knihy Nikdo o tom nemluví. | Foto: Nakladatelství Odeon

Je to zkrátka osobitý text, který se dle mínění jedněch čte až jako báseň v próze, kdežto dle druhých právě v jeho zlomkovitosti tkví jakási nová upřímnost. V každém případě popírá pravidla žánru, což nutně neznamená, že výsledek je třeskutě originální. A ještě těžší by bylo zavedenou optikou - neboť žádnou revolučně novou nemáme - zhodnotit, jestli je román takzvaně dobrý.

Tady už si čtenář musí odpovědět sám: pravděpodobně především v závislosti na vlastní míře ponoření do kyberprostoru. Coby malé vodítko nechť mu poslouží článek z roku 2018 nazvaný Jak dnes psát, v němž Lockwoodová dopodrobna rozebírá, kterak tvůrčí mysl lidstva poškozují roky, kdy jsme vystaveni internetu.

Oproti tomu úroveň českého překladu Jany Hejné se tradičními měřítky posoudit dá - a je vysoká. Skvěle vystihuje falešnou exaltovanost vět zvolacích jako "Ach, mé informace! Ó, moje všechno" i mileniálský newspeak s výrazy typu "random" či "ekčuly". A navzdory silné přítomnosti angličtiny je zcela namístě i překlad příznačně český. Virály typu "sorry jako" nebo "to chceš jak motýle", popřípadě retroobrat "jágrovská kštice" sedí, a navíc potěší.

Kniha

Patricia Lockwood: Nikdo o tom nemluví
(Přeložila Jana Hejná)
Nakladatelství Odeon 2021, 200 stran, 299 korun

 

Právě se děje

Další zprávy