Quentin má ovšem také rád film nazvaný McCluskeyho čtrnáct pěstí, ve kterém "frajer s páskou přes oko a plamenometem sejmul sto padesát nácků". Protože toho hraje Rick Dalton, jeden ze tří příchozích, pianista si pro syna vyprosí autogram.
Kdo předloni viděl Tenkrát v Hollywoodu, uhádne, že na ubrousek se právě podepisuje představitel hlavní role Leonardo DiCaprio. A že tím klukem je dnes osmapadesátiletý režisér filmu Quentin Tarantino.
Dva roky poté, co snímek s rozpočtem okolo dvou miliard korun utržil čtyřikrát tolik a získal dva Oscary včetně sošky pro Brada Pitta za herecký výkon ve vedlejší roli, podle něj Tarantino napsal svůj první román. Do knihy, kterou v překladu Raniho Tolimata na dnešní Velký knižní čtvrtek vydává nakladatelství Prostor, přimyslel i scénu se svým adoptivním otcem, Američanem českého původu Zastoupilem.
"Máma mě brávala do barů, kde večer hrál na klavír," vzpomínal v nedávném podcastu Tarantino, který před lety natáčel soundtrack s Českým národním symfonickým orchestrem a jehož matka Connie Zastoupilová zkoušela produkovat filmy v Praze. "Jednou mě vytáhl na pódium. Řekl lidem, že má v publiku kluka, a už volal, pojď, Quente, zazpíváme si tu písničku o Mickey Mouseovi. Celý bar to dojalo," dodal.
Časy se mění
Pro celek jinak nepodstatná scéna ilustruje stěžejní princip románu, který si stejně jako filmovou předlohu nejvíc užijí obdivovatelé poválečné Ameriky a hlavně její kinematografie.
Na téměř 370 stranách Tarantino detailně líčí poměry v tehdejším Hollywoodu a chrlí jména skutečných herců či režisérů, jejichž osudy věrně rekonstruuje i proplétá s fiktivními postavami. Těm někdy domýšlí kariéry na desítky let dopředu, dávno po okamžiku, v němž snímek skončil.
Čtenář se například dozví, že dětská herečka z natáčení westernu Lancer získala v 90. letech oscarovou nominaci za Tarantinův film, v němž ztvárnila bývalou prostitutku a nyní členku gangu bankovních lupičů. Ve skutečnosti režisér samozřejmě nic takového nenatočil. Podobných fórů text obsahuje desítky.
Výchozí situace je stejná jako v předloze: roku 1969 zažívá americká společnost i showbyznys generační změnu. Po losangeleských ulicích se promenují bosí hippies v rozevlátých šatech a stárnoucímu herci Rickovi, ztvárněnému Leonardem DiCapriem, ujíždí vlak.
Někdejší hvězda televizních westernů se propadla do rolí béčkových záporáků. Rick po večerech pije a rozvalený na nafukovací matraci v bazénu se marně snaží zapamatovat si dialogy z pilotního dílu westernu, kde ho oblékli jako hipíka a přilepili mu umělý knír.
Ve světě, pro nějž přestává být relevantní, je Rickovou jedinou oporou kaskadér a kamarád Cliff Booth, hraný Bradem Pittem. Skutečnou hvězdou nastupující éry se však stává Rickův soused, režisér Roman Polanski, žijící s herečkou Sharon Tateovou. Zatímco si užívají slávy, na nedalekém ranči se usazuje skupina hippies zfanatizovaná neúspěšným hudebníkem Charlesem Mansonem, jenž chce srazit Hollywood na kolena.
Variace na variaci
Stejně jako ve filmu protagonisty románu prvně vidíme při setkání s producentem, který Rickovi nabízí roli v italském westernu. Ale něco je jinak: nesedí všichni tři v hospodě, nýbrž jen ti dva v kanceláři, zatímco Cliff si za dveřmi domlouvá rande se sekretářkou.
Od této chvíle se román od snímku začne místy odchylovat, i když nechybí ani doslovně přepsané scény.
Nepodíváme se na večírek vydavatele časopisu Playboy, zato herce Steva McQueena blíže poznáme při jiné příležitosti. Nahlédneme do obchodu s vinyly nebo do kadeřnictví Jaye Sebringa, kam chodí celebrity. Cliff se porve s budoucí akční hvězdou Brucem Leem, ale v širších souvislostech. A opět sveze stopující hippie, hranou Margaret Qualleyovou, avšak ta oproti filmu několikrát odhodí svršky a řádí jako pominutá.
Quentin Tarantino některé scény z vlastního na Oscara nominovaného scénáře vynechává, jiné doplňuje. Občas vypráví ty, které natočil, ale z filmu vystřihl, díky čemuž knihu provází trailer plný nepoužitých záběrů.
Samozřejmě je to celé hra. Filmové Tenkrát v Hollywoodu si pohrávalo s dobovými reáliemi, od nichž se nakonec odpoutalo k alternativní verzi historie.
Kniha je v tomto ohledu variací na variaci. A má opodstatnění: romány podle filmu, čemuž se anglicky říká novelization, začaly vycházet ještě za éry němé kinematografie. Komerčně dosáhly největšího úspěchu v 70. letech. Před masovým rozšířením videokazet představovaly levné paperbacky Hvězdných válek nebo Vetřelce jedinou možnost, jak mohou diváci znovu prožít oblíbené příběhy.
Ty romány byly povětšinou nevalné kvality a nejčastěji je psali podřadní autoři. Často na základě raných verzí scénáře, aniž by viděli film, fabulovali a natahovali délku.
Tarantino svůj text vystavěl v tomto duchu, jako přiznanou nápodobu žánru. Také na obalu českého vydání se skví neznámé fotografie z natáčení a křiklavé slogany jako "Hollywood 1969… Škoda že jste to nezažili!". Zároveň si tím autor dopředu vystavěl literární obranu: nápodobě braku přece nikdo nemůže vyčítat, že je brakově napsaná.
Nejí okraje pizzy
Román naštěstí brakový není. Těžko však zaujme někoho, kdo neviděl film a netouží proniknout hlouběji do jeho světa. Oproti snímku má ještě epizodnější strukturu, méně napětí a nesměřuje k dramatickému finále.
S encyklopedickou znalostí reálií Tarantino vymýšlí svým postavám filmové kariéry nebo je nechává komentovat kariéry druhých. Nešetří násilím, vulgaritami, slangem ani specifickými poznatky, jako že kaskadér Cliff nejí tvrdé okraje pizzy nebo že herec Rick po nocích v hedvábném kimonu zalévá květiny, což jej naučil japonský zahradník.
Desítky stran zabere rozvinutý příběh westernového seriálu Lancer. Jiné rozebírají poměry v branži. Nejčastěji prostřednictvím Cliffa, jenž si odnesl tak brutální zážitky z druhé světové války, že mu hollywoodské filmy přijdou nerealistické, a tak raději chodí na ty evropské. Ingmara Bergmana nemusí, Michelangela Antonioniho nehorázně označí za "podvodníka". Zato sepisuje seznam nejlepších děl Akiry Kurosawy.
Z detailních úvah se občas vynoří obecnější poznatek: jak italské westerny proměnily žánr, zda slabost herců z 50. let pro alkohol souvisela s traumaty z války. U ničeho ale Tarantino nezůstane déle než pár vět a chrlí stále další jména. Zážitek je úměrný tomu, v kolika se čtenář zorientuje.
Překvapivě vyznívá kapitola o herci za zenitem Aldovi Rayovi, který od prvního dne natáčení myslí jen na alkohol, a proto mu štáb sebral peníze a všem zakázal Rayovi nalévat.
K největšímu posunu dochází u Cliffa. Nejenže kniha oproti filmu prozrazuje, zda kaskadér skutečně zabil manželku harpunou. Prakticky založený málomluvný blonďák z příběhu vychází podstatně jinak než jako věrný parťák s charismatem Brada Pitta. Čímž jako by Tarantino zpochybňoval jedno ze sdělení snímku, v němž je kamarádství chlapáckých kovbojů Cliffa a Ricka tím posledním, na co se v rychle se měnícím světě dá spolehnout.
Odhalení Cliffovy minulosti však zároveň představuje fór na druhou, jako by Tarantino vzkazoval: Nevěřte tomu, co vidíte na plátně. "V Hollywoodu sentimentalita k podobným hajzlům patřila, což byla největší přetvářka a faleš, které se Hollywood kdy dopustil. V opravdovém světě v sobě neměli tihle ziskuchtiví šmejdi sentimentálního vůbec nic," uvažuje románový Cliff. A čtenář může myšlenku vztáhnout i na něj.
Nehledě na příběh dvou parťáků, mezi nimiž však existují jasné hranice, bylo původní Tenkrát v Hollywoodu především poctou 60. letům: tehdejším autům, muzice, módě, ulicím lemovaným neonovými nápisy, a hlavně filmům. Obecně síle kinematografie, všem těm světům, do nichž se člověk na plátně noří. Kdy si s postavami vychutnává rychlou jízdu autem se zapnutým rádiem. Bojí se, když vchází na ranč obývaný hipíky. Směje se, když se herci smějí sami sobě v televizi. A naskakuje mu husí kůže, jakmile se Mansonovi hipíci přiblíží k domu na ulici Cielo Drive. Člověk to může vidět šestkrát a pořád to funguje.
Ze všeho nejvíc to ale byla pocta herečce Sharon Tateové, které Tarantino vysekl největší poklonu, jaké je film schopen.
V románu ji vidíme jako mladou stopovat do Los Angeles, jinak ale zůstává spíš zosobněním nevinnosti a krásy, symbolem konce jedné éry. Kdo se chce dozvědět víc o dceři vojáka, jež od mládí vyhrávala soutěže krásy, vystudovala v Itálii a s manželem Romanem Polanským stihla jen krátce žít na vysoké noze, u Tarantina to nenajde. Nevadí. Stačí sáhnout třeba po vynikajícím, do češtiny zatím nepřeloženém životopisu Tateové, který před pěti lety vydal pamětník 60. let Ed Sanders.
Kniha
Quentin Tarantino: Tenkrát v Hollywoodu
(Přeložil Rani Tolimat)
Nakladatelství Prostor 2021, 368 stran, 397 korun.
