Bylo to dětství třídního nepřítele, protože na Sibiři skončila značná část rodiny a v jejím nejbližším okolí došlo také k popravám. Matka, která zůstala na svobodě, a dokonce jí bylo umožněno studovat umění, dívku opustila.
Malá Ljudmila si to nepřipouští, dokonce i po letech, kdy se ve svém díle k těžkým rokům vrací, má pro mámu pochopení. Sama přitom vyrůstala po příbuzných, pěstounech, sirotčincích, či přímo na ulici.
Provázela to extrémní chudoba - torzo rodiny se živilo z odpadkových košů sousedů ve sdíleném bytě, děvče nemělo žádné hračky, a když ji kluci jednou strčili do vylité smůly a kalhotky, co měla na sobě, už nešly vyprat, chodila bez spodního prádla, jen si dlouhé tričko uvazovala mezi nohama. Na nové kalhotky prostě nezbyly prostředky.
Autor tohoto textu před lety mluvil s ruskou exulantkou, která jako malá zažila období Velkého teroru a dalších stalinských čistek. Byla školačka, když jí ve vykonstruovaném procesu popravili otce. Podobně jako Petruševská byla vystavena nouzi a opovržení ze strany společnosti, také coby dcera třídního nepřítele.
Provázela to i šikana ze strany spolužáků? "To ne," vzpomínala ta žena, "chodila jsem do kdysi elitní moskevské školy a v naší třídě měli skoro všichni spolužáci popraveného alespoň jednoho z rodičů. Případně byli na Sibiři bez práva na korespondenci."
V tomhle rysu se tedy tahle žena od svého okolí nelišila, skoro všichni byli rudým terorem podobně semleti. Ljudmila Petruševská takové "štěstí" neměla. Šikana, ponižování, násilí ze strany dětí i dospělých byly na denním pořádku. Bránila se útěkem, křikem, pěstmi i nehty. Někdy se ubránila.
Sotva si vydobyla jakous takous pozici, už se stěhovala po širém Rusku jinam - platilo to za války i po jejím skončení. Několikrát utekla za mámou, spaly v maličkém bytě pod stolem, jinde nebylo místo, ale uběhl jen krátký čas a matka se dcery zase zbavila, domluvila jí místo v ozdravovně či letním táboře. A Ljudmila, která se tak lišila od svých vrstevníků, musela začít znovu. Byla divoká, nespoutaná a zoufalá.
Čtyři vzpomínkové prózy Ljudmily Petruševské obsažené v knize jsou burcující sondou do odvrácené tváře sovětského vítězství ve Velké vlastenecké válce. Cenou za to byly rozpadlé vztahy, narušené ekonomické i etické vazby, nemoci a násilí.
Obstát ve smečce znamená buď se jí úspěšně stranit, nebo stanout v jejím čele. Dospělí, semleti tlakem a trvalou bídou, často znali jediné řešení: opakované stížnosti adresované k rukám velkého Stalina. Vůdce to všechno napraví, věřili i příbuzní malé Ljudmily. Děti dopisy nepsaly. Ony věděly, že si všechno musí vyřešit samy. Obstát mohou jen ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá.
Ljudmila Petruševská bohužel tento děsivý ponor do ledové vody skutečnosti provází poměrně nepropracovanou fabulí. Nejednou se opakuje, vrací, případně vysvětluje, že něco vypoví až později, popřípadě připomíná, že to už řekla.
Není to metoda, kterou třeba v díle Dva kostely specificky užíval italský spisovatel Sebastiano Vassalli, spíše neutříděnost vlastních vzpomínek a nejistota při stavbě příběhu.
I tahle stylistická těkavost ale leccos o šílené době vypovídá; byť ji reflektovalo už tolik pamětníků a historiků, stále zůstává svým způsobem neuchopitelná. Jako by se po osmi desítkách let vzpírala setřídění a pochopení. Trocha chaosu na stránkách Nezralých bobulí angreštu je tak namístě.
Kniha
Ljudmila Petruševská: Nezralé bobule angreštu
(Přeložila Erika Čapková)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2020, 160 stran, 189 korun
