Sestru psal v mánii, deset dvanáct hodin denně. Nikdo nevystihl 90. léta jako Topol

Daniel Konrád Daniel Konrád
4. 8. 2022 11:41
Stál jsem na ulici, byla svoboda a já mohl udělat tohle a támhleto, anebo klidně něco jinýho, napsal Jáchym Topol. Jeho nejslavnější román Sestra pojmenovává podstatu 90. let minulého století.

Je to trend. Nejsilnějším letošním tématem české kultury se stala reflexe 90. let: od kriminálního seriálu Devadesátky, který sledovalo 2,2 milionu lidí, přes divadelní inscenaci Discoland po výstavu Heroin Crystal. Devadesátky jsou všude. Vhodná příležitost znovu otevřít Sestru, která z porevoluční éry vystihla to nejdůležitější: svobodu. Její autor, žijící klasik a držitel Státní ceny za literaturu Jáchym Topol, tento čtvrtek slaví šedesátiny.

Pro Sestru, veledílo porevoluční prózy, jsou devadesátky přímo zakládající metaforou. S pádem komunismu "vybuchl čas" a začíná nová éra. Divoká, rozevlátá, barvitá, plná euforie i děsu, všechny smysly jitřící. Topol intenzitu toho životního pocitu zaznamenal jako málokdo.

Dobových reálií zachytil spoustu. Pohozené sošky Leninů, na tržištích trička s Rambem. Výlohy "plný věcí, který nepotřebuju, ale snad jsou pro někoho". V supermarketech se otevírají první automatické dveře. Vznášejí se restituční nároky, vycházejí seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti. Lidé berou úvěry a přestávají mít čas. Začíná kapitalismus, měřítkem úspěchu budiž auto nebo satelit na střeše. A peníze jsou "dluhy, papíry s razítky i bez nich, peníze rostou z peněz, rozmnožují se dělením jak buňky, peníze jsou slova, známosti, podrazy, sliby, peníze magicky reagují na leštění těch správných klik," chrlí Topol.

Vypravěče Sestry nicméně konzum neinteresuje. Potok, jak se jmenuje, je živ hospodářskou kriminalitou. Neuspořádanou porevoluční společnost vnímá jako kmenovou, rozdělenou na tlupy, jež se v podsvětí perou o přežití.

Hlavně přežít

Potok, žádný svatoušek, občas podvádí a vraždí. Kupčí s domy nebo auty. Vydírá bývalé komunisty, zužitkovává kontakty na disidenty nabyvší moci. Je herec, "tanečník", což ale představuje spíš metaforu toho, jak se celý román protlouká.

Spí v bytech, na nádraží i skládce. Žije v klášteře nebo s pastevci. A stejnou měrou ve vizích. Kde cestuje elektrickým proudem nebo ženským tělem. Ve fantasmagorické Sestře je možné vše, a tak tu démoni střílejí z pistolí a jedna z nejhrozivějších scén se odehrává v Osvětimi. Paranoici tu prožívají prorocké sny o snech. Aby pak procitali do porevoluční Prahy, která se jim zase proměnila pod rukama. Kde měli doupě, teď stojí hotel.

Ještě že když člověka ten proud obrazů a slov zavalí, Topol ho vždy odzbrojí něžnou větou. "Tak nebreč. Je teprv devět," napíše třeba.

Sestra nebyla zamýšlená jako generační román, tím se stala. V jádru je to příběh o hledání: jmenovitě velké lásky, barové zpěvačky Černé, a přeneseně svého místa ve světě. Nějak ten chaos přežít, když už z něj nejde vykřesat smysl.

Topol jej nalézá v literární rovině. Protože stejně jako výbuch času je Sestra výbuchem jazyka, vzrušujícím uměleckým textem. Básnicky expresivní slova se na stovkách stran valí a vinou jako monolog, syrový proud vědomí, setrvale rytmizovány trojtečkou: Topolovým základním interpunkčním znaménkem. Píše nespisovně, běsně, pocitově. Uvozovek nedbá. Hraje si s nářečím, slangem, archaismy, cizími jazyky. Vážné pasáže ředí mohutnou nadsázkou. A odkazuje na vše od křesťanství přes surrealisty a beatniky po dobrodružné chlapecké romány. Foglarovky stejně jako Vinnetoua.

V jedné rovině je to provokace vůči klasické literatuře, radikální tečka za časy, kdy se česká próza dělila na oficiální, samizdatovou a exilovou. Především ale Sestra oslavuje imaginaci a svobodu, tu lidskou i literární. Symbolicky vrcholí, když se hrdina Potok začlení a začne chodit do práce, prodává párky u stánku. Nejdivočejší část devadesátek končí. Porevoluční svět dostává řád.

Jáchym Topol v USA, kam ho krátce před revolucí prvně pustili komunisté. Na konferenci Human Rights Watch mluvil o dodržování lidských práv.
Jáchym Topol v USA, kam ho krátce před revolucí prvně pustili komunisté. Na konferenci Human Rights Watch mluvil o dodržování lidských práv. | Foto: Bob Krčil/Torst

Odmítám vypovídat

Opečené párky na pražském Výstavišti, kde se překřikoval s kolotočáři, před sametem prodával také Jáchym Topol. Kromě toho dělal stěhováka nebo skladníka. Měl noční směny v pekárně a šestnáctihodinové šichty v kotelně. Dva roky nosil uhlí. Mezitím pobýval, kde se dalo, často střídal stanoviště. Několik měsíců strávil v blázinci. To byla taková doba.

Po vydání Sestry v roce 1994 zažíval na autorských čteních zprvu úlek. "Všichni v sále čekali, že přijde Potok, bude mít vlasy do pasu a z rukou mu budou trčet stříkačky. A já se naopak snažil mluvit spisovně a chovat se spíš tiše a nenápadně," vypráví v knižním rozhovoru, který s ním roku 2000 vedl Tomáš Weiss.

Vrcholného básníka druhé vlny českého undergroundu Topola samozřejmě provázela bohémská pověst. V patnácti začal obdivně vzhlížet k máničkám z politického podzemí, přitahován divokým životem mimo instituce, obrazem vyvrhela na kraji společnosti, obhroublostí vzdorujícího normalizačnímu pořádku.

"Já měl pocit, že dýmám s kosmem a jsem strašně romantickej a divokej," vzpomínal na autorském čtení, jak se v 80. letech potloukal po republice s dlouhými vlasy. Nemytými slovy ulice psal "až démonickou" poezii, po rimbaudovsku si rozrušoval smysly, plál a vlál, "nevím ani, jestli jsem tehdy jedl".

Snad v Topolovi vždy dřímal kus romantické tradice sahající ke Karlu Hynkovi Máchovi či prokletým básníkům. Coby chartistické dítě, syn zakázaného dramatika Josefa Topola a starší bratr hudebníka Filipa Topola, byl ale k lecčemu také předurčen dobou.

Stejně jako vrstevníci Petr Placák nebo J. H. Krchovský patří Jáchym Topol ke generaci, jež prvními texty psanými ještě na psacích strojích riskovala žalář. Topola od deváté třídy ukazovaly komunistické učitelky spolužákům jako odstrašující příklad. "Bezuzdná bestie tě pokořuje, lynčuje před celou třídou a pasuje tě na obtížnej hmyz. Ten pocit absolutní bezmocnosti si pamatuju," vzpomíná v knižním rozhovoru.

Estébáci si pro něj jezdili už na gymnázium v pražském Radotíně. Když roku 1982 nepovstal, aby uctil smrt sovětského lídra Leonida Brežněva, udala ho češtinářka. Končíval na celách předběžného zadržení, "tam se mohl kdokoliv octnout na osmačtyřicet hodin", a zažil nespočet výslechů. Při nichž, hodnotově ukotven undergroundem, zásadně odmítal vypovídat.

Jednoho estébáka popisuje v knižním rozhovoru. "Ta svině Duchač, největší stvůra, kterej mě vždycky fackoval, a dokonce vošahával," jmenuje vyšetřovatele Václava Duchače, jenž surově týral mnohé včetně Petra Placáka.

Jáchym Topol roku 1995. Sestra před několika lety znovu vyšla v České knižnici, jež školám nabízí kánon české literatury, a dočká se rozhlasové podoby.
Jáchym Topol roku 1995. Sestra před několika lety znovu vyšla v České knižnici, jež školám nabízí kánon české literatury, a dočká se rozhlasové podoby. | Foto: ČTK

Zastánce menšin

V té době už Jáchym Topol, ovlivněn vším od Skupiny 42 po Pavla Zajíčka, psal texty pro bratrovu bigbítovou kapelu Psí vojáci, zpíval se sestavou Národní třída a nosil svou poezii Egonu Bondymu nebo Janu Lopatkovi. Ještě v samizdatu vydal první tři sbírky, po revoluci zařazené do výboru Miluju tě k zbláznění.

Bylo mu sedmadvacet, když komunismus padl. A tehdy se básník stal prozaikem. První román, Sestru, vytvořil na stipendiu v německé vesnici, na raném laptopu psal "v mánii deset dvanáct hodin denně", až zažíval "závratě, poruchy vidění". Skoro rok pak text přepisoval. Pár set stran škrtnul.

Sestra se dočkala překladů do němčiny i angličtiny a dnes bývá vedle Nesmrtelnosti od Milana Kundery nebo Jak se dělá chlapec Ludvíka Vaculíka řazena k zásadním českým prózám 90. let, nad něž ční zachycením doby. Když za ni autor přebíral Cenu Egona Hostovského, už vedl i další život.

Ještě za komunismu stál Topol u vzniku časopisu Revolver Revue, po roce 1989 pak spolupracoval se zpěvačkou Monikou Načevou a psal zahraniční reportáže do týdeníku Respekt. Zažil rumunskou revoluci, Írán po zemětřesení, bezdomovce na moskevském nádraží. Coby příznivce menšin jako jeden z prvních v Česku referoval o Romech či skinheadských útocích na Vietnamce. Těm ostatně pomáhal získávat azyl, dokonce se stal členem redakční rady vietnamského časopisu. Také v románu Sestra je asijská minorita stěžejní, pro hrdinu nakonec životně.

V následujících prózách Topol vybrousil styl. Anděl, novelu o lásce na rozhraní pražských čtvrtí Smíchov a Košíře, napsal za dva týdny. V Noční práci z roku 2001 prvně přesunul děj na venkov. V Chladnou zemí otevíral masové hroby genocid z 20. století.

Později se vrátil do Respektu a dva roky pracoval v Lidových novinách, než se, jimi unaven, stal programovým ředitelem Havlovy knihovny. Zůstává jím dodnes, čímž setrvává v nejdelším zaměstnání svého života. V instituci financované Zdeňkem Bakalou, jehož vydavatelství Economia publikuje také deník Aktuálně.cz, vykonává Jáchym Topol instrukce, které mu na Hrádečku předal ještě Václav Havel. V pražské Ostrovní ulici udržuje v povědomí účastníky undergroundu, kteří zde předávají zkušenosti mladším, komunismem již netknutým generacím.

Topolovy beletristické úvody a na konci besed neodmyslitelné výkřiky "máme tu víno, dejte si víno" uplynulou dekádu lemovaly stovky debat s disidenty, aktivisty a umělci ze zemí, kde se stále bojuje o svobodu slova, od Běloruska po Tibet. A málokdo v Česku tak vytrvale jako Topol propagoval Ukrajinu, kterou navštěvuje od 90. let. V Havlově knihovně hovořili politici, krymští Tataři i přední spisovatelé od Jurije Andruchovyče po Serhije Žadana.

Jáchym Topol v 90. letech při kafkovském výletu do vesnice Siřem, kde se odehrává román Kloktat dehet. Fotil jeho nakladatel Viktor Stoilov.
Jáchym Topol v 90. letech při kafkovském výletu do vesnice Siřem, kde se odehrává román Kloktat dehet. Fotil jeho nakladatel Viktor Stoilov. | Foto: Viktor Stoilov/Torst

Monastýr Válečné madony

Ještě v jednom ohledu je Jáchym Topol napřed. Jako zřejmě první český spisovatel před pěti lety popsal ruskou agresi na Ukrajině. Hrdinové jeho zatím poslední prózy Citlivý člověk, podle níž právě vzniká film režiséra Tomáše Kleina, se ocitají na propagandistické oslavě Novoruska: tedy na okupovaném ukrajinském území.

V napůl rozstříleném chrámu, "monastýru Válečné madony" s popadanou omítkou, rozmetaným zdivem a trámy trčícími ze stropů, se válejí zkroucené pláště střel. Venku na planině šikuje ruská pravoslavná armáda. Vojáci jsou samý kříž, na šíjích řetězy, za opasky nože a jiné trýznící nástroje. Podzemím otřásají mobilní krematoria, ďábelské mašiny s černými madly a poklopy ze žáruvzdorného skla. Když začnou padat rakety, vzduch naplňuje svistot a hučení. Všude kouř. Horor srovnatelný s osvětimskou scénou ze Sestry.

Citlivý člověk není román o Rusku, přesto v něm vraždí čepel s nápisem Donbas. Vystupuje tu Rus přesvědčený, že Západ je samý fašista, pedofil a homosexuál. A také tu zní varování, že "kozácký koně se eště napijou ze Sázavy", stejně důležité jako ústřední symbol knihy: sovětský tank vyzdvižený z řeky, stín znovu se vzpínající ruské říše.

Mezi Topolovou první a poslední prózou lze hledat podobnosti. Stejně jako hrdina Sestry je také protagonista Citlivého člověka kočovně žijící divadelník s undergroundovou minulostí. Opět je to existenciální odysea lidí na okraji. I tady dojde k více vraždám, i zde má důležitou roli Madona.

Jáchym Topol v knihkupectví Ostrov předčítá pasáž z románu Citlivý člověk, 2017. Foto: ČTK | Video: Knihkupectví Ostrov

Devadesátkové kulisy Sestry jsou však pryč. Okolo Prahy samá hala, sklad a montovna. Hrdinové se městu vyhýbají a většinu příběhu bloudí mezi vrakovišti, bordely a rybářskými chalupami v Posázaví, Topolově kraji, kde spisovatel v dětství zaplul do první chlapecké tlupy, kde prolézal naplaveniny po povodních a střílel z praku. Kde roku 1968 zažil příjezd ruských tanků a šel do první třídy. Dodnes se sem vrací.

Citlivý člověk nicméně není retro. Místo komunismu odkazuje na metanolovou aféru nebo nemocniční sestru z Rumburka. Pracuje se strachem z arabských uprchlíků. A na rozdíl od Sestry to ani není příběh jediného hrdiny. Ten je koneckonců starší, už zodpovědný za děti, neustále přebalující syna, ironicky se špičkující s mladší ženou. Oproti protagonistovi Sestry působí jednoznačně kladně. A jeho disidentská léta jsou terčem vtipu. "Za Havla ste se rozběhli do světa, a co z toho, nic, ty moulo," poslouchá pořád. "Facky a kriminál za básničky, no, ty vole, to je romantika dvacátýho století, po tom se ti stejská, chlape, co?"

Je tu spousta nadsázky, od stařeny adorující prezidenta Miloše Zemana po scénu, v níž proruský herec Gérard Depardieu nahý proskakuje vysokou trávou, po způsobu mytických faunů frká jako odpoutaný býček, "kanec zešílevší pachem svého pižma". Vystupují tu hoch, jenž nemluví, jednooká kulhající žena nebo stařec o berlích, po nichž na březích Sázavy zůstává plno vpichů. Dojde k několika těhotenstvím i porodům. Zároveň kniha tematizuje stáří a umírání: Topol při psaní postupně pochoval bratra, otce i matku.

Především, už zase především, je ale Citlivý člověk vyprávěn krásným jazykem. Sice stále barokně košatým, nespisovným, se spoustou slangu, archaismů i novotvarů, s dialogy bez uvozovek. Ubylo však trojteček, věty jsou rytmizovanější, text čistější. Čtenář se orientuje, vždy ví, kde je, kdo mluví, o co mu jde. Chaos porevoluční Sestry zmizel, slast ze čtení zůstává. Je to nejlepší možný vývoj: šedesátiletý Topol se posunul a přitom si uchoval vše, co jej dělá Topolem.

Zeman předvádí nekonečný veletoč špatných výkonů, to, jak se obořil na Romy, mi bylo odporné, říká spisovatel Jáchym Topol. | Video: Emma Smetana
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

První sjezd v nové sezoně SP lyžařek vyhrála Italka Goggiaová

První sjezd v nové sezoně Světového poháru v Lake Louise vyhrála italská lyžařka Sofia Goggiová. Druhá za obhájkyní malého glóbu byla Corinne Suterová ze Švýcarska.

Třicetiletá Goggiaová vyhrála s náskokem čtyř setin a připsala si osmnácté dílčí vítězství v seriálu v kariéře. Pro třetí místo si se ztrátou šesti setin dojela Cornelia Hütterová z Rakouska.

Zdroj: ČTK
Další zprávy