Smrt syna, drogy, postižení. Palán hledal samotářky, našel výjimečné příběhy

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
18. 3. 2021 12:54
Aleš Palán je autor s vyhraněným vkusem. Díky jeho srdečnému zájmu se dostává pozornosti lidem s nekonvenčním stylem života, kteří se cítí být vyloučení společností a často také žijí v osamění. Jeho publikace o „šumavských samotářích“ Raději zešílet v divočině z roku 2018 se stala bestsellerem a zvítězila v anketě Lidových novin Kniha roku.
Aleš Palán je autorem více než deseti knižních rozhovorů.
Aleš Palán je autorem více než deseti knižních rozhovorů. | Foto: ČTK

O rok později úspěch zopakoval s dalšími poustevníky: titul Jako v nebi, jenže jinak získal ocenění Magnesia Litera.

Na dnešní Velký knižní čtvrtek pětapadesátiletý Palán v nakladatelství Prostor vydává tentokrát knižní rozhovor se šesti neobyčejnými ženami nazvaný Nevidím ani tmu. Doprovází jej fotografie Alžběty Jungrové a čtenáře připoutá silnými osudy. Budou ohromeni způsobem i odhodláním, se kterým je dotazované překonávají. A ještě je tu jedinečný způsob zachycené řeči, díky němuž je knižní rozhovory radost číst.

Nikdy by se nepotkaly

Každé z interview působí úplně jinak, šest hrdinek by se jinde než v této knize snad nemohlo potkat: majitelka půjčovny aut a obchodů se suvenýry Míša si umí získat respekt i brněnského podsvětí. "Extremismus je součást mojí povahy," říká žena, která je přes svou katalogovou vizáž velmi nekonvenční. Rychle mluví a z fleku by se mohla stát poradkyní pro slang do mafiánského filmu. Však má jednu divokou historiku s bossem čečenské skupiny.

Grafička Denisa sice necítí čtvrtinu těla, přes dlouhý seznam diagnóz ale patří k nejusměvavějším bytostem široko daleko. Zubní laborantka a ošetřovatelka Sieglinde je válečné dítě ze Sudet, jejímž rodičům zabránili v odchodu do Německa a ona prožila celou totalitu jako občan nižší kategorie.

Aleš Palán s knihou Nevidím ani tmu.
Aleš Palán s knihou Nevidím ani tmu. | Foto: Prostor

Jana utržila se svým mužem nejhorší z možných ztrát, přišli o jediného syna, kterému bylo 18 let. Právě tolik je Anetě, nejmladší z hrdinek knihy. V osmi začala kouřit, ještě na základní škole fetovat a dnes nedá dopustit na "pasťák", kde jí pomohli postavit se na nohy a přestat s pervitinem.

Už delší čas je čistá, motivuje ji prý řada věcí, jako je škola, práce a ubytování, o které nechce přijít. Fet vyměnila za cvičení, stala se náruživou návštěvnicí fitcentra. "Chuť člověku zůstane, když to někdo vytáhne, když se někdo zeptá… Bývalému feťákovi se nikdy nestane, že by rovnou řekl ne, vždycky nad tím nejdřív zapřemýšlí," odpovídá na otázku, jestli už na drogy nemá chuť.

Bez fotek

Ukrytý na předposledním místě zůstává příběh Apoleny. Ten jediný nedoprovází žádná ze skvělých fotografií Alžběty Jungrové, neobjeví se její příjmení ani žádná indicie, odkud pochází. Rozhovor s Apolenou je v knize tím nejsilnějším. Ostatní ženy dokreslují barvité detaily situací a osudů, které si čtenář trochu představit umí. Apolena v mnoha směrech překračuje představitelné.

Dalo by se říct, že její příběh šokuje. Ohromující zjištění přicházejí nenápadně, v několika slovech, v postupných odhalováních, která ale převracejí představu, již si čtenář do té doby udělal. A když už si člověk myslí, že něco pochopil a snad i rozdýchal, dostane další nálož - nakonec zjistí, že doživotní těžké zdravotní postižení nemusí být tím nejhorším.

Apolena od dětství poznala a bohužel někdy stále poznává velkou bezmoc, bolest a hlavně nepochopení, které všechno strašně zhoršuje. "Už poznám, která bolest před něčím špatným varuje a která je posilující a má mě někam posunout. Na kontroly do špitálu už nechodím," říká na jednom místě. Ale odmítá být pesimistická, situaci vyvažuje nejen odhodlaností a houževnatostí, ale také obdivuhodnou askezí, tvrdohlavostí, racionalitou a nasloucháním vlastnímu tělu.

"Nechci snižovat vaši práci," říká Palánovi na konci rozhovoru, "ale tím, že se takové věci napíšou, se nám nedělá dobrá služba. Protože ta nespočívá v tom, že vám někdo něco dá, ale v tom, že vás nechají žít."

Bez veteše

Rozhovory Aleše Palána vynikají nejen silou příběhů, ale také stylem. Tok řeči a slovní formulace jsou vyčištěné, oproštěné od slovní veteše. Zůstávají ale slovní zvláštnosti, typické obraty.

Palán má dar objevovat mezi lidmi poklady a také ví, jak je z nich "vydolovat". Je empatický a otevřený. Říká, že v každém, s kým natáčí rozhovor, hledá přítele.

Obal knihy Nevidím ani tmu.
Obal knihy Nevidím ani tmu. | Foto: Prostor

Dnes je jedním z nejlepších současných autorů knižních rozhovorů, vydal jich více než deset. Povídal si se zakladatelkou českých hospiců Marií Svatošovou, vědcem Janem Konvalinkou, hercem a scenáristou Miloňem Čepelkou, syny grafika Bohuslava Reynka Danielem a Jiřím, opatem Želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským či jezuitským misionářem Ludvíkem Armbrusterem. Kromě rozhovorů píše beletrii, je autorem ceněného románu Ratajský les.

Jediné slabší místo jeho nové knihy Nevidím ani tmu představuje příliš dlouhá předmluva. Palán vystupuje jako nějaký konferenciér, který má za úkol svou řeč trochu protáhnout, protože hlavní řečník ještě není připravený. Předesílá mnoho obdivných, vřelých, ale zbytečných slov. Šestice žen takové ocenění nepotřebuje a čtenáři by se bez dlouhého úvodu necítili ochuzeni.

Kniha

Aleš Palán: Nevidím ani tmu - Rozhovory o naději
(Fotografie Alžběta Jungrová)
Nakladatelství Prostor 2021, 352 stran, 497 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy