„Tížilo mě, že pracuju s cizími traumatickými zážitky,“ říká autorka knihy Exoti

V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o příbězích, které ji zasáhly nejvíc, o zpětných reakcích těch, o nichž psala, i o tom, kdy sama zažívala pocit, že je „nějaká divná“. 

V doslovu ke knize, kterou v těchto dnech vydalo nakladatelství Argo, Barbora Šťastná píše: „Dnešní svět možná netrpí tak intenzivní „normózou“ jako v době mého dětství, v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, to ale neznamená, že patřit mezi příslušníky menšin je snadnější. Přála bych si už nikdy nebýt mezi těmi, kteří na ně vrhají soucitné nebo posměšné pohledy, těmi, co mlčí, když někoho jiného šikanují, těmi, co mlčky tolerují rozdělování lidí na „normální“ a „divné“.“ 

Jak vznikl nápad napsat knihu povídek inspirovaných skutečnými příběhy lidí, kteří o svých osudech vyprávěli pro Paměť národa?

S tím nápadem přišly moje kolegyně z Paměti národa a já na to s radostí kývla. Exoti jsou už druhá knížka, která vznikla tímto způsobem. První byla sbírka milostných povídek Prstýnek z drátu. V té jsem se zaměřila na příběhy dvojic, jejichž vztah se nějakým způsobem střetl s historickými událostmi dvacátého století. Seznámili se v Terezíně, rozdělovala je železná opona, společně utíkali za hranice nebo jeden z nich skončil v komunistickém kriminálu… V knížce Exoti jsou příběhy příslušníků menšin a lidí, kteří nezapadali do konformní společnosti.

Bylo v něčem jednodušší psát fikci na základě skutečných zaznamenaných příběhů, než psát povídky a spoléhat jen na vlastní fantazii?

Myslela jsem si, že to bude lehčí, jenže jsem se spletla. Pamětníci, jejichž příběhy jsem si vybrala, se se svým menšinovým údělem většinou potýkali dlouhodobě, často od dětství až do stáří. Pro povídky ale bylo potřeba vybrat z jejich života nějaký kratší časový úsek, nejdramatičtější událost, a kolem ní zhustit vše, co s tím souvisí. Navíc mi občas nebylo lehko z vědomí, že pracuju s cizími traumatickými zážitky, že si je svým způsobem přivlastňuju. A výsledná povídka pořád je – a zároveň v jistém smyslu už není – jejich příběhem.

Který z příběhů o jinakosti vás osobně zasáhl nejvíc?

V knize je několik příběhů, se kterými jsem se při práci pro Paměť národa setkala už před několika lety a pořád jsem je nosila v hlavě. Patří k nim například osud Růženy Ďorďové, kterou jako sedmiletou spolu s její sestrou sociálka doslova unesla do dětského domova, jen proto, že potřebovali zaplnit volné kapacity. Dívky tam strávily dva roky a než se jejich matce, která za ně bojovala u soudu, podařilo dostat je zpátky, zapomněly romský jazyk a odcizily se od širší rodiny. Stejně tak mě zasáhlo vyprávění Heleny Kleinové, jež patří k druhé generaci postižené traumatem holokaustu a v padesátých letech byla terčem antisemitismu. Při práci na knize jsem nově objevila třeba příběh šumperského disidenta Julia Vargy. Od dětství byl těžce nemocný a upoutaný na lůžko, ale díky své duševní síle, charismatu a víře dokázal zapůsobit na stovky lidí ve svém okolí.

V doslovu píšete, že všechny své texty jste posílala k přečtení těm, jejichž životními osudy jste se inspirovala. Jaké byly jejich zpětné reakce?

Velmi rozmanité. Někteří odpověděli hned, byli potěšení, dojatí, do textu nezasahovali, jiní měli drobné věcné připomínky. Ale byly i jiné reakce. Jedna pamětnice zpochybnila samotný záměr knihy: „Proč vlastně ty povídky píšete?“ zeptala se mě, a to mě hodně znejistilo, posílilo to moje obavy, zda mám na něco takového vůbec právo. Snažila jsem se jí poctivě odpovědět, proč je podle mě důležité tato témata připomínat. Myslím, že náš dialog nakonec mě i knížku obohatil. A jiná pamětnice se cítila zraněná názvem knihy – Exoti. „Nebyla jsem žádný exot, byla jsem oběť,“ řekla mi. Argumentovala jsem, že provokativní název vyjadřuje pohled většiny, je jednoslovným vyjádřením jejích předsudků, které se snažím konfrontovat. Ale kdyby v tu chvíli kniha už nebyla v tiskárně, nejraději bych ten název změnila. Skutečně jsem nechtěla ublížit někomu, kdo byl už tolikrát zraněn.

Co byste ráda, aby si čtenáři z vašich povídek odnesli?

To samé, co jsem si z těch příběhů odnesla já. Příležitost podívat se na svět očima někoho, kdo byl nějakým způsobem vyčleňovaný, protože je Rom, gay, Vietnamec, protože neslyší, má dítě za svobodna nebo pochází z disidentské rodiny. Někde jsem četla, že čtení beletrie posiluje empatii. Kdyby tohle moje knížka dokázala, pokládala bych to za největší úspěch.

Potýkala jste se někdy i vy sama s vědomím vlastní jinakosti?

Pořád, hlavně v dětství a dospívání. Do pěti let mě vychovávala babička, která byla dost zvláštní. Pak jsem žila s mámou a s nevlastním otcem a bylo pro mě dost těžké zapadnout ve škole do kolektivu. Navíc jsme se často stěhovali, takže se mi několikrát zopakovala situace, že jsem byla „ta nová“. Myslím, že s pocitem vyčlenění se dovedu hodně ztotožnit. Ale je tady velký rozdíl: nemám žádnou na první pohled viditelnou odlišnost, nepatřím do žádné onálepkované menšiny. Takže svůj pocit, že jsem „nějaká divná“, těžko mohu srovnávat se zážitky někoho, koho třeba kvůli barvě pleti nepustili do restaurace nebo kdo musel kvůli handicapu vyrůstat v ústavu.

Dokázala byste po přečtení mnoha příběhů lidí, kteří se v životě museli vyrovnat se svou odlišností, pojmenovat to, co jim nejčastěji pomohlo překonat pocit vyloučení, odmítnutí nebo dokonce ostrakizace a šikany?

Myslím, že tím společným jmenovatelem jsou blízké vztahy: v rodině, s přáteli, s partnery nebo se sousedy. Lidé, kteří vás znají a přijímají, jsou pravým opakem anonymního davu, který na vás zvědavě nebo rádoby soucitně zírá, případně častuje poznámkami. V mnoha příbězích je také důležité nalezení nějakého přesahu. Už jsem zmínila příběh disidenta Julia Vargy, dobrým příkladem je také nevidomá Emilie Kozubíková, která už jako dvacetiletá založila ve Frýdku-Místku organizaci pro lidi se zrakovým handicapem, sháněla pro ně specializované pomůcky, organizovala zájezdy a výstavy… 

Většina vašich povídek z knihy se odehrává během normalizace. Volila jste toto období záměrně, protože potíralo originalitu a kdo byl jiný, byl automaticky divný? 

Spíš to bylo tak, že když jsem začala příběhy vyhledávat, v době normalizace jsem jich našla nejvíce. A ano, máte pravdu, myslím, že právě v téhle době byla společnost extrémně homogenní a konzervativní. Dívky se vdávaly průměrně v jednadvaceti letech, normální bylo mít dvě děti, škodovku. Na to, aby se člověk odlišoval, stačilo velmi málo – třeba mít jako muž dlouhé vlasy, chodit do kostela, být jako žena příliš profesně ambiciózní nebo paradoxně být příliš horlivým komunistou. 

Související

„Píšu i proto, abych poodhalila, zda je zlo vrozené,“ říká spisovatelka Mornštajnová

Myslíte si, že Češi mají obecně s respektem k odlišnosti větší problém než třeba Britové nebo Američané?

To si netroufám posoudit, protože tamní společnost tak dobře neznám. Dlouho jsem si myslela, že společnost na Západě je vyspělejší přinejmenším v tom, že tam není OK dávat otevřeně najevo rasistické nebo homofobní postoje. Domnívala jsem se, že i když někteří lidé třeba takové myšlenky mají, neřeknou je nahlas, protože se stydí, vědí, že to prostě není v pořádku. Jenže podívejte se, co se teď děje v USA, jak otevřeně jsou napadáni třeba trans lidé, což je jedna z nejzranitelnějších menšin. Takže opravdu nemám odvahu to posuzovat. 

Souhlasíte s tím, že žijeme v době, kdy je téma přijetí jinakosti stále hodně aktuální?

Ano, myslím, že je stále aktuální, i když si rádi o sobě myslíme, že jsme jako společnost otevřenější a více respektující než dřív. Sice je pravda, že se o těchto tématech více mluví, ale na druhou stranu i sami vládní politici rozdmýchávají nenávist vůči Ukrajincům, uprchlíkům nebo šíří nesmysly o „devadesáti pohlavích“. Spousta lidí zastává diskriminující názory, ale když někoho z dané menšiny osobně znají, řeknou: „Ale to je něco jiného, to je XY, ten je dobrej.“ Myslím, že i v tom je smysl sdílení menšinových příběhů. Když někoho takhle blíž poznáme, už je těžké zařadit ho do nějaké předem definované škatulky.