Světlo z Pauliny představuje Štifterovu čtvrtou prózu a stejně jako předchozí knihy je výrazně spjato s jeho rodným krajem - jižními Čechami. Pětatřicetiletý autor v povídkovém souboru vnímá příběhy budov skrze detaily, jako jsou předměty, vůně či kocouři. A skrze jejich obyvatele. Jan Štifter je původem z Českých Budějovic a historii svého rodného města už si osahal mimo jiné v knihách Ten dům nebo Ta továrna.
Místa jsou výrazným motivem všech deseti nových povídek. Hrdinka té nejvýraznější, titulního Světla z Pauliny, konstatuje: "Mě si místa svazují víc, než bych chtěla."
Lucie Straussová se na sklonku života rozhodne vystoupit ze své komfortní zóny a ještě jednou zajet na místa, odkud byla po válce jako Němka vyhnána a kam se po revoluci podívala jen jednou. Zadupala v sobě vlastní minulost, aby do ní po letech vstoupila na svůj věk náročným outdoorovým výletem.
Všichni tak nějak víme, že podobná místa u nás jsou, organizují se tam festivaly a hovoří se o nich v souvislosti s volbami, exekucemi či vykořeněním. Jan Štifter se ale pokusil oživit je konkrétním příběhem. Tuto krajinu má zjevně obšlápnutou.
S místy jsou spojeny nemovitosti, a proto se v povídkách z domů, pozemků a území stávají téměř postavy. Stejně jako u jiného budějovického rodáka Jiřího Hájíčka jsou si Štifterovi hrdinové vědomi, že vše je možné, až když se smíříme se svými kořeny - těmi genetickými i geografickými.
S tím souvisí touha po vlastním území a zázemí. Proto hrdina jedné povídky tolik šetří na vlastní byt, v jiném textu si mladá single žena koupí byt a jinde se vypráví o konkrétním domě, který má i jméno. V tomto případě jde hlavně o potupu, jíž barák prožívá, když z něj realitní makléř začne dělat reprezentativní sídlo. Protože zabydlený, plný něčí osobních věcí, ho prostě nikdo nechce.
Štifter skvěle zachycuje pocit studu z toho, že v domě nikdo nikdy nebyl doopravdy šťastný. Zbylo jen pár fotek, které makléř nechal na popelnici, kde je rozfoukal vítr.
Dalším výrazným motivem povídek je touha "zařídit si život podle sebe" neboli někoho "sehnat". Je tomu tak například v textu, kde se dospělý setkává se svým chlapeckým já. Kluk odvedle si chce utrhnout malinu z keře u plotu na hranici a pak čeká, až vyroste další. "Neznámý hoch mě donutil přemýšlet o tom, na co nerad vzpomínám, kým jsem kdysi býval, a jsem rád, že jím už tolik nejsem."
V předvečer svatby a domnělého vstupu do jiného života se muž vrací zpátky do dětství, vzpomíná na chladného otce a uvědomuje si, že "mé dětské a současné já nespojuje nic kromě vzpomínek".
V tomto smyslu jsou některé povídky ohledáváním možností smíření s našimi dávnými já, která už nechceme znát. Zkusíme-li se s nimi ale konfrontovat, může dojít k vyrovnání. Pak se člověk stává světlem.
Jan Štifter je dobrý vypravěč a umný stylista. Některé povídky však působí jako výsledek dílny tvůrčího psaní s kostrbatým zadáním v duchu "napsat něco melancholického o Sudetech, holokaustu nebo historické fotografii švadlenky". Ne každý nápad ztvární s lehkostí. A tak i některé povídky z rodinného prostředí působí strojeně, byť jsou jistě čtenáři, které popis bezčasého biedermeieru učiní šťastnými.
Nejcivilnější povídka souboru se jmenuje Toho dne šel městem Ježíš a vypráví o hrdinovi, který u budějovického parku Stromovka potkává Ježíše s mobilem v ruce a tráví s ním večer. I současnost a metafyzická témata Štifter umí uchopit s nadsázkou: zoufalství a stesk po přítelkyni, která odešla, jsou v textu zachyceny skvěle, v kontrastu k líčení svateb, které protagonista fotografuje.
Nejsilnější je však Štifter nakonec v pasážích, kdy přestane tolik stylizovat a méně konstruuje, kdy uvolní hráz jazykového archaismu a popisuje jen přítomný okamžik. Beze snahy se nad situací vypravěčsky dojímat či rozněžňovat a jednotlivé povídky za každou cenu nějak provázat.
Čtenář ví sám, kdy se dojmout, rozněžnit či si uvědomit souvislosti. Netřeba být tak návodný a doslovný: někdy stačí místa, hrdiny a čtenáře zalít světlem a nechat je působit. Přes to všechno lze Štifterovy nové povídky jen doporučit.
Jan Štifter: Světlo z Pauliny
Nakladatelství Vyšehrad 2020, 176 stran, 269 korun
