Mezi přáteli, kterým bylo možné věřit, se v Československu 50. let minulého století vyprávěl hořký vtip. Do žaláře přijde nový vězeň, zmlácený a nevyspalý. Ostatní ho přivítají a ptají se na to nejdůležitější: "Tak co, kolik jsi vyfasoval?" - "Dvacet let," prohlásí nováček. "A za co?" zajímají se muklové. "Za nic, vůbec za nic." - "Tak to kecáš, za nic se přece dává jen patnáct."
To, co v Československu znělo jako nadsázka, bylo realitou v Albánii. Pokud tedy za "nic" pokládáme větu v pekárně, že chleba je tvrdý, prohlášení, že západoněmecký fotbalista Franz Beckenbauer umí šikovně hrát, či pár slok nevinné jugoslávské písničky. To všechno udavači zatepla donesli zdejší tajné službě zvané Sigurimi a bylo zle. Tak zle, jak si ani se svou středoevropskou zkušeností z komunistické diktatury neumíme představit. To vše se dělo pod taktovkou Envera Hodži, od roku 1941 až do své smrti v roce 1985 prvního tajemníka Albánské strany práce.
Šestatřicetiletá polská rodačka Malgorzata Rejmerová, někdy řečená Margo, strávila v Albánii čtyři roky v době, kdy to všechno bylo už jen vzpomínkou.
Narodila se ve Varšavě roku 1985, komunismus tedy vědomě zažít nemohla. Přesto působí jako insiderka. Píše živě, jako by byla svědkyní masakrů v albánských věznicích, mučení, devastujícího hladu, šikany či pokusů o emigraci. Všechno to jistě odvypráví také 26. dubna v pražské Knihovně Václava Havla, kde knihu Bláto sladší než med představí.
Rejmerová se naučila jazyk, stýkala se s oběťmi režimu, s lidmi, kteří se tehdy snažili jen přežít. Navštívila i pár těch, kdo Hodžovu Albánii nadále pokládají za světlo světa. Protože její respondenti nedokázali nechat minulost za sebou, když se s ní nyní svěřují, znovu ji prožívají. Prožívají ji ostatně stále, tak jako celá země, která se nezmohla na náznak dekomunizace. Roky bolševické hrůzovlády pouze skončily, v lidech ale bydlí nadále.
Autorka zaznamenává jejich osudy a postoje. Všímá si detailů, nebojí se vstoupit do vzpomínek reportážní rekonstrukcí. Její hrdinové nejsou anonymní, jako tomu bývá u nobelistky Světlany Alexijevičové, podobná je ale koláž hlasů, která v precizní kompozici vytváří více než jen součet jednotlivců. Také Malgorzata Rejmerová jako by hovořila s celou zemí.
Mluví s těmi, kteří svůj příběh vyprávějí poprvé, i těmi, kdo o něm napsali knihu. Každý hlas má stejnou váhu, každé utrpení je absolutní. Ženy politického vězně, jež roky přežívala ve studeném sklepě a s pěti dětmi doslova jedla trávu. Muže, kterého nezlomilo mučení, ale to, když mu přivedli do krve zmlácenou dvacetiletou dceru s tím, že pokud se nepodvolí, všichni dozorci ji před jeho očima znásilní.
Jiný vzpomíná, jak po několika dnech v mrazivé korekci a pevně utažených poutech prosil dozorce, aby mu je nepovoloval ani jednou za den, kdy dostával kus šlichty k snědku. Krev se jen rozproudila a nové utažení smyček bolelo nesnesitelně.
Systém se v Albánii nezhroutil, ani když diktátor Hodža v roce 1985 zemřel. Na jeho památku mělo být uváděno pouze datum narození, žádné úmrtí. Strýček Enver přece žije dál.
Svým způsobem to byla pravda, i když se hranice na začátku 90. let konečně otevřely. Albánský celník v knize vzpomíná, jak se bál svého řeckého kolegy, který za ním přes čáru popošel a nabízel mu podezřelý červený váleček. Albánec absolutně nevěděl, co to je, usoudil tedy, že jedině bomba. Řek ale "bombu" otevřel, napil se a postavil ji na zem. Byl to dárek, plechovka Coca-Coly.
Bláto sladší než med zobrazuje více než poznamenané lidi. Ukazuje poznamenanou zemi. A vzbuzuje více než jen lítost či vztek. Probouzí nejistotu, jestli nějaká "Albánie" přes všechny proklamace nepřežívá také v nás.
Kniha
Małgorzata Rejmer: Bláto sladší než med
(Přeložila Jarmila Horáková)
Nakladatelství Větrné mlýny 2021, 312 stran, 389 korun.
