Barokně rozvinutý podtitul knihy zní "Karel Fuksa o brněnské bohémě, Arnoštu Goldflamovi, Frantovi Kocourkovi, Janu Novákovi, sobě a dalších". Brněnská bohéma bylo označení pro volné společenství umělců, včetně těch varietních, dělníků, básníků a bláznů, obecně všech, kdo za komunismu nějak vyčnívali z normalizační šedi jihomoravské metropole.
Básník Novák byl údajný demiurg, přesvědčený o nesmrtelnosti nejen svého díla, ale také fyzického těla. Zemřel ovšem záhy. Kocourek se zapsal jako silák a kumpán mnoha taškařic, širší veřejnost ho zná zejména z historek Miroslava Donutila. Goldflam je jeho herecký kolega a úhlavní kamarád nynějšího vypravěče, šestasedmdesátiletého televizního režiséra především dokumentárních filmů, jinak také maratonce, cestovatele či grafika Karla Fuksy.
Jeho vzpomínkám naslouchal a zapsal je rozhlasový redaktor Jiří Kamen. Ten zřejmě usoudil, že když Fuksa působí jako intuitivní rétor, text lze postavit výhradně na tom. Vzdal se tak možnosti jej editovat, třídit, opravit vyřčené omyly. Se zásadně nespisovným záznamem zřejmě redakčně vůbec nepracoval, nebo to alespoň není vidět.
Ne každý je ovšem strýc Pepin, i Bohumil Hrabal musel vytvořit vlastní poetiku a stylistické předivo, aby Pepinovy nekonečné promluvy mohly zazářit ze stránek. Skákat z příběhu do příběhu opravdu není jen tak.
Bůh je z Brna zachycuje přehršel taškařic, které zejména na pozadí rigidního husákovského režimu musely působit jako z Marsu. V knize však bohužel nevytvářejí vlastní stavbu, jsou spíše hromadou cihel, z nichž žádné zdi nevznikly. Neorganickou suť připomíná zejména první třetina, kdy protagonista asociativně vzpomíná na předky. Čtenář je co chvíli uvržen do nového chaosu: neví, jestli právě vypráví Fuksa, komentuje to Kamen, nebo jsou citovány nějaké dopisy. Vykukují z toho lesknoucí se plošky hlášek a eskapád, z nichž by šlo poskládat mnohé, ale zůstává jen u přání.
Složit smysluplné literární puzzle z normalizačního Brna zjevně není snadné, pokoušela se o to už Jana Soukupová v knize vycházející z novinových článků Štatl za Husáka. Zřejmě nejlépe uspěl ve svých Hvězdách kvelbu z roku 1992 surrealistický spisovatel Pavel Řezníček. Vystačil si s realitou, jistěže mírně kolorovanou.
Fuksa teď o něm říká, že dělal "rozruchový akce", ovšem jako pamětník je prý on sám lepší, neboť na rozdíl od "osamělého surrealisty" Řezníčka býval střízlivý. Těžko soudit. Kvalita paměti ovšem negarantuje kvalitu čtiva. Jedna z kapitol Fuksovy knihy se ostatně jmenuje Není důležitý, jestli je to úplná pravda.
"Každej byl úplně jinej," vzpomíná v knize Karel Fuksa. "A vlastně svým způsobem dokonalej. Každej něco dokázal. Ve svým životě jsem už nikdy takovou sestavu nepotkal. Měli jsme vlastně velký štěstí, že jsme se takhle přitáhli. A všichni, co jsme ještě živý, tak z toho žijeme dodnes." Každý od kumpánů něco pochytil, výsledkem byl jakýsi vlastní hantec a vzpomínky, o které se člověk zkrátka musí podělit.
Fuksa jako náruživý sportovec vyjmenovává i hvězdy z tohoto prostředí, které potkal. Brněnská bohéma ale do jeho života vstoupila nejintenzivněji.
Komu stačí chaotické a mírně bulvární pobrukování, toho Bůh je z Brna zaujme. I nadále však platí, co čteme v závěru: "Snad někdo sepíše dějiny brněnské bohémy a prozkoumá surrealistické inspirace v tvorbě jejich členů." Z kontextu lze předpokládat, že to ve vloženém komentáři říká Jiří Kamen. Ani to ale jisté není.
Kniha
Jiří Kamen: Bůh je z Brna - Karel Fuksa o brněnské bohémě, Arnoštu Goldflamovi, Frantovi Kocourkovi, Janu Novákovi, sobě a dalších
Nakladatelství Mladá fronta 2022, 240 stran, 369 korun.
