Během 20. století se v Jablonci vyměnili obyvatelé, jazyk i zvyklosti, proměnil se průmysl a vztah k okolním lesům. Osmatřicetiletý Kučera tyto metamorfózy empaticky sleduje, jako novinář precizně pracuje se zdroji. Kronikářský ponor mu nicméně nebrání být chvílemi jízlivý, nebo okouzlený. Na emoční výpravy bere čtenáře s sebou. Kdepak, tohle není žádná regionální vlastivěda.
Gablonz / Jablonec sebevědomě překračuje ustálené literární kategorie. Využívání dobových citací či vzpomínek pamětníků si v současné beletrii už našlo pevné místo. Čtenáře nepřekvapí, pokud romanopisec na chvíli předá slovo dobovým kronikám nebo výpiskům z novin. Kučera nešetří citacemi: dobová média, kroniky, deníky, orální historie rodinná i šíře pojatá, ze všech těchto střípků buduje své literární město. Nejednou ale zdroje vezme jen jako podklad a vystaví z nich mikropovídku, v jednom případě dokonce "námět na libreto jednoaktové opery".
Těch čtyř stránek se asi žádný skladatel neujme, ale osud skutečného sudetoněmeckého komponisty Fidelia Friedricha Finkeho je příznačný. Muž, který žil v letech 1891 až 1968, byl pro Němce málo německý a pro Čechy až příliš německý. Na počátku druhé světové války se coby stoupenec nacionálního socialismu snaží zachránit Německou hudební akademii v Praze, kterou vede. Je mu jasné, že oprašovat výložky potentátům musí i to nejsvatější, co v životě má, tedy jeho hudba. Štěpán Kučera vše zaznamenává nikoliv dokumentární formou, ale stylizovanou poetickou nadsázkou.
Jiné, ještě kratší oddíly knihy mapují realitu naturalisticky. Anna Strnadová například zachránila rodinnou sklárnu, která krachovala v ostrém podnikatelském boji s mocnější konkurencí. Provozovatelka už tento boj nemohla dále snést. Utopila se v místním rybníce a kolem pasu si uvázala malého synka. Konkurencí čin natolik otřásl, že uvolnila právní a ekonomické sevření, takže sklárna přežila.
Ano, sklo. Jablonec dlouho znamenal zejména, či dokonce výhradně sklo. Když se zdejší bižuterii dařilo a mezinárodní obchod běžel na plné obrátky, město vzkvétalo a svou výstavností "ohrožovalo" i sousední Liberec. Pokud ale přišla krize, skleněné odlesky pohasly a s nimi i celé město, monotematicky zaměřené na výhradní průmyslové období. Pokud chtěli jablonečtí Němci - samozřejmě ne všichni - zpět do Říše, ještě nevěděli, že to bude znamenat evropský bojkot jejich zboží. A nacističtí potentáti navíc pokládali jejich cingrlátka za něco příliš nízkého, než aby se tomu věnoval vznešený germánský duch.
O tom všem Štěpán Kučera píše, a metodou literární mozaiky dosahuje dokonce až k rýmům nebo poetickým vyznáním. To závěrečné, nazvané Domove, ty lese v lesích, je věnováno Gustavu Leuteltovi a Miloslavu Nevrlému. První byl sudetoněmecký spisovatel, "básník Jizerských hor", dlouhodobý emblém zdejší krajiny, který zemřel roku 1947 ve věku 68 let, krátce po nuceném odsunu z Československa. Druhý je dnes o tři roky starší a stále čilý přírodovědec, tulák, jenž po odsunu Němců prochodil vylidněné hory a napsal o nich zásadní práci nazvanou Kniha o Jizerských horách.
Ano, jen ty hory trvají. "Čím déle zakláníš hlavu, tím víc máš pocit, že letíš nocí a vidíš světla nebeských velkoměst," píše Štěpán Kučera.
Ke cti mu slouží, že svůj záběr dokázal smysluplně omezit: v jeho podání jsou to nikoliv nebeská velkoměsta, je to "jen" jedno jizerskohorské město v odlesku jednoho století. Kniha končí před rokem 2000, i když by bylo tak snadné pokračovat. Mantinely prostoru a času však Kučera dokázal vtisknout své literární mozaice potřebnou přehlednost. Ostatní města mohou závidět, že takovou knihu nemají.
Kniha
Štěpán Kučera: Gablonz / Jablonec
Nakladatelství Druhé město 2022, 264 stran, 332 korun.
