Tam, kde se moc střetává s medicínou. Kardiolog Josef Veselka napsal thriller

Autor čtenáře zavádí do prostředí největší nemocnice v zemi, kde na VIP oddělení leží prezident republiky. O jeho léčbě má rozhodnout konzilium odborníků, ale za zavřenými dveřmi nejde jen o medicínu.

Primář Josef Dressler se ocitá uprostřed hry, v níž rozhodují loajalita, strach a moc. Nemocniční hierarchie se tu střetává s politikou a kdo překáží, mizí ze hry. Každé rozhodnutí může změnit osud země a každé zaváhání může zabíjet.

Ukázka z knihy:

Roman vešel do zasedačky a hned za ním jsem vstoupil i já. Okamžitě mne oslepilo prudké světlo přicházející z oken na druhé straně místnosti. Mají tím možná všechny ohromit a oslepit, napadlo mě. Ano, oslepit, aby pak neviděli, co se tu bude dít.

Okamžitě jsem sám sebe okřikl. Naše nemocnice stojí sice „za hovno“, jak říká Roman, ale ve skutečnosti to není pravda. Je to jeden z nejlepších špitálů v zemi, a když má pacient štěstí a sejde se u něj pár chytrých doktorů a sester, pak se tu můžou zachránit i nemocní, kteří by jinde nepřežili. Občas se to stává.

„Můžete se posadit třeba sem,“ navigoval mě přátelský hlas šéfky oddělení pro komunikaci, které by se v jiných špitálech říkalo mluvčí. U nás, v nemocnici Na kopci, to tak není, protože i mluvčí má svou sekretářku, dvě zástupkyně a ty mají další zástupkyně. Hlavním důvodem takové personální velkorysosti prý je, aby se o nemocnici dobře psalo.

Jsou jen dvě možnosti, jak říká ředitel: ať se o nás nepíše a nemluví, anebo ať se chválí. Nic mezi tím. A právě o to se stará celý aparát oddělení pro komunikaci. Vždycky jsem z toho měl dojem, že psaní dobrých zpráv je důležitější než jejich samotná existence. Čtenář prostě musí dostat právě ten obsah, který chceme.

Poděkoval jsem a posadil se na nejbližší židli u velkého obdélníkového stolu. Zaslechl jsem, jak vedle mne žuchlo těžké Romanovo tělo a nohy jeho židle lehce zaskřípaly. „Pěkná sebranka,“ zašeptal. Měl pravdu. Proti mně seděl přednosta neurologie, vysportovaný chlápek s nesnesitelně vysokým a zženštilým hlasem, který mluvil vždy spisovně a… hloupě. Jo, znám ho už z dob studií a za tu dobu jsem ho nikdy neslyšel říct cokoliv chytrého. Jeho nejmilejší zábavou byl basketbal, mezi kamarády a známými se pokaždé snažil nezkazit žádnou legraci a jeho typickým nemocničním tématem byly moderní trendy v řízení zdravotnických kolektivů. Mám dojem, že o tom napsal i několik článků. V praxi to pak znamenalo, že si u něj každý mohl říkat a dělat, co chtěl. Kdykoliv jsem potřeboval radu nebo pomoc kolegů z jeho kliniky, zjistil jsem, že nikdo za nic nezodpovídá a o pacientech nic neví. To mu ale nevadilo. Od dětství si byl vědom svého nedostatečného nadání k duševní práci, a proto se zaměřil na to, aby byl mezi lidmi oblíbený. Poznal brzy, že žádná věda to vlastně není. Stačí souhlasit, usmívat se a znovu souhlasit. Když k tomu přidal i to svoje věčné pokyvování hlavou, ukázala se tato kombinace dostačující ke slušné akademické kariéře.

„Ahoj, Pavle,“ usmál se na něj Roman.

Pavel zvedl oči od mobilu, také se usmál, naklonil se přes stůl a potřásl si s Romanem rukou. „Rád tě vidím, Romane.“

Pohlédl také na mne, ale já zůstal sedět, a tak mě pozdravil jen gestem ruky. „Ahoj, Pepo.“

„Ahoj,“ pokusil jsem se aspoň o formální úsměv, víc jsem nezvládnul.

„Počkám, až se páni profesoři a primáři pozdraví. Já mám času dost,“ doputovalo k nám rýpnutí z čela stolu.

Podíval jsem se tam a uviděl ho. Ano, seděl tam největší blb naší nemocnice, jak říkával Roman. Náměstek Charvát se bodře usmíval a gesta přerušoval hlasitým smrkáním do látkového kapesníku. Kdysi to býval doktor, ale protože ho v zájmu přežití aspoň některých jeho pacientů šéf kliniky naštěstí vyhodil, dal se na dráhu nemocničního manažera a politika. K tomu nepotřeboval ani inteligenci, ani píli. S touto výbavou to v našem špitále dotáhl až na muže číslo dvě. Často jsem přemýšlel, jestli má aspoň nějakou pozitivní lidskou vlastnost. Zní to samozřejmě dost nepravděpodobně, ale na žádnou jsem nepřišel. Když jsem tohle své dilema konzultoval s Romanem, zasmál se a cynicky utrousil, že Charvát možná podporuje padlé ženy nebo posílá dárečky do dětských domovů, což bychom samozřejmě nemuseli vědět.

„Dámy a pánové, nebudu vám vykládat, proč dnes odpoledne sedíme právě v této místnosti a budeme se bavit o pacientovi, kterýho zná každý malý dítě. Dyť ho mají na fotce v každý škole, že?“ Charvát se pousmál, pokynul mladé ženě stojící těsně za ním a ta nejprve dálkovým ovládáním začala se stahováním předokenních žaluzií a hned nato jiným ovladačem spustila promítání prezentace na velkou bílou stěnu naproti pohodlně usazenému náměstkovi.

Související

„Vývoj biologických věd zmenšuje úlohu Boha,“ říká v nové knize lékař Pavel Pafko